21 Cdo 957/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců A) A. U., B) M. U., C) J. M., D) E. M., všech
zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) H. K., 2) Š. K., oběma zastoupeným
advokátkou, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 17 C 84/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. ledna 2001 č.j. 12 Co
384/2000-88, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že smlouva o zřízení zástavního
práva \"k nemovitostem - domu čp. 363 na pozemku parc. č. 1031 a
pozemku parc. č. 1031 - zast. plocha o výměře 259 m2 pro obec a k.ú. T.,
zapsaných na LV č. 567 vedeném u Katastrálního úřadu v O., datovaná
dnem 1.7.1998, mezi žalobci a žalovanými\" je neplatná. Žalobu zdůvodnili
zejména tím, že žalobci A) a B) jednali v roce 1998 se žalovanými o poskytnutí
půjčky a že za tímto účelem byly připraveny písemné návrhy smlouvy o půjčce
na 720.000,- Kč, zástavní smlouvy a návrhu na vklad zástavního práva do
katastru nemovitostí, neboť žalovaní podmiňovali poskytnutí půjčky zřízením
zástavního práva na nemovitostech žalobců. K uzavření smlouvy o
půjčce a k poskytnutí půjčky \"nakonec nedošlo\", žalovaní však přesto podali u
katastrálního úřadu návrh na vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy,
datované dnem 1.7.1998, a dne 3.8.1999 byl vklad zástavního práva povolen.
Žalobci mají za to, že uvedená zástavní smlouva je podle § 39 a § 49a obč. zák.
neplatným právním úkonem.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4.11.1999 č.j. 17 C 84/99-57 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně
žalobcům na náhradě nákladů řízení 19.032,40 Kč k rukám advokáta. Z provedených
důkazů vzal za prokázané, že žalobce A) uzavřel se žalovanými v dubnu 1998
smlouvu o dílo, kterou se zavázal, že pro žalované \"bude provádět stavbu
rodinného domu\". Žalovaní mu předali zálohy na dílo v celkové výši 1.450.000,-
Kč. V červnu 1998 bylo zjištěno, že žalobce A) z poskytnutých záloh
\"neproinvestoval\" 720.000,- Kč. Protože tyto peníze nemohl ihned žalovaným
vrátit, účastníci se dohodli, že na tuto částku bude sepsána \"fiktivní
smlouva o půjčce, což žalovaní podmiňovali smlouvou o zřízení
zástavního práva k nemovitostem, které jsou ve spoluvlastnictví žalobců\".
Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998 byla všemi účastníky
podepsána a jejich podpisy byly úředně ověřeny. Smlouvu o půjčce však žalovaní
následně nepodepsali a trvali na tom, aby žalobce A) pokračoval ve stavbě
jejich domu. K \"řádnému ukončení stavby rodinného domu\" nakonec nedošlo,
žalovaní mají za to, že žalobce A) řádně nedokončil dílo, a v roce 1999 podali
u Katastrálního úřadu v O. návrh na vklad zástavního práva podle smlouvy ze dne
1.7.1998. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce na částku 720.000,-
Kč byla jen \"fiktivní\", neboť žalobce A) dlužil žalovaným z jiného právního
důvodu, a že je neplatná. Protože nedošlo k \"hlavnímu závazku\" (ke smlouvě o
půjčce), je neplatná i smlouva o zřízení zástavního práva ze dne
1.7.1998; z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že \"zajišťovací
závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku\".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 16.1.2001 č.j. 12 Co 384/2000-88 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni
zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 8.375,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.350,- Kč,
vše k rukám advokátky. Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky je
existence pohledávky \"jako neproinvestované zálohy ve výši 720.000,- Kč\"
nesporná a že úmyslem účastníků při uzavírání smlouvy o zřízení zástavního
práva ze dne 1.7.1998 bylo zajistit zástavním právem tuto pohledávku. Na tomto
závěru nic nemění okolnost, že do zástavní smlouvy byla uvedena \"jako titul
plnění\" půjčka, k jejíž \"faktické ani písemné realizaci ve skutečnosti nedošlo
\", neboť tuto \"pochybnost bylo možné odstranit výkladem\" smlouvy podle
ustanovení § 35 odst.2 obč. zák., podle něhož je třeba písemné právní úkony
vykládat nejen podle jazykového vyjádření, ale také podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil. Smlouva o zřízení zástavního práva je proto platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v
první řadě, že nejsou správné závěry odvolacího soudu, že by smlouva o zřízení
zástavního práva ze dne 1.7.1998 byla uzavřena \"na základě shodné vůle
účastníků řízení\", neboť žalobci A) a B) vždy tvrdili, že žalovaným byl předán
jen návrh zástavní smlouvy s tím, že \"budou učiněny další kroky k ukončení a
vypořádání smlouvy o dílo\". Smlouva o dílo byla mezi žalobcem A) a žalovanými
uzavřena dne 21.4.1998 podle obchodního zákoníku, žalobce má právo na úhradu
faktury č. 1599 ve výši 1.000.000,- Kč a \"neproinvestovaná\" záloha tedy
nemůže činit 720.000,- Kč. Žalobci dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud
vyložil smlouvu o zřízení zástavního práva v ujednání o pohledávce, kterou
zástavní právo má zajišťovat. Pří výkladu písemného právního úkonu je třeba
vycházet \"z tohoto písemného projevu\". Byla-li ve smlouvě zajišťovaná
pohledávka označena tak, že jde \"o 720.000,- Kč z titulu vrácení půjčky
poskytnuté zástavními věřiteli zástavcům manželům U. na základě smlouvy o
půjčce ze dne 1.7.1998\", pak nelze \"tento projev vyložit záměnou za titul
neproinvestované složené zálohy\", neboť by to bylo v rozporu s \"jazykovým
projevem\". Žalobci mají za to, že smlouva o zřízení zástavního práva je \"z
hlediska\" ustanovení § 37, § 39 a § 151b obč. zák. neplatná a že je dán i
důvod neplatnosti podle ustanovení § 49a obč. zák., neboť žalobci při podpisu
zástavní smlouvy \"vycházeli ze skutečností, než byl záměr žalovaných\".
Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že došlo \"ke
zcela jasné\" dohodě smluvních stran o znění zástavní smlouvy, že podpisy na
zástavní smlouvě jsou úředně ověřeny a že \"nelze pochybovat o vůli a jejím
obsahu takto písemně zachycené\". V době uzavření zástavní smlouvy zde
existovala pohledávka zajišťovaná zástavním právem a je lhostejné, zda z titulu
půjčky nebo z titulu neproinvestovaných finančních prostředků na stavbu domu.
Zástavní smlouva ze dne 1.7.1998 je proto platným právním úkonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku platnosti zástavní smlouvy ze dne 1.7.1998 je třeba i v současné době
posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb.,
č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.
a č. 227/1997 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.7.1998 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního
práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy
je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti)
předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo
zajišťuje.
Zákon k platnosti zástavní smlouvy nevyžaduje, aby v ní určená pohledávka,
kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala. Platná je proto
zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla,
jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní
smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v
budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je
závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně
vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také
pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka,
pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla
(např. proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka
vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i
kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka,
která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní
smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy
- ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo
podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo
nevznikne.
V projednávaném případě bylo předmětem řízení před soudy posouzení platnosti
smlouvy o zřízení zástavní smlouvy, která je datována dnem 1.7.1998, v níž
žalobci vystupují jako zástavci a žalovaní jako zástavní věřitelé a která je
opatřena podpisy všech účastníků, přičemž podpisy žalobců jsou úředně ověřeny.
V Článku 1 této smlouvy je vymezen předmět zástavního práva (zástava) a v
Článku 2 se určuje zajišťovaná pohledávka, o níž se uvádí: \"Zástavci manželé
U. dluží zástavním věřitelům 720.000,- Kč z titulu vrácení půjčky poskytnuté
jim zástavními věřiteli na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998. Půjčku se
zavázali jmenovaní zástavci vrátit zástavním věřitelům do 31.10.1999 spolu s
úrokem 18,5% p.a.\".
Odvolací soud mimo jiné dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření
smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1.7.1998. S tímto jeho skutkovým
závěrem nelze souhlasit, neboť nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 44 odst.1 obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy
přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti; mlčení nebo nečinnost samy
o sobě neznamenají přijetí návrhu.
Podle ustanovení § 43c odst.2 věty první obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá
účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli.
Žalobci v průběhu řízení uváděli [srov. zejména výpověď žalobce A) před soudem
prvního stupně], že žalovaným předali smlouvu o zřízení zástavního práva
datovanou dnem 1.7.1998 a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy k tomu, aby
ji podepsali. Poté, co žalovaní odmítli podepsat smlouvu o půjčce datovanou
rovněž dnem 1.7.1998, vyzval žalobce A) žalované, aby mu předanou smlouvu o
zřízení zástavního práva vrátili, což neučinili a sdělili mu, že ji \"nemají k
dispozici\" a že ji \"někde založili\". Žalovaní potvrdili [srov. zejména
výpověď žalované 1) před soudem prvního stupně], že převzali od žalobců jimi
podepsanou smlouvu o zřízení zástavního práva, a uvedli, že poté, co si
rozmysleli uzavření smlouvy o půjčce a co trvali na tom, aby žalobce
A) pokračoval v dokončení díla (stavby domu), si smlouvu o zřízení zástavního
práva ponechali, aby \"měli alespoň něco k zajištění částky 720.000,- Kč\".
Za této situace jednání žalobců, kterým předali žalovaným smlouvu o zřízení
zástavního práva, datovanou dnem 1.7.1998, a opatřenou jejich úředně ověřenými
podpisy k \"podpisu\", nepochybně představovalo návrh na uzavření smlouvy,
který měli žalovaní přijmout ve lhůtě, jež k tomu byla určena, nebo, nebyla-li
taková lhůta stanovena, v přiměřené době s přihlédnutím k
povaze navrhované smlouvy, jinak tento návrh zanikl [srov. § 43b odst.1 písm.a)
a b) obč. zák.]. K uzavření smlouvy pak mohlo dojít jen tehdy, kdyby přijetí
návrhu ze strany žalovaných nabylo účinnosti, tedy kdyby žalovaní přijali
návrh včas, a kdyby jejich vyjádření souhlasu s návrhem došlo žalobcům.
Vzhledem k tomu, že žalobce A) měl požadovat po žalovaných vrácení smlouvy, měl
odvolací soud zvážit i to, zda návrh na uzavření smlouvy nebyl ještě před
přijetím ze strany žalovaných žalobci účinně odvolán (§ 43a odst.3 obč. zák.).
Otázkami, zda žalovaní vyjádření souhlasu s návrhem smlouvy o zřízení
zástavního práva oznámili žalobcům (tedy zda žalobcům došlo jejich vyjádření
souhlasu s návrhem smlouvy), zda byl návrh žalovanými přijat včas a zda návrh
nebyl žalobci účinně odvolán, se soudy nezabývaly a tímto směrem nezaměřily své
dokazování. Závěr odvolacího soudu o tom, že došlo k uzavření smlouvy o zřízení
zástavního práva datované dnem 1.7.1998, je proto předčasný.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že pomocí
výkladu projevů vůle obsažených v zástavní smlouvě lze dovodit, že pohledávka,
která měla být zástavním právem zajištěna, je ve skutečnosti pohledávka
žalovaných za žalobcem A) z titulu \"neproinvestované zálohy\" ve výši
720.000,- Kč.
Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního
úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad
právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí
výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
V Článku 2 smlouvy o zřízení zástavního práva datované dnem 1.7.1998 byla
pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, zcela určitě,
srozumitelně a jednoznačně určena jako pohledávka ve výši 720.000,- Kč, kterou
mají žalovaní vůči žalobcům A) a B) na základě smlouvy o půjčce ze dne 1.7.1998
a kterou se jim zavázali vrátit do 31.10.1999 spolu s úrokem
18,5% p.a. Výklad právního úkonu, který provedl odvolací soud, je v rozporu s
jazykovým projevem obsaženým v této smlouvě a ve svých důsledcích mění smysl a
obsah zcela jasného právního úkonu. Skutečnost, že na základě smlouvy o půjčce
ze dne 1.7.1998 žalovaným ve skutečnosti žádná pohledávka nevznikla, neboť
taková smlouva nebyla nikdy uzavřena, pak nemá - jak uvedeno výše - za následek
neplatnost smlouvy, ale to, že podle takové zástavní smlouvy nemohlo ve
prospěch žalovaných vzniknout zástavní právo.
Dovodil-li odvolací soud, že skutečným úmyslem účastníků při uzavírání smlouvy
bylo zajistit pohledávku žalovaných za žalobcem A) z titulu \"neproinvestované
zálohy\" ve výši 720.000,- Kč, ačkoliv ve smlouvě o zřízení zástavního práva
projevili (neexistující) vůli zajistit pohledávku ve výši 720.000,- Kč, kterou
měli mít žalovaní vůči žalobcům A) a B) na základě smlouvy o půjčce ze dne
1.7.1998, měl také zodpovědět otázku, zda není smlouva o zřízení zástavního
práva datovaná dnem 1.7.1998 v ujednání obsaženém v Článku 2 jen simulovaným
právním úkonem, kterým měl být zastřen jiný právní úkon [uzavření zástavní
smlouvy o zajištění pohledávky žalovaných za žalobcem A) z titulu
\"neproinvestované zálohy\"]. Bylo-li tomu tak, pak je smlouva o zřízení
zástavního práva datovaná dnem 1.7.1998 pro nedostatek vážnosti podle
ustanovení § 37 odst.1 obč. zák. neplatná, a to v celém rozsahu, neboť uvedená
vada se týká podstatné náležitosti zástavní smlouvy. Zastřený právní úkon
rovněž nemůže být platný, neboť nevyhovuje požadavku písemné formy zástavní
smlouvy uvedenému v ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. (srov.
§ 41a odst.2 obč. zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu