21 Cdo 858/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce označeného jako „Česká republika-O. n. v. B. V“, proti žalovanému A. C., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, o žalobě pro zmatečnost podané A. H., zastoupenou advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 1990, č. j. 11 C 265/88-18, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 7/ 2002 a 51 C 14/2002, o dovolání A. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2007, č. j. 1 Co 108/2007-33, takto:
I. Dovolání A. H. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18, zrušil podílové spoluvlastnictví „účastníků“ (žalobce „Čs. státu-ONV B. V“ a žalovaného A. C.) k nemovitostem, a to „garáži s pozemkem parc. č. 4039 kat. území B.-Ř.“, a rozhodl, že nemovitosti se přikazují do vlastnictví žalovaného, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 1.688,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci (žalobce „Čs. stát-ONV B. V“ a žalovaný A. C.) jsou podílovými spoluvlastníky k předmětným nemovitostem „na základě § 452a o. z.“, neboť „A. C.-H. byla odsouzena pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona a mimo jiné jí byl uložen trest propadnutí majetku“.
Odvolání podané proti tomuto rozsudku A. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000) odmítl a rozhodl, že odvolatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 5 Rt 39/90, byl podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 6. 1988, sp. zn. 5 T 112/88, jímž byla A. H. odsouzena pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a k trestu propadnutí majetku, krajský soud dovodil, že „pokud tímto usnesením byla zrušena všechna další rozhodnutí, jedná se o rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazovala“, že však „takovým rozhodnutím není rozsudek Městského soudu v Brně, č. j. 11 C 265/88-18, ze dne 18. 1. 1990“, a proto „odvolatelka se nemohla zpětně stát účastnicí tohoto řízení (nehledě na to, že v době, kdy byla odvolatelka rehabilitována, bylo již toto řízení pravomocně skončeno)“; A. H. tedy není oprávněna podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem.
Podáním ze dne 8. 3. 2002 (doplněným podáním ze dne 25. 3. 2002), adresovaným a doručeným Krajskému soudu v Brně téhož dne, podala A. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18, žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanoveních „§ 229 odst. 1 písm. b), odst. 2, písm. b), odst. 3, odst. 4 o. s. ř.“. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 7/2002.
Krajský soud v Brně – poté, co vyloučil k samostatnému řízení usnesením ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-7, „návrh, aby soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18“, a dalším usnesením ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-8 „návrh, aby soud přikázal nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. do výlučného vlastnictví žalobkyně“ - usnesením ze dne 21. 5. 2002, č. j. 51 C 7/2002-16, řízení o žalobě pro zmatečnost (proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58) pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání A. H. proti všem třem rozhodnutím krajského soudu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 7. 2002, č. j. 1 Co 105/2002-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2002, č. j. 51 C 7/2002-16, potvrdil, usnesením ze dne 31. 7. 2002, č. j. 1 Co 107, 108/2002-24, odvolání podaná A. H. proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-7, a ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-8, jako nepřípustná odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žaloba (návrh) A. H., aby „soud přikázal nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. do výlučného vlastnictví žalobkyně“, byla nadále projednávána u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 14/2002.
Krajský soud v Brně (jako soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. 2. 2007, č. j. 51 C 14/2002-23a, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že „proces vedený v této věci byl uměle vytvořen vydáním usnesení ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-8“, jímž byla z řízení o žalobě pro zmatečnost oddělena část uplatněných požadavků, o nichž se „zmatečnostní soud“ domníval, že jde o zvláštní nároky, jež jsou z hlediska právní povahy schopny samostatné existence a k řízení o zmatečnostní žalobě nepatří. V žalobě pro zmatečnost ze dne 8. 3. 2002 však nebyly vylíčeny žádné rozhodující skutečnosti, o něž by bylo možno opřít závěr, že požadavek na přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně představuje skutečně samostatný nárok. Protože chyběla základní podmínka řízení (žaloba), krajský soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
K odvolání A. H. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 5. 2007, č. j. 1 Co 108/2007-33, usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že A. H. se v žalobě pro zmatečnost domáhala pouze zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 11 C 265/88-18; v té souvislosti poukázal na obsah odvolání A. H. proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-8, v němž výslovně uvedla, že „nejde o dvě věci, ale jednu věc, a že se domáhá pouze změny uvedených rozhodnutí tak, aby nemovitosti jí byly přikázány do vlastnictví“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že A. H. nepodala současně se zmatečnostní žalobou jinou žalobu, kterou by se domáhala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, a že jde „o omyl žalobkyně v tom, že by v rámci řízení o zmatečnostní žalobě bylo možno současně vydat meritorní rozhodnutí, nikoliv pouze rozhodnutí, kterým by tato dvě rozhodnutí byla zrušena“. Dospěl proto rovněž k závěru, že krajský soud „vyloučil neexistující návrh k samostatnému řízení“ a že neexistence návrhu je takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala A. H. dovolání. Vytýká soudům
nesprávné právní posouzení, „pokud se týče dopadu usnesení Městského soudu č. j. 5 Rt 39/90 ze dne 14. 11. 1991 (správně sp. zn. 5 Rt 39/90 ze dne 14. 11. 1990) a jeho dopadu na existenci vlastnického práva žalobkyně, resp. spoluvlastnictví k nemovitostem, jichž se domáhá“, a dovozuje, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 1990, sp. zn. 5 Rt 39/90, „vznikl právní vztah, kdy nepřestala být spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, tyto nepřešly do spoluvlastnictví státu a žalovaného, stát tedy nemohl podat návrh na vypořádání tohoto spoluvlastnictví a být účastníkem takového řízení a k vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného nemohlo právně dojít“. A. H. je toho názoru, že se „již v petitu žaloby pro zmatečnost domáhala i přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví“, tedy „rozhodnutí o vypořádání nikdy nezaniklého spoluvlastnictví se žalovaným“, a že „při posouzení všech jejích podání a petitů dle obsahu lze dovodit, že jimi navrhuje vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které se nacházejí ve spoluvlastnictví jejím a žalovaného“. Jestliže tedy krajský soud „sám bez návrhu vyloučil k samostatnému projednání jí navrhované vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem“, pak pochybil, když se touto věcí nezabýval a řízení zastavil, neboť „podle svého obsahu podání žalobkyně obsahovala návrh na vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, způsob, jakým mělo být vypořádání provedeno, a tvrzení a důkazy pro tento návrh rozhodné“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení vrchního soudu a jemu předcházející usnesení krajského soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S názorem A. H., že se „již v petitu žaloby pro zmatečnost domáhala i přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví“, tedy „rozhodnutí o vypořádání nikdy nezaniklého spoluvlastnictví se žalovaným“ a že „podle svého obsahu podání žalobkyně obsahovala návrh na vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, způsob, jakým mělo být vypořádání provedeno, a tvrzení a důkazy pro tento návrh rozhodné“, dovolací soud nesouhlasí.
Každý procesní úkon (tedy i podání, kterým se zahajuje řízení) soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Uvede-li žalobce ve svém návrhu na zahájení řízení (v žalobě) právní kvalifikaci svého požadavku (toho, čeho se návrhem domáhá), není tím soud vázán; při zkoumání obsahu žaloby soud vychází především z petitu žaloby (z požadavku žalobce, jak má být soudem rozhodnuto), vykládaného v souvislosti s vylíčením rozhodujících skutečností.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. - mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1 větu druhou o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že není významné, zda žaloba obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti nebo zda byla nesprávná či neúplná, popřípadě zda pro vady žaloby nebylo možné v řízení pokračovat. Rozhodující je, zda byla žaloba (tj. podání, z jehož obsahu je zřejmé, že ten, kdo je učinil, požaduje zahájení řízení) vůbec podána.
Nedostatek žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; probíhá-li řízení, které soud nemůže zahájit bez návrhu, je třeba řízení v kterémkoliv jeho stadiu zastavit (srov. § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Jak vyplývá z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, vedeného pod sp. zn. 51 C 7/2002, Alžběta Hrušková podala dne 8. 3. 2002 ke Krajskému soudu v Brně žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, jímž bylo podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnuto její odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18, kterým tento soud zrušil podílové spoluvlastnictví „účastníků“ (žalobce „Čs. státu-ONV B.
V“ a žalovaného A. Ch.) k nemovitostem, a to „garáži s pozemkem parc. č. 4039 kat. území B.-Ř.“, a rozhodl, že „nemovitosti se přikazují do vlastnictví žalovaného a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 1.688,- Kč“, a také proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně; žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-7, vyloučena k samostatnému řízení.
V žalobě pro zmatečnost označila sebe jako žalobkyni, A. Ch. jako žalovaného a věc, v níž byla žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí vydána, jako „zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání“; uplatnila zmatečnostní důvody podle ustanovení „§ 229 odst. 1 písm. b), odst. 2, písm. b), odst. 3, odst. 4 o. s. ř.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „České republice nikdy nevzniklo právo podat návrh 11 C 265/88“, že „ČR žádné spoluvlastnictví s A. Ch. nevzniklo“, a že „Česká republika neměla způsobilost být účastníkem řízení 11 C 265/88“, neboť „rozhodnutím 5 Rt 39/90 Městského soudu Brno ze dne 14.
11. 1990 byl zrušen rozsudek 5 T 123/88 MS B., tedy i právo České republiky jednat namísto žalobkyně ve věci jejího majetku, kterého se rozsudek 5 T 123/88 týkal“. Protože „rozhodnutím 5 Rt 39/90 MS Brno ze 14. 11.1990 byla obnovena ex tunc všechna práva žalobkyně jednat ve věci svého majetku“, Krajský soud v Brně „odňal svým nesprávným postupem v řízení o vypořádání BSM žalobkyni právo jednat před soudem, jestliže odmítl její odvolání, kterým žádala, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně“.
Navrhla vydání rozhodnutí, jímž se „usnesení Krajského soudu čj. 47 Co 29/99 ze dne 16. ledna 2002 a rozsudek Městského soudu Brno 11 C 265/88-18 z 18. 1. 1990 zrušují a nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně“. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 4. 2002, č. j. 51 C 7/2002-8, rozhodl, že „návrh, aby soud přikázal nemovitosti zapsané na LV k. ú. do výlučného vlastnictví žalobkyně, se vylučuje k samostatnému řízení“.
V nyní posuzované věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2002, č. j. 51 C 14/2002-20, A. H. vyzval, aby soudu „jednoznačně sdělila, zda část žalobního petitu, která zní: Navrhuji, aby soud přikázal nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. do výlučného vlastnictví žalobkyně“, je součástí žalobního petitu, který uplatnila svým podáním ze dne 8. 3. 2002, a zda z toho vyplývá, že žádá soud, aby v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18, rozhodl i o jejím návrhu, aby nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, a zda tuto část žalobního petitu má proto soud považovat za samostatnou žalobu či nikoliv“, a „pokud odpověď bude záporná“, nechť sdělí soudu, „co touto částí žalobního petitu vlastně míní, neboť soud se s touto částí žalobního petitu bude muset při svém rozhodnutí vypořádat“.
V podání ze dne 5. 9. 2002 (doručeném Krajskému soudu v Brně téhož dne) A. H. bez dalšího sdělila, že „odkazuje na své podání ze dne 28. srpna 2002 čj. 51 C 7/2002“, v němž – jak vyplývá z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 51 C 7/2002 – pod označením věci „Změna petitu odvolání ze dne 7. května 2002 proti usnesení čj. 51 C 7/2002-4 ze dne 14. 3. 2002“ uvedla pouze to, že „petit svého podání ze dne 7. května 2002 mění takto: Usnesení Krajského soudu čj. 51 C 7/2002-8 ze dne 4. dubna 2002 se mění tak, že usnesení Krajského soudu Brno čj. 47 Co 29/99 ze dne 16. ledna 2002 se zrušuje a nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení“.
Soud je povinen každý úkon (a tedy i žalobu) posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Posouzení procesního úkonu (a tedy i žaloby) podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl; ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ jeho obsah nebo aby z něj dovozoval závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Z obsahu podání A. H. ze dne 8. 3. 2002 bez pochybností vyplývá, že A. H. podala žalobu pro zmatečnost s náležitostmi podle ustanovení § 232 o. s. ř., neboť napadla pravomocné rozhodnutí soudu, kterým bylo skončeno řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, označila rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje, uvedla zmatečnostní důvody („§ 229 odst. 1 písm. b), odst. 2, písm. b), odst. 3, odst. 4 o. s. ř.“) a vylíčila rozhodující skutečnosti v takovém rozsahu, že bylo možné individualizovat skutkový děj, na jehož podkladě měl soud o žalobě pro zmatečnost rozhodnout; uvedla rovněž, čeho se domáhá (zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2002, č. j. 47 Co 29/99-58, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1990, č. j. 11 C 265/88-18). Požadovala-li A. H. v žalobě pro zmatečnost v tzv. žalobním petitu - kromě zrušení žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí - aby soud rozhodl, že „nemovitosti zapsané na LV k. ú. Ř. se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně“, nelze v rozporu s nepochybným obsahem žaloby dovozovat - jak to činí dovolatelka v dovolání - že se žalobou domáhala také zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
K tvrzením A. H., jimiž odůvodňuje svůj závěr, že se „již v petitu žaloby pro zmatečnost domáhala i přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví“, tedy „rozhodnutí o vypořádání nikdy nezaniklého spoluvlastnictví se žalovaným“, nelze přihlížet, neboť jde o nové skutečnosti uplatněné až v dovolání (srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání A. H. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť A. H. nebyla v dovolacím řízení úspěšná a jinému účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu