21 Cdo 925/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Z. B., zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem
se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 396/18, proti žalované JUDr. J. B. jako
správkyni konkursní podstaty úpadce RUSTICA společnost s ručením omezeným
(spol. s r.o.) se sídlem v Brně, Vaškova č. 2, IČO 40526356, o vyloučení věci
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, za účasti CORSAIR (Luxembourg) No
11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2,
Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447 zastoupeného Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, jako vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34
Cm 65/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 20. července 2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-221 ve znění usnesení ze dne 21.
listopadu 2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby byla vyloučena z konkursní podstaty úpadce
"nemovitost zapsaná na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Tachov, k.ú. Stráž u Tachova, obec Stráž, stavba čp.
občanská vybavenost na pozemku st. parc. č.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
její právní předchůdce V. B. kupní smlouvou ze dne 30.10.1991 nabyl od
Stavebního bytového družstva v Tachově "nedokončenou stavbu obytného domu s
pěti bytovými jednotkami postavenou na parc. č., zapsaných na LV č. pro k.ú. a
obec Stráž, okres Tachov", že Komerční banka, a.s., pobočka v Tachově, V. B. a
firma RUSTICA s.r.o. zastoupená V. B. uzavřeli dne 29.6.1992 k zajištění
pohledávky z úvěru poskytnutého úpadci zástavní smlouvu na "pět bytových
jednotek postavených na st. parc. č. zapsaných na LV č., k.ú. a obec Stráž,
mateřskou školku a kinokavárnu na st. parc. č., k.ú. Vysočany, obec Bor", která
byla registrována Státním notářstvím v Tachově dne 30.6.1992 pod č. R III
589/92, a že žalovaná sepsala "nemovitost - stavbu čp., občanská vybavenost na
pozemku st. parc. č. zapsanou na LV č. u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální
pracoviště Tachov," do konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně, která je
vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne
30.3.2005, má za to, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je neplatná, neboť
předmět zástavy (pět bytových jednotek) je vymezen neurčitě a smlouva nebyla
podepsána zástavcem V. B., a dovozuje, že zástavní právo k nemovitostem
zapsaným do konkursní podstaty úpadce nemohlo vzniknout.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.10.2010 č.j. 34 Cm 65/2008-161 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dovodil, že náležitosti zástavní smlouvy ze dne 29.6.1992 je třeba posoudit
podle ustanovení § 151b občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992, že
popis zastavených nemovitostí ("5 bytových jednotek, postavených na st. p. č.
zapsaných na LV č., k.ú. Stráž, obec Stráž, okres Tachov", přičemž údaje o
pozemcích jsou přeškrtnuty na st. p. č.) v daném případě umožňuje její
nezaměnitelnou individualizaci v kontextu s jejími vlastníky (oprava označení
pozemku proběhla ještě před tím, než byla smlouva registrována státním
notářstvím, a v návrhu na registraci je uvedena stejná oprava, žalobkyně ani
vedlejší účastník netvrdili, že by se k datu uzavření zástavní smlouvy
nacházela v daném katastrálním území jiná stavba, se kterou by bylo možno
předmět zástavy zaměnit, s pojmem "5 bytových jednotek" operuje i kupní smlouva
ze dne 30.10.1991, kterou předmětnou nedokončenou stavbu nabyl do svého
vlastnictví V. B., označení "bytovka" v geometrickém plánu, "adaptace 5 b.j." v
projektové dokumentaci, "stavba 5 b.j." nebo "přestavba 5 b.j." v rozhodnutí
Městského úřadu v Boru, odbor výstavby a územního plánování, bylo běžné pro
označení konkrétní budovy, která byla původně nedokončenou stavbou a následně
byla kolaudována na hotel, zástavou tedy byla budova, nyní s čp., v k.ú. Stráž,
později Stráž u Tachova, kterou koupil V. B. jako nedokončenou stavbu s pěti
bytovými jednotkami a která byla následně přestavěna na hotel) a že zástavní
smlouva byla podepsána za věřitele ředitelem pobočky Komerční banky, a.s.,
jehož oprávnění vyplývalo z organizačního řádu, zástavcem V. B. (otisk razítka
společnosti RUSTICA spol. s r.o. nemá vliv na podpis V. B.) a za dlužníka
(úpadce) rovněž V. B. Protože zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je platná,
protože zástavní právo zajišťuje pohledávku zástavního věřitele za úpadcem a
protože žalobkyně nevyplatila zajištěnou pohledávku ani nesložila cenu zástavy,
byla předmětná nemovitost oprávněně žalovanou sepsána do soupisu konkursní
podstaty úpadce.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 20.7.2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-221 ve znění usnesení ze dne 21.11.2011 č.j. 9
Cmo 15/2011-243 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně
a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení 1.153,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 není z důvodu vytýkané
neurčitosti předmětu zástavy nebo "neurčitosti v osobě zástavce" neplatná,
neboť vůle zástavce V. B. je v zástavní smlouvě vyjádřena jasně a jasná je i
osoba zástavce, i když V. B. ke svému podpisu na zástavní smlouvu připojil
navíc razítko úpadce. Otázku vymezení předmětu zástavy ve smlouvě je třeba i v
současné době posuzovat s ohledem na dobu, kdy byla sporná zástavní smlouva
uzavřena (tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 a
vyhlášky č. 23/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž pro závěr o
určitosti popisu nemovitostí, tvořících předmět zástavy, není významné, zda
tyto nemovitosti jsou popsány v souladu s ustanovením vyhlášky č. 23/1964 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, ale především to, zda jejich popis v daném
případě umožňuje nezaměnitelnou individualizaci v kontextu s jejich vlastníky,
což předmětná zástavní smlouva splňuje. Protože žalobkyně neprokázala, že věc
neměla být do soupisu zařazena, nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že
zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je neplatná proto, že v ní není "přesně
vymezen předmět zástavy" a že je "sporný podpis zástavce". Z výpisu z katastru
nemovitostí totiž vyplývá, že "na LV č. pro k.ú. Stráž nebylo nikdy zapsáno 5
bytových jednotek a v době uzavření zástavní smlouvy zde nebyl zapsán ani se v
k.ú. Stráž nenacházel pozemek č.", když "správně mělo být uvedeno, že se jedná
o budovu č.p. občanská vybavenost". Podle žalobkyně je "mylný" závěr soudu,
podle kterého V. B. připojil ke svému podpisu na zástavní smlouvu navíc
razítko, neboť "soudy nevyslechly svědka V. B.", a, kdyby tak "učinily,
zjistily by, že v zástavní smlouvě vystupují dva zástavci, V. B. a RUSTICA
s.r.o. (dva majitelé různých nemovitostí)", zástavní věřitel a dlužník; v
zástavní smlouvě tedy podpis "druhého zástavce V. B. chybí", což "způsobuje
neplatnost zástavní smlouvy". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby "věc vrátil k novému projednání".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění
účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se
musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní
smlouvy) podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve
znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) patří (vedle vlastního označení
účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního
práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (tedy také zástavní smlouvy) z
hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí
výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené
judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v
něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu
vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato
pravidla se samozřejmě uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně
takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního
úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný
(§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není
dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35
odst.2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve
smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy.
Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další
pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku
rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž
byla smlouva uzavřena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního
stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při
postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 není z důvodu
neurčitosti předmětu zástavy ani z důvodu neurčitosti v osobě zástavce neplatná
(neboť "předmět zástavy je nezaměnitelný s jinou stavbou ve vlastnictví
zástavce, příp. dlužníka" a "osoba zástavce je v zástavní smlouvě vyjádřena
jasně"), nemůže mít rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů po právní
stránce zásadní význam.
Podpis V. B. na zástavní smlouvě ze dne 29.6.1992 - jak soudy zjistily -
nechybí a nedostatek jeho podpisu nelze dovozovat z toho, že k němu připojil
"navíc razítko dlužníka", neboť tím nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom,
že zástavní smlouvu podepsal.
Ostatní námitky uplatněné žalobkyní v dovolání (že "soudy nevyslechly svědka V.
B. a tím nedostatečně zjistily skutečný stav věci") nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené námitky ale nemohou založit
závěr o přípustnosti dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 a 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře
soudů a že námitky dovolatelky ohledně zjištění skutkového stavu věci nemohou
vést k závěru, že by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní
význam. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné
a Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř. a ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů
právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu