21 Cdo 867/2018-208
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované Z. M., zastoupené Mgr. Ondřejem
Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 1091/36, o určení
neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn.
11 C 172/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 11. října 2017 č. j. 26 Co 261/2017-175, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18.
dubna 2017 č. j. 11 C 172/2016-151 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 9. 9. 2016
domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní neúčinná „dědická dohoda“ mezi
žalovanou a dlužníkem J. M., kterou schválil Okresní soud v Kutné Hoře
usnesením č. j. 24 D 107/2015-132, na základě které dlužník nenabývá z
pozůstalosti ničeho a jeho „dědický díl připadnul žalované“. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že s J. M. uzavřela dne 5. 4. 2005 smlouvu o úvěru ve výši 1 000
000 Kč s úrokem z úvěru ve výši 7,9 % p. a., že tento úvěr byl zcela vyčerpán,
že v souladu se smlouvou byl dlužník povinen hradit splátky ve výši 9 750 Kč a
že termín splatnosti úvěru byl určen do 16. 3. 2020. V souladu se smlouvou o
úvěru uzavřela žalobkyně a ručitel V. M., téhož dne dohodu – prohlášení o
ručitelském závazku, v níž ručitel prohlásil, že uspokojí banku, jestliže J. M.
neuhradí řádně a včas pohledávku, jež bance vznikla. Protože úvěr nebyl hrazen
řádně a včas, sepsala žalobkyně s J. M. a s ručitelem dne 29. 10. 2009
exekutorský zápis se svolením k nařízení a provedení exekuce s tím, že J. M. a
ručitel se zavazují zaplatit závazek z titulu exekutorského zápisu společně a
nerozdílně. Ručitel V. M. dne 28. 1. 2015 zemřel a usnesením č. j. 24 D
107/2015-132 byla v dědickém řízení schválena „dědická dohoda“ mezi žalovanou a
J. M. s tím, že J. M. nenabývá z pozůstalosti ničeho. Žalobkyně má za to, že
byla zkrácena na svých právech právním jednáním dlužníka, který „odmítl
dědictví“, i když se jeho majetek měl zvýšit o „povinný podíl“ nepominutelného
dědice ve výši nejméně 1/4 zákonného dědického podílu, přičemž aktiva dědictví
činila 559 000 Kč a žalobkyně nemá informace o tom, že by se jeho zákonný díl
jakkoliv snížil, nebyla-li by uzavřena „dědická dohoda“. Žalobkyně zároveň
nemůže dosáhnout uspokojení své vykonatelné pohledávky z titulu exekutorského
zápisu jinak, neboť tato pohledávka je vymáhána exekučně v řízení pod sp. zn.
085 Ex 9641/11 a dlužník nevlastní v České republice žádný majetek, ze kterého
by se věřitel mohl uspokojit. Jelikož byla pohledávka žalobkyně uvedena v
pasivech dědictví, musela s tím být žalovaná srozuměna.
Žalovaná zejména namítala, že předmětem dědictví byla aktiva ve výši 559 370,40
Kč a pasiva ve výši 558 773,07 Kč, že čistá hodnota pozůstalosti byla soudem
stanovena na částku 597,33 Kč, že právě čistá hodnota pozůstalosti je
rozhodující pro určení, o jakou částku se mohl zvětšit majetek J. M. jako
dědice po V. M., a že pokud skutečně ke zkrácení došlo, jednalo se o zkrácení v
naprosto zanedbatelné výši, které nemůže odůvodnit podání odpůrčí žaloby.
Žalovaná je přesvědčena, že jednání J. M. nelze odporovat podle § 590 písm. d)
[správně § 591 písm. d)] občanského zákoníku, neboť J. M. tímto právním
jednáním vyhověl mravnímu závazku, který existoval mezi ním a jeho rodiči,
kteří za něj hradili jeho dluhy. Důvodem vzniku mravního závazku J. M. vůči
rodičům je podle názoru žalované především skutečnost, že manžel žalované a
otec J. M. V. M. převzal ručení za dluh J. M. vůči žalobkyni a dal do zástavy
své nemovitosti v k. ú. H., že v roce 2011 žalobkyně iniciovala nedobrovolnou
dražbu těchto nemovitostí, a že tedy kvůli ručení za dluhy J. M. přišel V. M. o
nemovitý majetek v hodnotě 490 000 Kč, což je samo o sobě dostatečným důvodem
pro vznik mravního závazku J. M. vůči V. M. a žalované. Žalovaná a její manžel
navíc zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů 615 600 Kč společnosti
EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci, 22 500 Kč J. M., 129 500 Kč J. H., 58 000 Kč
společnosti Výtahy Brandýs a. s. a mnoho dalších dluhů. Uvedené skutečnosti
podle názoru žalované dostatečně prokazují vznik morálního závazku J. M. vůči
rodičům a plně ospravedlňují „vzdání se dědických práv“.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 18. 4. 2017 č. j. 11 C 172/2016-151
žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalované 17 487 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny a České republice –
Okresnímu soudu v Kutné Hoře 4 323 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno,
že žalobkyně je věřitelkou J. M. (syna žalované) a má vůči němu vykonatelnou
pohledávku, která dosud nebyla uhrazena, a to přesto, že exekuce byla nařízena
již v roce 2011, z čehož je patrné, že pohledávku žalobkyně nelze uspokojit
jinak. Dovodil, že tím, že J. M. uzavřel s žalovanou předmětnou „dědickou
dohodu“ schválenou soudem, podle níž nenabývá z pozůstalosti ničeho, a nenabyl
tak povinný díl dědice, který by mu jako synovi zůstavitele připadl v případě,
že by „dědická dohoda“ nebyla uzavřena, přičemž součástí pozůstalosti byly mimo
jiné nemovité věci, z nichž by J. M. jako nepominutelný dědic nabyl 1/30
pozemku, 1/6 pozemků ostatní plocha, 1/6 pozemku orná půda, 1/6 pozemku ovocný
sad, 1/6 pozemků orná půda, vše v k. ú. a obci V., 1/6 pozemků orná půda, vše v
k. ú. a obci K., 1/4 pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je
rodinný dům a 1/4 pozemku zahrada, se součástmi a příslušenstvím, vše v k. ú. J., obci C., zkrátil uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobkyně),
neboť tento majetek z majetkové dispozice J. M. ušel. J. M. tedy v posledních
dvou letech (žaloba byla podána dne 9. 9. 2016) učinil bezúplatné právní
jednání, které zkrátilo uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně. To, že
čistá hodnota pozůstalosti byla stanovena částkou 597,33 Kč a že součástí pasiv
pozůstalosti je i pohledávka žalobkyně, není podle názoru soudu prvního stupně
podstatné. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že žalovaná věděla o
tom, že žalobkyně má vůči jejímu synovi vykonatelnou pohledávku, za kterou
ručil její zesnulý manžel, avšak že žalovaná a její manžel v období od 24. 11. 1998 do 21. 4. 2004 zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů vůči společnosti
EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci celkem 615 600 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze
dne 15. 3. 1995, že v období od 16. 5. 1997 do 25. 1. 2004 zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů vůči J. M. celkem 22 500 Kč z titulu kupní smlouvy ze dne
24. 4. 1997, že v období od 21. 10. 1997 do 19. 5. 2004 zaplatili za J. M. na
úhradu jeho dluhů vůči J. H. celkem 129 500 Kč z titulu vrácení kupní ceny
zaplacené J. H. J. M. za koupi osobního automobilu, ke které nedošlo, že v
období od 17. 6. 1998 do 23. 8. 2000 zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů
vůči společnosti Výtahy Brandýs a. s. celkem 58 000 Kč z titulu kupní ceny za
dodávku výtahu, že za J. M. hradili novomanželskou půjčku u České spořitelny,
a. s., že tedy v průběhu posledních 20 let hradili za svého syna J. M. dluhy
různým věřitelům, a to v řádech statisíců, a že ještě za života V. M. byly
kvůli pohledávce žalobkyně vůči J. M., za kterou zůstavitel V. M. ručil,
vydraženy nemovité věci ve vlastnictví zůstavitele (nemovitosti v k. ú. H.,
obci V., okrese K.) v hodnotě 490 000 Kč. Soud prvního stupně odkázal na
ustanovení § 591 písm.
d) občanského zákoníku a dospěl k závěru, že v
projednávané věci se jedná o typickou situaci, kdy uzavřením „dědické dohody“
se žalovanou J. M. plnil svůj mravní závazek vůči žalované, své matce, že je
logické, že uzavřel se svou matkou předmětnou „dědickou dohodu“, protože cítil
mravní povinnost to udělat, a že z těchto důvodů se věřitel (žalobkyně) nemůže
dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j.
26 Co 261/2017-175 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 800 Kč k
rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny. Uvedl, že neúčinnosti bezúplatného právního
jednání dlužníka se věřitel může dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních
dvou letech, s výjimkami uvedenými v § 591 občanského zákoníku, a že výjimka se
ve smyslu § 591 písm. d) občanského zákoníku uplatní i u plnění, kterým bylo
vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že v projednávané věci se jedná o běžnou rodinnou situaci, kdy
se rodiče snaží pomoci svému, byť dospělému, dítěti vyrovnat jeho závazky, a že
je pochopitelné, že ze skutečnosti, že rodiče na úhradu jeho dluhů od roku 1997
zaplatili částky v řádech statisíců korun a přišli o část svého nemovitého
majetku, vyvozuje žalovaný (správně dlužník) pro sebe morální závazek vůči
matce a že z toho důvodu „odmítl dědictví“, kterého by se mu dostalo v dědickém
řízení po jeho otci V. M. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřením „dědické
dohody“ mezi žalovanou a J. M. dne 6. 5. 2016 schválené usnesením Okresního
soudu v Kutné Hoře č. j. 24 D 107/2015-132 dostál dlužník svému morálnímu
závazku vůči své matce, a že věřitel (žalobkyně) se tak nemůže dovolat
neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že z
rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že věc posoudil podle ustanovení § 591
písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které podle názoru
dovolatelky na předmětnou věc nedopadá. Dovolatelka má za to, že byla zkrácena
na svých právech právním jednáním dlužníka, který „dědictví odmítl“, i když se
jeho majetek měl zvýšit o „povinný podíl“ nepominutelného dědice podle zákonné
domněnky v intencích občanského zákoníku. Uvedla, že dovolacím soudem nebyla
vyřešena otázka, co se z povahy věci vyjadřuje pojmy „ohledy slušnosti“ a
„splnění mravního závazku“ v intencích § 591 písm. d) občanského zákoníku a
jakým výkladem by měly být tyto pojmy vykládány. Vytýká soudům, že pojem
slušnost vykládaly v příliš širokém smyslu, že by tak bylo nutné dojít k
závěru, že ve standardně fungující rodině by byl jakýkoliv převod nemovitosti
na osobu blízkou projevem slušnosti a byl by tím zcela eliminován smysl a účel
právní úpravy o neúčinnosti „právních úkonů“ bez přiměřeného protiplnění a bylo
by nutné dojít k absurdnímu závěru, že převody majetku mezi osobami blízkými
nelze v podstatě shledat neúčinnými; podle názoru soudů obou stupňů by se
„mravním závazkem“ anebo „ohledy slušnosti“ daly vykládat téměř jakékoliv úkony
ve vztahu rodičů a dětí učiněné ve prospěch jedné ze stran, a věřitelům by tak
byla možnost domáhat se určení neúčinnosti právních úkonů dlužníků, které zcela
zjevně vedly ke zkrácení věřitelů, značně ztížena (téměř znemožněna). Ohledy
slušnosti ve vztahu k osobě dlužníka by podle mínění dovolatelky bylo možné
shledat tehdy, pokud by přechod majetku z dlužníka na nabyvatele byl přiměřený
majetkové situaci dlužníka, tj. nesnižoval by podstatně hodnotu dlužníkova
majetku (jeho aktiv). V projednávané věci se však uzavřením „dědické dohody“
výrazně snížila hodnota majetku J. M. Dovolatelka zdůraznila, že se zástavou
své nemovité věci V. M. souhlasil již za svého života, a že toto právní jednání
(tím spíše realizaci zástavy ve vlastnictví V. M.) tak nelze chápat jako „důvod
pro plnění mravního závazku a/nebo ohledy slušnosti“. Dovolatelka závěrem
namítá, že žalovaná „neunesla důkazní břemeno“, neboť z předložených složenek
nevyplynulo, že by jejich plátcem byla ona sama, ručně psaná evidence není
dostatečně průkazná a osoba Ji. (správně Ja.) M. jakožto svědka je zcela
nevěrohodná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil „a změnil je tak, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovanou, Z. M., a J.
M., je vůči žalobci právně neúčinná, nebo aby podle ustanovení § 243e odst. 1
o. s. ř. ve spojení s § 243e odst. 2 o. s. ř. rozsudek č. j. 11 C 172/2016-151
a rozsudek č. j. 26 Co 261/2017-175 zrušil a vrátil je k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Má
za to, že dovolatelka sice uvádí „jako dovolací důvod“ potřebu vyřešit
rozhodnutím Nejvyššího soudu otázku, co se rozumí pod pojmy „splnění mravního
závazku“ a „ohledy slušnosti“ a jakým výkladem by měly být tyto pojmy
vykládány, nicméně neuvádí, z jakého důvodu se domnívá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném výkladu uvedených pojmů. Žalovaná namítá, že soud prvního
stupně ani odvolací soud se ve svých rozsudcích výkladem pojmu „slušnost“
nezabývaly a nevykládaly jej a že tvrzení žalobkyně, že uspokojení její
pohledávky bylo zmařeno a že její pohledávku není možné uspokojit jinak než
prodejem nemovitostí, je účelové, neboť žalobkyně vede pro uspokojení své
pohledávky proti J. M. exekuci, která je prováděna srážkami ze mzdy J. M.,
přičemž jen za období od září 2016 do ledna 2018 byla J. M. ve prospěch účtu
soudního exekutora stržena částka 233 592 Kč, což je více než 83 % z hodnoty
dědického podílu J. M. Podle přesvědčení žalované aplikovaly soudy obou stupňů
na věc zcela správně ustanovení § 591 písm. d) občanského zákoníku a soud
prvního stupně projednávanou věc výstižně označil za typickou situaci, kdy
uzavřením „dědické dohody“ se žalovanou J. M. plnil svůj mravní závazek vůči
žalované, své matce. Pokud dovolatelka poukazuje na neunesení důkazního
břemene, má žalovaná za to, že samotná mezi účastníky nesporná skutečnost, že
manžel žalované přišel o svůj nemovitý majetek kvůli dluhům J. M., je
dostatečným důvodem pro vznik mravního závazku J. M. vůči V. M. a žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně má vůči J. M. (synovi žalované) podle exekutorského zápisu sp. zn.
054 EZ 10148/09 ze dne 29. 10. 2009 vykonatelnou pohledávku ve výši 974 542 Kč,
že J. M. v řízení o pozůstalosti po V. M. (otci J. M. a manželu žalované)
vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře uzavřel se žalovanou dohodu o rozdělení
pozůstalosti schválenou usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 5.
2016 č. j. 24 D 107/2015-132, které nabylo právní moci dne 24. 5. 2016, podle
níž veškerou pozůstalost nabyla žalovaná (manželka zůstavitele) a syn
zůstavitele J. M. nenabyl z pozůstalosti ničeho. Součástí pozůstalosti byly
mimo jiné nemovité věci, z nichž by J. M. jako nepominutelný dědic nabyl 1/30
pozemku a pozemků ostatní plocha pozemku orná půda, 1/6 pozemku ovocný sad, 1/6
pozemků orná půda, vše v k. ú. a obci V., 1/6 pozemků orná půda, vše v k. ú. a
obci K., 1/4 pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům,
a 1/4 pozemku zahrada, se součástmi a příslušenstvím, vše v k. ú. J., obci C..
Žalovaná věděla o tom, že žalobkyně má vůči jejímu synovi vykonatelnou
pohledávku, za kterou ručil její zesnulý manžel. J. M. měl v období let 1997 až
2004 množství jím uznaných, případně soudním rozhodnutím přiznaných dluhů.
Žalovaná a její manžel v období od 24. 11. 1998 do 21. 4. 2004 zaplatili za J.
M. na úhradu jeho dluhů vůči společnosti EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci celkem
615 600 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 1995, v období od 16. 5. 1997
do 25. 1. 2004 zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů vůči J. M. celkem 22 500
Kč z titulu kupní smlouvy ze dne 24. 4. 1997, v období od 21. 10. 1997 do 19.
5. 2004 zaplatili za J. M. na úhradu jeho dluhů vůči J. H. celkem 129 500 Kč z
titulu vrácení kupní ceny zaplacené J. H. J. M. za koupi osobního automobilu,
ke které nedošlo, v období od 17. 6. 1998 do 23. 8. 2000 zaplatili za J. M. na
úhradu jeho dluhů vůči společnosti Výtahy Brandýs a. s. celkem 58 000 Kč z
titulu kupní ceny za dodávku výtahu a hradili za J. M. novomanželskou půjčku u
České spořitelny, a. s. Ještě za života V. M. byly kvůli pohledávce žalobkyně
vůči J. M., za kterou zůstavitel V. M. ručil, vydraženy nemovité věci ve
vlastnictví zůstavitele (nemovitosti v k. ú. H. obci V., okrese K. v hodnotě
490 000 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
výkladu ustanovení § 591 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(ve znění pozdějších předpisů), a v této souvislosti na vyřešení právní otázky,
za jakých podmínek se věřitel nemůže dovolat neúčinnosti bezúplatného právního
jednání dlužníka z důvodu, že se jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti. Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení
neúčinnosti dohody o rozdělení pozůstalosti schválené usnesením soudu ze dne 6.
5. 2016, které nabylo právní moci dne 24. 5. 2016 – posuzovat podle zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen
„o. z.“).
Podle ustanovení § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka
uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby
soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto
právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo
bylo-li již uspokojeno.
Podle ustanovení § 589 odst. 2 o. z. se neúčinnost právního jednání dlužníka
zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu
jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
Neúčinnost právního jednání zakládá věřiteli právo domáhat se uspokojení
pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo; není-li
to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada (srov. § 595 odst. 1 o.
z.).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z
pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov.
ustanovení § 595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale
vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo
nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
právnické osoby jako její právní nástupce, anebo – je-li splněna některá z
podmínek uvedených v ustanovení § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči
jinému právnímu nástupci (srov. ustanovení § 594 o. z.). Není-li uspokojení
věřitele z tohoto majetku dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty
nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat
odpovídající náhrady (srov. ustanovení § 595 odst. 1 větu druhou o. z.).
Nabyla-li však třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má
ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a
za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě
škody (§ 596 o. z.).
Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné
pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to
postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním
jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit,
kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo, popřípadě vymožením odpovídající
náhrady nebo náhrady škody.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za
dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její
uspokojení (srov. ustanovení § 589 o. z.). Vykonatelnou se rozumí taková
pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj.
pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným
titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 594 o. z.
Žaloba o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné,
může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, která s dlužníkem právně
jednala nebo která z právního jednání přímo nabyla prospěch, vůči jejímu
dědici, vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní
nástupce, nebo – je-li splněna některá z podmínek stanovených v § 594 odst. 2
písm. a) až c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci.
Podle ustanovení § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka
se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To
neplatí, jedná-li se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i opomenutí,
kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik,
zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil; to platí i
tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo (§ 592 o. z.).
Za „bezúplatné právní jednání dlužníka“ ve smyslu ustanovení § 591 o. z. ve
spojení s ustanovením § 592 o. z. lze považovat i dohodu dědiců o rozdělení
pozůstalosti schválenou soudem, na jejímž základě dlužník nenabyl majetek ve
výši odpovídající alespoň jeho dědickému podílu, který by jinak (nebýt této
dohody) z pozůstalosti nabyl a který právě v důsledku uzavření dohody o
rozdělení pozůstalosti nemůže být použit k uspokojení jeho věřitelů.
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu.
Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu,
že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti
bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem
institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se
neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen
tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka
splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o.
z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání
dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění
považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele
dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový
výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy
slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky
by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání
dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících
vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní
jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní
nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě
nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých
případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné
právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za
„slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo
ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči
věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele
bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo
věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o
plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na
konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet
zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci
ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na
úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností
přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně
nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální)
situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou
subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální)
situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval
vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné
právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a
nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné
vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak
ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým
bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo
možné považovat například poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl
podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu
existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené
jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z.
vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka,
nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní
závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči
věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na
uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o běžnou
rodinnou situaci, kdy se rodiče snaží pomoci svému, byť dospělému, dítěti
vyrovnat jeho závazky, že je pochopitelné, že ze skutečnosti, že rodiče na
úhradu jeho dluhů od roku 1997 zaplatili částky v řádech statisíců korun a
přišli o část nemovitého majetku, vyvozuje dlužník pro sebe morální závazek
vůči matce a z toho důvodu „odmítl dědictví“, kterého by se mu dostalo v
dědickém řízení po jeho otci V. M., a že uzavřením „dědické dohody“ mezi
žalovanou a J M. dne 6. 5. 2016, kterou schválil Okresní soud v Kutné Hoře
usnesením č. j. 24 D 107/2015-132, dostál dlužník svému morálnímu závazku vůči
své matce, a věřitel (žalobkyně) se tak nemůže dovolat neúčinnosti tohoto
bezúplatného právního jednání.
Pouze na základě skutečnosti, že rodiče za svého syna v minulosti platili na
úhradu jeho dluhů částky v řádech statisíců korun a že ještě za života V. M.
byly kvůli pohledávce žalobkyně vůči J. M., za kterou zůstavitel V. M. ručil,
vydraženy nemovité věci ve vlastnictví zůstavitele (nemovitosti v k. ú. H.,
obci V., okrese K.) v hodnotě 490 000 Kč, však nelze (bez dalšího) dospět k
závěru, že J. M. má vůči žalované (své matce) z tohoto důvodu takový mravní
závazek, jehož splnění by mělo mít přednost před právem věřitele na uspokojení
jeho vykonatelné pohledávky, a to právě proto, že se – jak uvádí odvolací soud
– jedná „o běžnou rodinnou situaci, kdy se rodiče snaží pomoci svému, byť
dospělému, dítěti vyrovnat jeho závazky“, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že
by žalovaná a její manžel podmiňovali poskytnutí pomoci svému synovi tím, že J.
M. v budoucnu již od rodičů žádné plnění nepřijme, že jim uhrazené částky
určitým způsobem vrátí, případně že nenabude ničeho z pozůstalosti po svých
rodičích, nebo že by J. M. svým rodičům něco takového sám slíbil. Za situace,
kdy žalovaná a její manžel svému synovi poskytovali výraznou finanční podporu v
době před smrtí V. M., aniž by od něj požadovali protiplnění, naopak lze
očekávat, že by svému synovi v rámci svých možností poskytovali podporu i
nadále. Za takových okolností by tedy nebylo nic nemravného na tom, kdyby J. M.
připadla část pozůstalosti po V. M. ve výši jeho zákonného dědického podílu.
Přestože není pochyb o tom, že přenechání veškeré pozůstalosti po V. M.
žalované (na základě dohody o rozdělení pozůstalosti) bylo ze strany J. M. vůči
jeho matce mravné a slušné, nejedná se ze strany J. M. za uvedených okolností
(bez dalšího) o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům
slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., jemuž by měla být dána
přednost před právem žalobkyně na uspokojení její vykonatelné pohledávky. Jinak
by tomu mohlo být například v případě, že by matka J. M. (žalovaná) byla ve
finanční nouzi, popřípadě v jinak nepříznivé sociální situaci, a že by tak J.
M. své matce tím, že by jí přenechal majetek z pozůstalosti po V. M., v této
situaci pomohl. Takové okolnosti však z obsahu spisu nevyplývají.
Soudy se tedy měly v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – zabývat
zejména tím, zda bylo „plnění“ poskytnuté J. M. přiměřené jeho majetkovým
poměrům (zda bylo přiměřené jeho majetkovým poměrům, aby své matce přenechal
majetek odpovídající jeho dědickému podílu), v jaké majetkové (sociální)
situaci se v době uzavření dohody J. M. a žalované o rozdělení pozůstalosti
nacházela žalovaná, jakou subjektivní hodnotu pro ni toto plnění s ohledem na
její majetkovou (sociální) situaci představovalo, zda uzavřením dohody o
rozdělení pozůstalosti J. M. skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku
vůči své matce, popřípadě ohledům slušnosti, a nikoliv zkrácení uspokojení
pohledávky žalobkyně, a zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že uzavřením
dohody o rozdělení pozůstalosti dlužník zvýhodnil žalovanou na úkor svého
věřitele (upřednostnil splnění mravního závazku, popřípadě ohledy slušnosti
vůči své matce před svým právním závazkem vůči žalobkyni jako svému věřiteli).
Protože tak soudy neučinily a věcí se z výše uvedených hledisek nezabývaly,
nemůže být závěr odvolacího soudu, že „uzavřením dědické dohody“ dostál dlužník
svému „morálnímu závazku“ vůči své matce, a věřitel se tak nemůže dovolat
neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání, (zatím) správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kutné Hoře) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu