21 Cdo 960/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Podniku
místního hospodářství, s.p. R., 2) České republice - Úřadu pro zastupování
státu, o vydání věci nebo zaplacení finanční náhrady, o žalobě pro zmatečnost
podané žalobcem proti rozsudkům Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6.listopadu
1996 č.j. 3 C 134/92-97, Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1997 č.j.
30 Co 304/97-145, Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. ledna 1999 č.j. 3 C
134/92-183 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 1999 č.j. 28 Co 473/99-208,
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 9 C 526/2002, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2002 č.j. 26 Co
363/2002-61, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15.
srpna 2002 č.j. 9 C 526/2002-54 [s výjimkou výroku o zastavení řízení ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným 1)] se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 6.11.1996 č.j. 3 C 134/92-97 zamítl
žalobu, aby \"žalovaný 1) byl povinen vydat žalobci bukové fošny v celkovém
množství 10.327 m3, dubové fošny v celkovém množství 2.642 m3, jasanové fošny v
celkovém množství 6.749 m3 s tím, pokud, nebude-li vydání tohoto řeziva možné,
aby žalovaný 1) byl povinen zaplatit žalobci částku 94.841,- Kč\", aby
\"žalovaný 1) byl povinen vydat žalobci podélně vrtací stroj zn. 100 E 274 o
velikosti stolu 400 x 200 mm s vestavěným elektrickým motorem 1,5 kW, včetně
spouštěče a kombinovaného stroje srovnávacího a hoblovací zn. 460 EA 931 s
hoblovací šířkou 600 mm, s délkou stolu 1.900 mm, s hoblovací výškou 180 mm, s
posunem za 1 minutu 8 metrů, včetně normálního příslušenství s elektromotorem 4
kW 380/660 W, a, nebude-li možné vydání těchto strojů, aby byl žalovaný 1)
povinen zaplatit žalobci 1.044.970,- Kč\" a aby \"žalovaný 2) byl povinen
zaplatit žalobci 1.139.822,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká
ve stejné výši i povinnost plnění druhého ze žalovaných\", a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"svědečné ve výši 38,-Kč
hradí český stát\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.11.1997 č.j. 30 Co
304/97-145 tento rozsudek soudu prvního stupně \"v zamítavém výroku týkajícím
se žalovaného 2), ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným 2) a ve výroku o nákladech státu\" zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně, \"ve všech výrocích týkajících se žalovaného 1)\"
rozsudek potvrdil, a rozhodl, že \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)\"
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku poté rozsudkem ze dne 13.1.1999 č.j. 3 C 134/92-183
zamítl žalobu, aby \"žalovaný 2) byl povinen zaplatit žalobci 1.139.822,- Kč\"
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to \"ve
vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným\", a že svědečné ve výši 38,-Kč hradí
\"český stát\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.9.1999 č.j. 28 Co
473/99-208 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"ve správném znění
výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že Českému státu se nepřiznává
náhrada nákladů řízení\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se nyní žalobou pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 229 odst. 1 písm. g) o.s.ř. domáhal, aby byly zrušeny rozsudky Okresního
soudu v Rakovníku ze dne 6.11.1996 č.j. 3 C 134/92-97 a Krajského soudu v Praze
ze dne 3.11.1997 č.j. 30 Co 304/97-145 v částech týkající se žalovaného 1) a
rozsudky Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13.1.1999 č.j. 3 C 134/92-183 a
Krajského soudu v Praze ze dne 7.9.1999 č.j. 28 Co 473/99-208 v plném rozsahu.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že veškeré listiny, kterými byl proveden v
původním řízení důkaz, \"dokládaly nesporné vlastnictví k movitým věcem,
nacházejícím se v kolářské dílně žalobce (řezivu a strojům)\", a že \"ze všech
dalších důkazů jednoznačně vyplynulo, že státní orgány vůči osobě žalobce
zneužily svých pravomocí, nerespektovaly jeho vlastnictví a porušením zákona
jej o vlastnictví uvedených věcí připravily\". Soudkyně soudu prvního stupně
JUDr. J. L. však \"průkaznost důkazů žalobcem navržených a soudem provedených
nerespektovala\" a \"porušila právo žalobce na soudní ochranu, jakožto i jeho
právo na ochranu vlastnictví\". Postup JUDr. L. považuje žalobce za tak
závažný, že \"naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití
pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 tr. zákona\".
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 15.8.2002 č.j. 9 C 526/2002-54 řízení
\"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)\" zastavil, žalobu \"ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným 2)\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dovodil, že zmatečností ve smyslu ustanovení § 229
odst.1 písm. g) o.s.ř. je, jestliže \"přísedící nebo soudce, který jako člen
senátu nebo samosoudce věc rozhodoval, byl pravomocně odsouzen pro trestný čin
a jestliže mezi trestným činem soudce a pro účastníka nepříznivým rozhodnutím
je příčinná souvislost\". Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že by bylo
rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce, není žaloba pro
zmatečnost podaná vůči žalovanému 2) důvodná. Řízení o žalobě pro zmatečnost
vedené proti žalovanému 1) muselo být podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř.
zastaveno, neboť žalovaný 1) byl z důvodu ukončení likvidace státního podniku
dnem 5.8.2002 vymazán z obchodního rejstříku a nemá žádného právního nástupce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.10.2002 č.j. 26 Co
363/2002-61 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro
zmatečnost a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že důvod žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.1 písm.g)
o.s.ř. je dán tam, kde mezi nepříznivým rozhodnutím pro žalujícího účastníka a
trestným činem soudce je \"přímá souvislost\". Aby však určité společensky
závadné jednání mohlo být označeno za trestný čin spáchaný konkrétní osobou, je
zde třeba pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu; není-li takové rozhodnutí
\"k dispozici\", nelze hovořit o tom, že \"nějaká osoba se dopustila jednání,
které svými znaky naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu\". Opačné
pojetí, kdy by \"pouhá subjektivní představa žalujícího účastníka o spáchání
trestného činu\" byla postačující \"pro přípustnost\" žaloby pro zmatečnost, by
byla v rozporu s čl. 40 Listiny základních práv a svobod a \"základními
principy trestního práva\". Protože žalobce neprokázal \"existenci takového
pravomocného soudního rozhodnutí, které by spáchání konkrétního trestného činu
konkrétním soudcem prokazovalo\", není žaloba důvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
soudkyně JUDr. J. L., která u soudu prvního stupně jeho věc projednávala, se
tím, že \"nebrala v úvahu křivdu, která se mu před cca 40 lety stala\" a jeho
nároky z toho vyplývající zamítla, dopustila trestného činu zneužití pravomoci
veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 tr. zákona. Podle názoru
žalobce není významné, zda proti JUDr. L. je nebo bylo vedeno trestní řízení
pro trestný čin nebo zda již za tento trestný čin byla odsouzena; trestní
řízení podle platných právních předpisů může probíhat pouze na základě usnesení
o zahájení trestního stíhání, jež spadá \"do pravomoci orgánů Policie ČR\", a
trestní řízení u soudu může probíhat pouze na základě obžaloby, podané státním
zástupcem. Žalobce nemá sám možnost tyto skutečnosti nijak ovlivnit, neboť jsou
ve výlučné pravomoci orgánů státu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení zanikl Okresní úřad v R., který jako organizační
složka státu za žalovaného 2) vystupoval před soudem. Protože do práv a
povinností, o něž v tomto řízení jde, vstoupil dnem 1.1.2003 na jeho místě Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. zákon č. 320/2002 Sb.),
dovolací soud s ním nadále jednal jako s orgánem České republiky, který je v
projednávané věci oprávněn za žalovaného 2) vystupovat před soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§
238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a
§ 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, kdy (za jakých podmínek)
je naplněn důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v ustanovení § 229 odst.1 písm.
g) o.s.ř. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 229 odst.1 písm.g) o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník
může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch
účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že o zmatečnost podle ustanovení § 229
odst.1 písm. g) o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže mezi pro účastníka nepříznivým
rozhodnutím soudu a trestným činem soudce nebo přísedícího je příčinná
souvislost, tedy jestliže trestný čin soudce nebo přísedícího byl příčinou
toho, proč rozhodnutí soudu vyznělo v neprospěch účastníka. S názorem
odvolacího soudu, že v neprospěch účastníka bylo rozhodnuto v důsledku
trestného činu soudce nebo přísedícího, jen jestliže byl soudce nebo přísedící
za trestný čin pravomocně odsouzen, však dovolací soud nesouhlasí.
Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v
trestním zákoně (§ 3 odst.1 trestního zákona). Orgány činné v trestním řízení
jsou povinny pečovat o to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a aby jejich
pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. K odsouzení pachatele
trestného činu může dojít jen tehdy, bylo-li policejním orgánem (k tomu, co se
rozumí policejním orgánem, srov. § 12 odst.2 trestního řádu) zahájeno jeho
trestní stíhání jako obviněného (srov. § 160 a násl. trestního řádu) a
postavil-li státní zástupce prostřednictvím obžaloby nebo návrhu na potrestání
obviněného před soud (srov. § 176 a násl. trestního řádu). I když došlo ke
spáchání trestného činu, nelze trestní řízení zahájit a, bylo-li již zahájeno,
nelze v něm pokračovat, a tedy ani pachatele trestného činu odsoudit, je-li
trestní stíhání nepřípustné (§ 11 trestního řádu), například v důsledku
amnestie udělené prezidentem republiky nebo proto, že trestní stíhání je
promlčeno nebo že pachatel zemřel.
Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který v občanském
soudním řízení slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí
soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů
ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení,
které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu
účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně
odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Smyslem (účelem) zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst.1 písm. g) o.s.ř. je
zrušení takového pravomocného rozhodnutí soudu, které vyznělo v neprospěch
některého z účastníků řízení v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.
Z tohoto pohledu proto není samo o sobě významné, zda soudce nebo přísedící byl
za svůj trestný čin odsouzen nebo zda trestní stíhání bylo zastaveno, popřípadě
vůbec nebylo zahájeno, například pro nepřípustnost trestního stíhání, anebo zda
se jednáním soudce orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly, ačkoliv
představovalo trestný čin (například proto, že jim vůbec nebylo oznámeno).
Ustanovení § 229 odst.1 písm. g) o.s.ř. z tohoto důvodu nebuduje zmatečnost v
návaznosti na to, že soudce nebo přísedící byl za trestný čin pravomocně
odsouzen, ale pouze na skutečnosti, že soudce nebo přísedící spáchal trestný
čin, v důsledku kterého bylo rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků.
Bylo-li pravomocným rozhodnutím stanoveno, že soudce nebo přísedící spáchal
trestný čin, je soud v občanském soudním řízení tímto rozhodnutím vázán (srov.
§ 135 odst.1 o.s.ř.). V případě, že takový trestný čin byl příčinou toho, proč
bylo pravomocně rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků řízení, jde
nepochybně o zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.1 písm. g) o.s.ř. Jestliže
však k pravomocnému odsouzení soudce nebo přísedícího nedošlo, jedná se - bez
ohledu na to, zda trestní stíhání soudce nebo přísedícího je nepřípustné, nebo
že se činem soudce orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly - o
zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst.1 písm. g) o.s.ř., jestliže jednání
soudce nebo přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky
jsou uvedeny v trestním zákoně (a jde tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst.1
trestního zákona o trestný čin), a jestliže v důsledku takového jednání soudce
nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani ustanovením čl. 40
odst.1 Listiny základních práv a svobod, která byla usnesením předsednictva
České národní rady ze dne 16.12.1992 č. 2/1993 Sb. vyhlášena za součást
ústavního pořádku České republiky, ani \"základními principy trestního práva\".
V řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst.1
písm.g) o.s.ř. totiž nejde a ani nemůže jít o rozhodování o vině a trestu za
trestný čin nebo o trestní stíhání soudce nebo přísedícího, ale jen - formou
předběžné otázky (§ 135 odst.2 o.s.ř.) - o posouzení, zda jednání soudce nebo
přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny
v trestním zákoně, jako jednoho z předpokladů potřebného pro závěr, zda
napadené rozhodnutí je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1
písm. g) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí
soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm. g) o.s.ř.
nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku
trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v
případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen
za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje
pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (a
jde tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst.1 trestního zákona o trestný čin), a že
v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v
neprospěch účastníka řízení.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobou napadená
rozhodnutí nejsou postižena zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm. g)
o.s.ř., neboť nebylo \"prokázáno takové pravomocné soudní rozhodnutí, které by
spáchání konkrétního trestného činu konkrétním soudcem prokazovalo\". Protože
se - veden nesprávným právním názorem - nezabýval tím, zda jednání soudkyně
soudu prvního stupně JUDr. J. L. nepředstavovalo pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, a zda v důsledku takového jejího
jednání nebylo rozhodnuto v neprospěch žalobce, nemůže jeho závěr zatím obstát.
Za dovolacího řízení rovněž vyšlo najevo, že usnesení odvolacího soudu je
postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř., neboť žalobci byla
v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat
před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních
práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání,
činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení §
229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími
obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl
ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem
stanovené předpoklady, je důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože
mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s
ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
Pro řízení o žalobě pro zmatečnost platí přiměřeně ustanovení o řízení v prvním
stupni, není-li v ustanoveních § 235b a násl. o.s.ř. stanoveno něco jiného (§
235a odst.2 o.s.ř.). Vyplývá z toho, že soud prvního stupně nemusí k projednání
žaloby pro zmatečnost a k rozhodnutí o ní nařídit jednání, jen jestliže žalobu
zamítá proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl
oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci
napadeného rozhodnutí (srov. § 235f o.s.ř.).
K projednání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, nařídí předseda senátu odvolacího soudu
jednání (srov. § 214 odst.1 o.s.ř.); jednání není třeba nařizovat pouze v
případech uvedených v ustanoveních § 214 odst.2 a 3 o.s.ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně usnesením ze dne 15.8.2002 č.j. 9 C
526/2002-54 žalobu pro zmatečnost zamítl z jiných důvodů, než které jsou
uvedeny v ustanovení § 235f o.s.ř., a v souladu s ustanoveními § 235a odst.2 a
§ 115 odst.1 o.s.ř. nařídil k projednání žaloby a k rozhodnutí o ní jednání.
Odvolací soud pak rozhodl o odvolání žalobce proti tomuto usnesení, aniž by -
jak je zřejmé z obsahu spisu - předseda senátu odvolacího soudu nařídil
jednání. Předpoklady k rozhodnutí o tomto odvolání bez nařízení jednání uvedené
v ustanoveních § 214 odst.2 a 3 o.s.ř. přitom nebyly splněny. Odvolací soud
totiž nerozhodl o odmítnutí odvolání, o zastavení nebo přerušení odvolacího
řízení nebo o zrušení usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 221
odst.1 o.s.ř., odvolání žalobce nesměřovalo toliko do výroku o náhradě nákladů
řízení, lhůtě k plnění nebo předběžné vykonatelnosti a účastníci se práva na
projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení nesouhlasili.
Bez nařízení jednání neumožňovalo odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání
žalobce ani ustanovení § 214 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť usnesením soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto z pohledu předmětu žaloby pro zmatečnost \"ve
věci samé\" a - vzhledem k tomu, že jím nebylo rozhodnuto způsobem uvedeným v
ustanovení § 235f o.s.ř. - nebylo podle zákona možné je vydat bez nařízení
jednání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2003 sp. zn. 21 Cdo
2179/2002, uveřejněné pod č. 73 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Z uvedeného je proto nepochybné, že odvolací soud, který projednal odvolání
žalobce proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o něm bez nařízení
jednání, tím žalobci v rozporu se zákonem odňal možnost jednat před soudem.
Dovolací soud k uvedené zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. ve
smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla
uplatněna v dovolání.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí [s
výjimkou výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1),
které nebylo napadeno odvoláním a samostatně nabylo právní moci] a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003