21 Cdo 886/2000

21 Cdo 886/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce Finančního úřadu Plzeň - jih v Plzni, Slovanská alej č. 26,

proti žalované K. b., a.s., o 1.141.255,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 C 145/97, o dovolání žalované proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 1999 č.j. 10 Co 504/99-54,

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15.

ledna 1999 č.j. 9 C 145/97-34 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň -

město k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1.141.255,- Kč s příslušenstvím.

Žalobu zdůvodnil tím, že exekučním příkazem ze dne 3.4.1997 č.j.

10097/97/140970 nařídil k vymožení daňových nedoplatků daňového dlužníka T.,

akciová společnost ve výši 1.141.225,- Kč daňovou exekuci přikázáním pohledávky

daňového dlužníka na jeho peněžní prostředky uložené na účtě vedeném u žalované

a že exekuční příkaz nabyl právní moci dnem 29.4.1997. Žalovaná však žalobci

přikázanou pohledávku nevyplatila; dopisem ze dne 23.5.1997 mu sdělila, že

peněžní prostředky daňového dlužníka uložené na předmětném účtě jsou na základě

zástavní smlouvy ze dne 15.11.1996 předmětem zástavního práva a že proto

"nemůže být exekuce z tohoto účtu provedena". Žalobce má za to, že žalovaná při

provádění exekuce porušila povinnosti uložené jí exekučním příkazem a

ustanoveními § 305 a § 307 odst.2 o.s.ř. a že je proto povinna mu ve smyslu

ustanovení § 311 o.s.ř. zaplatit dlužnou částku.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 15.1.1999 č.j. 9 C 145/97-34 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a

že žalovaná je povinna zaplatit "na účet Okresního soudu Plzeň - město" soudní

poplatek ve výši 45.652,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce k

vymožení daňového nedoplatku, který má vůči daňovému dlužníku T., akciová

společnost, vydal ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 písm.a) zákona č. 337/1992

Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dne 3.4.1997 exekuční příkaz na přikázání

pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka uložené na účtě č. ... a že

uvedený exekuční příkaz nabyl právní moci dne 29.4.1997, o čemž byla žalovaná

vyrozuměna dne 5.5.1997. Mezi žalovanou a daňovým dlužníkem byla dne 15.11.1996

uzavřena zástavní smlouva o zastavení pohledávky z účtu č. ... k zajištění

pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 22.10.1996 znějící na částku 27.180.000,-

Kč. Vzhledem k tomu, že na účtě č. ... byl ke dni 5.5.1997 dostatek peněžních

prostředků potřebných k uspokojení daňové pohledávky žalobce, měla žalovaná

exekuci provést a postiženou pohledávku z účtu vyplatit žalobci. Obranu

žalované, která poukazovala na to, že postupovala podle ustanovení § 371 odst.1

o.s.ř., soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že uvedené ustanovení "má

význam pro určení pořadí pohledávek uspokojovaných z výtěžku prodeje movitých

věcí a nikoliv přikázáním pohledávky". Soud prvního stupně dále poukázal na to,

že žalovaná mohla podat proti exekučnímu příkazu námitky a že této možnosti

nevyužila; nemohla i z tohoto důvodu odmítat provést nařízenou exekuci.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.10.1999 č.j. 10 Co

504/99-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že "do tohoto

rozsudku se dovolání nepřipouští". Na základě skutkových zjištění soudu prvního

stupně dovodil, že k zástavnímu právu, které vázlo na účtě daňového dlužníka ve

prospěch žalované, nebylo možné v řízení podle ustanovení § 73 zákona č.

337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "ve spojení" s ustanoveními § 303

až § 307 o.s.ř. přihlédnout. Peněžní prostředky na účtě, na nichž vázne

zástavní právo, totiž "nelze podřadit pod režim" ustanovení § 310 o.s.ř. a §

317 odst.4 (správně § 317 odst.3) o.s.ř. a žádné jiné ustanovení "realizaci

výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu nebrání"; peněžní ústav pak

nemůže "o své újmě" upřednostnit zástavní právo. Žalovaná podle názoru

odvolacího soudu nepostupovala při provedení exekuce v souladu s ustanoveními §

305 až § 309 o.s.ř., a proto je povinna uspokojit pohledávku žalobce, neboť v

době, kdy jí byl zaslán exekuční příkaz, byl na účtě č. ... k tomu dostatek

peněžních prostředků. Návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání proti

svému rozsudku odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že "střet daňové exekuce

k zástavnímu právu nepovažuje za věc zásadního právního významu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná uvedla, že

právní úprava výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu

výslovně nepočítá s případem, že "exekuovaná" pohledávka je zatížena zástavním

právem. To však neznamená, že by bylo možné "předřadit procesní právo před

právo hmotné" a že by bylo možné zástavní právo zcela pominout; podle názoru

žalované je třeba "za pomoci právního výkladu se dopracovat spravedlivého a

rozumného řešení". Zástavní právo nelze "degradovat" na pouhou vinkulaci, která

není překážkou výkonu rozhodnutí, a z ustanovení § 371 odst.1 o.s.ř. je třeba

dovodit, že pohledávky zajištěné zástavním právem se v rámci výkonu rozhodnutí

uspokojují podle získaného pořadí před ostatními pohledávkami. Žalovaná

navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalobce uvedl, že právní vztah mezi účastníky je "zásadně v procesněprávní

poloze", neboť žalovaná poté, co byla vyrozuměna, že exekuční příkaz vydaný

žalobcem nabyl právní moci, měla pohledávku z účtu vyplatit žalobci.

Hmotněprávní vztah, který existoval mezi žalovanou a daňovým dlužníkem z titulu

zástavního práva, nemůže ovlivnit požadavek žalobce k vymáhání daňových

nedoplatků z prostředků daňového dlužníka, které má na účtu u žalované. Žalobce

proto považuje dovolání za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání

projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov.

Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony) a po zjištění, že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval

otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,

kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde

není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí

soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí

vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce

zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu

účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před

vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,

kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem

přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam,

nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané

věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o

posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).

Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam

z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy

obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam

zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších

soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž

výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém

rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené

judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,

než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí

nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení

judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí

odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní

otázky].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již

tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže

rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda má při

provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního

ústavu (banky) právní význam skutečnost, že tímto výkonem rozhodnutí (exekucí)

postižená pohledávka z účtu je zástavou ve prospěch jiného věřitele, tj. že k

této pohledávce vzniklo na základě zástavní smlouvy zástavní právo, které

slouží k zajištění a k uspokojení jiné než výkonem rozhodnutí (exekucí)

vymáhané pohledávky. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla

judikaturou vyšších soudů vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího

soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud

proto dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu

je přípustné podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost

zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že na základě smlouvy

o vkladovém účtu, uzavřené mezi žalovanou a T., akciovou společností dne

7.11.1996, žalovaná zřídila pro T., akciovou společnost účet č. ... Smlouvou o

úvěru, uzavřenou mezi žalovanou a T., akciovou společností dne 22.10.1996,

poskytla žalovaná T., akciové společnosti úvěr ve výši 27.180.000,- Kč s tím,

že bude vyčerpán do 31.12.1996 a že bude žalované vrácen ve splátkách

nejpozději do 20.12.2003. Zástavní smlouvou, uzavřenou mezi žalovanou a T.,

akciovou společností dne 15.11.1996, bylo k zajištění pohledávky ze smlouvy o

úvěru ze dne 22.10.1996 zřízeno zástavní právo k pohledávce včetně

příslušenství ve výši 1.200.000,- Kč, kterou má T., akciová společnost za

žalovanou z titulu vkladu na účtě č. ... Žalobce k vymožení daňového

nedoplatku, který má vůči T., akciové společnosti, nařídil exekučním příkazem

ze dne 3.4.1997 č.j. 10097/97/140970 daňovou exekuci přikázáním pohledávky

tohoto daňového dlužníka v celkové výši 1.141.255,- Kč na peněžní prostředky

uložené u žalované na účtě nebo účtech u ní vedených; exekuční příkaz byl

žalované doručen dne 7.4.1997, nabyl právní moci dnem 29.4.1997 a vyrozumění o

tom, že nabyl právní moci, bylo žalované doručeno dne 5.5.1997. Žalovaná

daňovou exekuci neprovedla a žalobci peněžní prostředky uložené na účtě č. ...

nevyplatila s poukazem na zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy

ze dne 15.11.1996; dne 7.8.1997 došlo k "realizaci zástavního práva" a peněžní

prostředky na účtě č. ... byly použity k úhradě splátek úvěru, poskytnutého T.,

akciové společnosti podle smlouvy o úvěru ze dne 22.10.1996.

Vzhledem k tomu, že žalobce vydal exekuční příkaz dne 3.4.1997, že žalovaná

byla vyrozuměna o tom, že exekuční příkaz nabyl právní moci dne 5.5.1997, že k

uzavření zástavní smlouvy došlo dne 15.11.1996 a že k "realizaci zástavního

práva" zřízeného touto smlouvou došlo dne 7.8.1997, je třeba projednávanou věc

posuzovat i v současné době podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975

Sb., 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č.

263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994

Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č.

238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona

č. 142/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb. (srov. též Část

dvanáctou, Hlavu I, bod 18. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony), podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.

58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,

č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992

Sb., č. 267/1994 Sb., č. 105/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č.

94/1996 Sb. (dále jen "obč. zák."), a podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993

Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č.

59/1995 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 323/1996 Sb. (dále jen "zákona o správě daní

a poplatků").

Daňovou exekuci provádí správce daně vydáním exekučního příkazu (srov. § 73

odst.6 zákona o správě daní a poplatků). Vydá-li správce exekuční příkaz na

přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených

u bank, použije se pro výkon této daňové exekuce přiměřeně občanský soudní řád

(srov. § 73 odst.7 větu první zákona o správě daní a poplatků), tedy zejména

ustanovení § 303 až 311 o.s.ř. o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu

u peněžního ústavu.

Nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu

spočívá v tom, že rozhodnutím (usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí) se

peněžnímu ústavu přikáže, aby po jeho doručení zablokoval peněžní prostředky na

účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a aby po

doručení vyrozumění, že rozhodnutí (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí)

nabylo právní moci, odepsal peněžní prostředky z účtu povinného až do výše

vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a vyplatil je oprávněnému, a v tom,

že se současně povinnému zakáže, aby po doručení rozhodnutí (usnesení o

nařízení výkonu rozhodnutí) nakládal s peněžními prostředky na účtu až do výše

vymáhané pohledávky a jejího příslušenství (srov. § 305 o.s.ř.). Tímto

přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (banky) nedochází ke změně v

osobě majitele účtu. Dnem právní moci rozhodnutí (usnesení o nařízení výkonu

rozhodnutí) se zakládá zvláštní právní vztah mezi oprávněným, povinným a

peněžním ústavem (tzv. úkojné právo), který mimo jiné poskytuje oprávněnému

právo, aby uspokojil svou pohledávku za povinným z peněžních prostředků

uložených na jeho účtě u peněžního ústavu; právo na uspokojení své pohledávky

má ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o tom, že rozhodnutí

(usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) nabylo právní moci. V případě, že

peněžní ústav nesplní povinnosti uložené mu v rozhodnutí (usnesení o nařízení

výkonu rozhodnutí), dává tzv. úkojné právo oprávněnému formální aktivní

legitimaci uplatňovat vlastním jménem výkonem rozhodnutí přikázanou pohledávku

vůči peněžnímu ústavu. Na oprávněného se tímto způsobem převádí formální

aktivní legitimace povinného jako majitele účtu, aniž by jinak bylo zasaženo do

právních poměrů mezi povinným a peněžním ústavem, založených například smlouvou

o vkladovém účtu. Tzv. úkojné právo tedy nemá původ v hmotném právu; zakládá se

výlučně na právu procesním (exekučním).

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v

případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn

domáhat se uspokojení ze zástavy (srov. § 151a odst.1 obč. zák.). Způsobilým

předmětem zástavního práva (zástavou) je i pohledávka, jestliže předmětem

jejího plnění je věc, právo nebo jiná majetková hodnota (srov. § 151h odst.1

obč.zák.).

Zástavní právo k pohledávce vzniká na základě písemné smlouvy mezi zástavním

dlužníkem a zástavcem, který je věřitelem pohledávky použité k zajištění.

Zástavní právo je účinné vůči poddlužníkovi jen, jestliže je poddlužník o tom

písemně vyrozuměn zástavcem nebo jestliže vznik zástavného práva je mu prokázán

zástavním věřitelem. Byl-li vznik zástavního práva poddlužníku oznámen nebo

prokázán, je poddlužník povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli (srov. §

151h odst.2 a § 151i větu první obč. zák.).

Je nesporné, že způsobilou zástavou je i pohledávka zástavce (správně

zástavního dlužníka) z účtu u peněžního ústavu. Byl-li peněžní ústav o

zástavním právu písemně vyrozuměn zástavcem (majitelem účtu) nebo byl-li mu

vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, je peněžní ústav - jak

vyplývá z ustanovení § 151i věty první obč. zák. - povinen, jestliže dlužník

řádně a včas neuspokojil zajištěnou pohledávku a jestliže tak vzniklo

zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, splnit svůj závazek, který

má ze zastavené pohledávky z účtu vůči zástavci (správně zástavnímu dlužníku),

přímo zástavnímu věřiteli. Je-li nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky

z účtu, která byla zastavena ve prospěch jiné než výkonem rozhodnutí vymáhané

pohledávky nebo naopak, vznikne-li zástavní právo k pohledávce z účtu, která

již byla přikázána výkonem rozhodnutím oprávněnému k uspokojení jiné než

zástavním právem zajišťované pohledávky, řeší střet tzv. úkojného práva

oprávněného se zástavním právem zřízeným ve prospěch zástavního věřitele

ustanovení § 371 odst.1 o.s.ř. S názorem soudu prvního stupně, že uvedené

ustanovení má význam pro určení pořadí pohledávek uspokojovaných z výtěžku

prodeje movitých věcí a nikoliv přikázáním pohledávky, nelze souhlasit, neboť

ze znění a smyslu ustanovení § 371 odst.1 o.s.ř. nevyplývá, že by jeho užití

bylo omezeno jen na prodej movitých věcí nebo jen na některé z ostatních

způsobů výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky.

Ustanovení § 371 odst.1 o.s.ř. - jak je zřejmé z jeho znění - se uplatní ve

všech případech, kdy nařízený výkon rozhodnutí postihuje zástavu, tedy věc nebo

pohledávku, k níž bylo platně zřízeno zástavní právo. Vyplývá z něj jednak to,

že při výkonu rozhodnutí se uspokojí nejen pohledávka oprávněného, ale i

pohledávka zajištěná zástavním právem, a to také tehdy, jestliže nebyla

přiznána rozhodnutím nebo smírem (tedy jestliže v její prospěch nesvědčí titul

pro výkon rozhodnutí), jednak to, že pohledávka zajištěná zástavním právem se

uspokojí při výkonu rozhodnutí podle získaného pořadí před ostatními

pohledávkami, tedy že pohledávka zajištěná zástavním právem se při výkonu

rozhodnutí uspokojí před pohledávkou oprávněného, jestliže má lepší (z hlediska

doby vzniku starší) pořadí než pohledávka oprávněného.

Na uvedeném závěru nic nemění to, že zástavní právo k pohledávce z účtu u

peněžního ústavu nelze - jak uvedl odvolací soud - "podřadit pod režim"

ustanovení § 310 a § 317 odst.3 o.s.ř. Odvolací soud totiž náležitě nepřihlédl

k tomu, že uvedená ustanovení upravují případy, v nichž peněžní prostředky

uložené na účtě u peněžního ústavu nemohou být použity jinak než ke stanovenému

účelu a které tedy brání tomu, aby výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z

účtu postihl tyto prostředky k jinému než stanovenému účelu, a že se nevztahují

k řešení střetu tzv. úkojného práva oprávněného se zástavním právem zástavního

věřitele; tento "střet" řeší - jak uvedeno výše - ustanovení § 371 odst.1 o.s.ř.

Pořadí pohledávky vymáhané výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u

peněžního ústavu se řídí dnem, kdy bylo nařízení výkonu rozhodnutí doručeno

peněžnímu ústavu (srov. § 308 o.s.ř.). Z ustanovení § 151h odst.2 obč. zák.

vyplývá, že pořadí pohledávky zajištěné zástavním právem k pohledávce se řídí

dnem, kdy byl vznik zástavního práva oznámen nebo prokázán poddlužníku. V

posuzovaném případě - jak bylo soudy zjištěno - byl exekuční příkaz ze dne

3.4.1997, vydaný žalobcem, doručen žalované jako peněžnímu ústavu dne 7.4.1997

a vznik zástavního práva, zřízeného na základě zástavní smlouvy ze dne

15.11.1996, jí byl (žalovaná byla současně jak zástavním věřitelem, tak i

poddlužníkem) oznámen dne 15.11.1996. Měla-li - jak vyplývá z uvedených

zjištění - pohledávka žalované za T., akciovou společností lepší pořadí než

pohledávka žalobce, není v souladu se zákonem závěr, že by uspokojením své

pohledávky zajištěné zástavním právem žalovaná porušila povinnosti, které jí

jako peněžnímu ústavu ukládají ustanovení § 305 až 309 o.s.ř.

Na porušení povinností žalované, významné z hlediska ustanovení § 311 o.s.ř.,

nelze usuzovat ani z toho, že žalovaná "realizovala" zástavní právo až dne

7.8.1997, ačkoliv vyrozumění o tom, že exekuční příkaz nabyl právní moci, jí

bylo doručeno již dne 5.5.1997. I když měla a mohla přistoupit k "realizaci"

zástavního práva v rámci provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) ihned po

doručení vyrozumění o tom, že exekuční příkaz nabyl právní moci (srov. § 307

odst.2 o.s.ř.), nevyplývá z opožděného postupu žalované důvodnost žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst.1

část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek

odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České

republiky zrušil i tento rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň - město k

dalšímu řízení (§ 243b odst.2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§

243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová