21 Cdo 895/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně E. Z., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Z., 2)
Š. Z., oběma zastoupeným advokátem, o 1.141.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 30/99, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2000 č.j. 19 Co
498/2000-49, takto:
Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku)
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 15.2.1999
domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 1.141.000,- Kč se 17%
úrokem od 20.12.1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že PhDr. B. Z. se
v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozvedených manželů
zavázal zaplatit jí 1.141.000,- Kč do 19.12.1996. Svůj dluh však PhDr. B. Z.
neuhradil, dne 27.1.1997 zemřel a žalobkyně požaduje jeho uhrazení po
žalovaných, kteří jsou jeho dědici.
Při jednání u soudu prvního stupně dne 18.1.2000 žalobkyně uvedla, že žalovaní
jí zaplatili 1.141.000,- Kč a že proto \"co do této částky\" bere žalobu zpět.
Protože jí dosud nebylo uhrazeno příslušenství pohledávky a protože diskontní
sazba činila ke dni 10.12.1996 10,5%, změnila současně žalobu tak, že se
domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně \"21% úrok z prodlení
z částky 1.141.000,- Kč za dobu od 21.12.1996 do 28.12.1999\".
V podání ze dne 13.3.2000, které došlo soudu prvního stupně dne 14.3.2000,
žalobkyně uvedla, že 21% úrok z prodlení za dobu od 20.12.1996 do 28.12.1999
činí 701.105,- Kč a že se proto domáhá po žalovaných, aby jí zaplatili společně
a nerozdílně 701.105,- Kč.
Při jednání dne 16.5.2000 soud prvního stupně usnesením připustil změnu žaloby,
obsaženou v podání žalobkyně ze dne 13.3.2000. Poté, co účastníci učinili
nesporným, že částka 1.141.000,- Kč byla žalobkyni zaplacena dne 23.12.1999,
vzala žalobkyně zpět žalobu v části, v níž se domáhala zaplacení \"21% úroku z
prodlení z částky 1.141.000,- Kč za dobu od 24.12.1999 do 28.12.1999\".
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16.5.2000 č.j. 19 C 30/99-27 zastavil
řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.141.000,- Kč a v
níž se domáhala zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 1.141.000,- Kč za dobu
od 24.12.1999 do 28.12.1999, žalovaným uložil, aby zaplatili žalobkyni
společně a nerozdílně 68.932,50 Kč, žalobu o zaplacení dalších 628.890,- Kč
zamítl a rozhodl, že žalobkyni bude po právní moci rozsudku vrácen soudní
poplatek ve výši 17.592,- Kč, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na
náhradě nákladů řízení 47.420,- Kč k rukám advokáta a že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.744,10 Kč. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že PhDr. B. Z. se v dohodě o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů zavázal zaplatit žalobkyni částku 1.141.000,- Kč do
19.12.1996, že PhDr. B. Z. dne 27.1.1997 zemřel, aniž by svůj dluh uhradil, že
dědici po PhDr. B. Z. jsou žalovaní, kteří \"za pasiva dědictví odpovídají
každý v rozsahu jedné poloviny\", a že žalovaní dne 23.12.1999 zaplatili
žalobkyni 1.141.000,- Kč. Podle soudu prvního stupně se PhDr. B. Z. dostal do
prodlení se splněním svého dluhu vůči žalobkyni dnem 20.12.1996, v prodlení byl
až do své smrti dne 27.1.1997 a žalovaní \"za toto prodlení odpovídají dle §
470 odst.1, 2 obč. zák.\". Vzhledem k tomu, že žalobkyně přihlásila svou
pohledávku do dědictví a že dědické řízení po PhDr. B. Z. bylo pravomocně
skončeno až dne 19.10.1999, dostali se žalovaní \"jako zákonní dědicové\" do
prodlení až dnem, kdy bylo dědické řízení pravomocně skončeno, neboť teprve
tehdy \"bylo jasné, kdo bude odpovídat za závazek zůstavitele\", a jejich
prodlení trvalo až do 23.12.1999. Žalovaní jsou proto povinni zaplatit úrok z
prodlení za dobu od 20.12.1996 do 27.1.1997 a za dobu od 19.10.1999 do
23.12.1999 ve výši 68.932,50 Kč. Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobkyně uplatnila svou pohledávku ve
výši 1.141.000,- Kč včetně příslušenství (úroku z prodlení) u soudu dne
15.2.1999. Protože pohledávka byla splatná dnem 20.12.1996, není nárok
žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení promlčen (promlčecí doba je podle
ustanovení § 101 obč. zák. tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno
poprvé).
K odvolání účastníků (odvolání žalovaných směřovalo jen proti rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.12.2000 č.j. 19
Co 498/2000-49 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že
žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně 628.890,- Kč, a
ve výroku o vrácení soudního poplatku tak, že \"žalobkyni se vrací 17.724,- Kč
\", a \"jinak\" jej v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 58.446,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 38.956,- Kč, vše k
rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že na dědice přechází dědictví (jeho
aktiva i pasiva), jestliže je neodmítne, okamžikem smrti zůstavitele a že dědic
odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, do
výše ceny nabytého dědictví. Protože je nerozhodné, jakým způsobem dědici mezi
sebou vypořádají dědictví dohodou (tato dohoda upravuje jen vztah mezi dědici a
nemůže se týkat zůstavitelových věřitelů), protože na žalované přešla povinnost
k úhradě pohledávky žalobkyně dnem smrti zůstavitele a protože žalovaní \"svoji
povinnost nesplnili\", dostali se žalovaní ve smyslu ustanovení § 517
odst.1 obč. zák. do prodlení i za dobu od smrti zůstavitele do \"právní
moci dědického řízení\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání - jak vyplývá z
jeho obsahu - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Namítají v první řadě, že postup žalobkyně vůči nim představuje \"zcela zjevné
zneužití práva\". Žalobkyně totiž vyzvala žalované k zaplacení dluhu PhDr. B.
Z. v době, kdy ještě probíhalo dědické řízení a kdy žalovaní neměli na
zaplacení dluhu finanční prostředky, neboť \"peníze na účtech zůstavitele byly
zablokovány\". Podání žaloby považují žalovaní za zbytečné, žalovaní
\"vyjádřili připravenost k úhradě předmětné pohledávky\", pohledávku skutečně
uspokojili dne 23.12.1999 a nenesou vinu za to, že dědické řízení probíhalo
více než dva roky. Žalovaní dále odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil
okolnost, že v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nebyla pro
případ nezaplacení předmětné pohledávky \"stanovena sankce\". Podle názoru
žalovaných došlo za řízení k \"pochybení\" v tom směru, že soud prvního stupně
nepřipustil \"řádným procesním způsobem\" změnu žaloby, neboť \"podáním ze dne
13.3.2000 podaným 14.3.2000 uplatnila 701.105,- Kč bez toho, aniž by soud o
této změně rozhodl\". Podle názoru žalovaných se odvolací soud měl rovněž
zabývat námitkou promlčení \"nově uplatněné částky\". Žalovaní navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř. a že proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 517 odst.1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh
řádně a včas nesplní, je v prodlení.
Podle ustanovení § 517 odst.2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého
dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,
není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z
prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. výše úroků z prodlení činí
ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k
prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost uvedeného zjištění
dovolatelé nezpochybňují), že PhDr. B. Z. svůj dluh vůči žalobkyni, který se
zavázal v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatit ve výši
1.141.000,- Kč do 19.12.1996, řádně a včas nesplnil. Dnem 20.12.1996 se proto
dostal do prodlení s plněním tohoto dluhu a ve smyslu ustanovení § 517 odst.2
obč. zák. měla žalobkyně právo vedle splnění dluhu požadovat od uvedeného dne
též úroky z prodlení.
Právo na úroky z prodlení má žalobkyně i za dobu po dni 27.1.1997, kdy dlužník
PhDr. B. Z. zemřel. Smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u
soudu dědické řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu, i když nastalo za
života dlužníka, žádný vliv. Nesplní-li dluh dědici dlužníka, kteří za něj
odpovídají ve smyslu ustanovení § 470 obč. zák., jsou jako jeho právní
nástupci, kteří vstupují nejen do práv, ale i do povinností dlužníka - jak
správně uvedl odvolací soud - smrtí dlužníka, v prodlení a jsou tedy povinni
kromě splnění zůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout úroky z prodlení. Dluh
zůstavitele PhDr. B. Z. u žalobkyně splnili žalovaní podle zjištění soudů dne
23.12.1999, a proto je správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má právo na
úroky z prodlení z dlužné částky také za dobu od smrti PhDr. B. Z. do dne
právní moci usnesení, kterým bylo řízení o dědictví po PhDr. B. Z. skončeno.
Právo věřitele na úroky z prodlení podle ustanovení § 517 odst.2 obč. zák. je
zákonným důsledkem toho, že se dlužník ocitl s plněním peněžitého dluhu v
prodlení. Jde o právo, které vzniká ze zákona, splní-li se předpoklady
stanovené zákonem. Pro přiznání úroků z prodlení žalobkyni je proto nerozhodné,
že v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nebyla pro případ
nezaplacení předmětné pohledávky žalobkyně \"stanovena sankce\".
S názorem dovolatelů, že postup žalobkyně vůči žalovaným představuje \"zcela
zjevné zneužití práva\", nelze souhlasit. Za zneužití práva ve smyslu
ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. lze považovat takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. například výklad této právní otázky uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000). V projednávané věci nebyly za řízení před soudy tvrzeny
a ani jinak nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na
to, že žalobkyně svým jednáním nesledovala uhrazení úroků z prodlení za dobu,
po kterou byli PhDr. B. Z. a žalovaní v prodlením s plněním dluhu (tedy
dosažení účelu a smyslu sledovaného ustanovením § 517 odst.2 obč. zák.), ale že
by v rozporu s ustálenými dobrými mravy měla v úmyslu způsobit žalovaným
újmu. Podání žaloby ze strany žalobkyně nelze považovat \"za nadbytečné\";
přihlášení zůstavitelovy pohledávky do dědictví věřitelem a ani její zařazení
do pasiv dědictví totiž nejsou vykonáním práva ve smyslu ustanovení § 100
odst.1 obč. zák. a nemohou tedy zabránit promlčení věřitelova práva. Poukazují-
li žalovaní na to, že \"nenesou vinu\" na tom, že řízení o dědictví po PhDr. B.
Z. probíhalo více než dva roky, neberou náležitě v úvahu, že za to \"nenese
vinu\" ani žalobkyně. Žalovaným pak nic nebránilo požádat ještě před skončením
řízení o dědictví příslušný soud, aby jim povolil použít peníze na účtech
zůstavitele k uhrazení jeho dluhu u žalobkyně (srov. § 175r o.s.ř.); jestliže
tak neučinili, nemohou i s přihlédnutím k této okolnosti důvodně dovozovat, že
by požadavek žalobkyně na uhrazení úroků z prodlení byl zneužitím práva.
Důvodná není ani námitka dovolatelů, že soudy ve věci rozhodly, aniž by
rozhodly o připuštění změny žaloby, obsažené v podání žalobkyně ze dne
13.3.2000. Z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne
16.5.2000 vyplývá, že uvedenou změnu žaloby soud prvního stupně připustil v
souladu s ustanovením § 95 o.s.ř. usnesením, které bylo při tomto jednání za
přítomnosti všech účastníků (jejich zástupců) vyhlášeno. Stejnopis podání
žalobkyně ze dne 13.3.2000 byl podle obsahu spisu zástupci žalovaných doručen
dne 27.3.2000.
Dovolatelé naproti tomu důvodně odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval jimi
vznesenou námitkou promlčení.
Žalobkyně - jak vyplývá z obsahu spisu - požadovala v žalobě přiznání úroků z
prodlení ve výši 17% z dlužné částky 1.141.000,- Kč za dobu od 20.12.1996 do
zaplacení. Právo na úroky z prodlení ve výši dalších 4% (na celkových 21%) z
dlužné částky 1.141.000,- Kč za dobu od 20.12.1996 do 28.12.1999 žalobkyně
uplatnila u soudu prvního stupně při jednání dne 18.1.2000. Námitku promlčení
ve vztahu k \"příslušenství pohledávky\" (tj. k požadovaným úrokům z prodlení)
žalovaní uplatnili při jednání u soudu prvního stupně dne 16.5.2000. I když
soud prvního stupně nepovažoval námitku promlčení za důvodnou a i když
žalovaní za odvolacího řízení otázku promlčení práva žalobkyně na úroky
z prodlení znovu nevznesly (jak je zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím
soudem ze dne 6.12.2000), měl se odvolací soud, který není vázán uplatněnými
odvolacími důvody, důvodností námitky promlčení - i za přihlédnutí k výše
uvedenému - znovu zabývat. Protože to - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - neučinil, není napadený rozsudek v tomto směru pro nedostatek
důvodů přezkoumatelný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správný,
Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v akcesorických
výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty
za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první
o.s.ř. v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že rozhodnutím soudu může být více
dlužníkům uloženo splnit dluh společně a nerozdílně, jen jestliže to vyplývá z
právního předpisu nebo z dohody účastníků anebo z povahy plnění, a že více
dědiců nemá podle právního předpisu povinnost splnit zůstavitelův peněžitý dluh
společně a nerozdílně, neboť podle ustanovení § 470 odst.2 obč. zák. odpovídají
za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému
dědictví.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu