21 Cdo 980/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci
žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. O., zastoupenému
advokátem, o 355.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 23 C 269/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2006, č.j. 8 Co
1983/2006-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
22.600,- Kč k rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne
21.7.2004 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala vydání rozsudku, kterým by
žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 355.000,- Kč. Uvedla, že oba
účastníci byli „jako jediní dědici“ účastníky řízení o dědictví po M. O.,
zemřelé dne (dále též jen „zůstavitelce“); že v řízení o dědictví po
zůstavitelce uzavřela se žalovaným dohodu o vypořádání dědictví, podle níž
veškerý majetek tvořící dědictví po zůstavitelce, tj. „pohledávku za poz.
manželem (tj. žalovaným), z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši
18.866,50 Kč, když žalovanému připadla zůstatková hodnota členského podílu k
družstevnímu bytu u SBD Č. B. – v. v hodnotě 37.733,- Kč“, nabyl žalovaný; že v
té době však „nevěděla a ani nemohla vědět, že existuje závěť, kterou
zůstavitelka odkazuje veškerý majetek jí“; že za této situace rozhodnutí o
dědictví po zůstavitelce „nemohlo být objektivní“; že „žalovaný je povinen
zaplatit jí částku, která odpovídá polovině současné tržní hodnoty (obvyklé
ceně) členských práv a povinností (družstevního podílu) k družstevnímu bytu č.“.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.5.2006, č.j. 23 C
269/2004-89, žalobě vyhověl a současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení částku 55.825,- Kč, k rukám jejího zástupce, a povinnost
zaplatit České republice na nákladech řízení státem zálohovaných částku 2.902,-
Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Vycházel ze závěru, že „jde
o případ ochrany oprávněného dědice ve smyslu § 485 obč. zák.“; že „po
pravomocném skončení řízení o dědictví po zůstavitelce vyšlo najevo, že
existuje závěť, kterou zůstavitelka odkazuje veškerý majetek žalobkyni“; že
„žalobkyně se v dědickém řízení dědického nároku vzdala ve prospěch žalovaného,
ovšem za situace, kdy nevěděla, že existuje předmětná závěť“; že „lze souhlasit
se žalobkyní, že rozhodnutí o dědictví nemohlo být zcela objektivní, když
nebyla známa uvedená závěť“; že „ve smyslu ustanovení o bezdůvodném obohacení
je nutné vypořádat předmětný byt, resp. členská práva a povinnosti k tomuto
bytu tak, že žalobkyně má právo na jednu polovinu hodnoty těchto členských práv
a povinností“.
K odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.10.2006,
č.j. 8 C 1983/2006-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl; současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů částku 89.607,- Kč, k rukám jeho zástupce, a zaplatit
České republice na nákladech řízení státem zálohovaných částku 2.902,- Kč na
účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Dospěl k závěru, že „podle
ustálené soudní praxe může žalobu o vydání majetku z dědictví podle § 485 obč.
zák. podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví“; že „ve
zkoumaném případě žalobkyně účastnicí příslušného dědického řízení byla“; že
„je zcela nerozhodné, zda žalobkyně v řízení o dědictví vystupovala pouze z
pozice zákonného dědice“; že „o žalobkyni nelze uvažovat jako o dědici, který
by byl v dědickém řízení opomenut a získal tím legitimaci k ochraně práv podle
§ 485 obč. zák.“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „je jí známa
judikatura Nejvyššího soudu, ale je přesvědčena, že tato se nemůže vztahovat na
tento spor“; že „samotné ustanovení § 485 obč. zák. není kategorické, jak zní
výklad Nejvyššího soudu, a není zde uvedena nezvratitelná podmínka, že musí jít
o dědice, který nebyl účastníkem řízení o dědictví“; že „při posuzování tohoto
případu je nutné vycházet ze skutečnosti, jak je nabýváno dědictví a jaká jsou
práva dědiců ze zákona a ze závěti“; že „se znalostí předmětné závěti by se
nevzdala svého dědictví a stala by se tak dědičkou jedné poloviny hodnoty
bytu“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po M. O., zemřelé dne, posledně
bytem, bylo vedeno Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. 53 D
953/2001. Podle usnesení vydaného tímto soudem dne 10.1.2002, č.j. 53 d
953/2001-13, byla určena obvyklá cena majetku, který měla zůstavitelka M. O. se
svým manželem L. O. ke dni smrti ve společném jmění manželů částkou 37.733,-
Kč; současně bylo určeno, že z tohoto majetku patří do dědictví po
zůstavitelce pohledávka za pozůstalým manželem ve výši 18.866,50 Kč a že
pozůstalému manželovi L. O. připadá „zůstatková hodnota členského podílu k
družstevnímu bytu u SBD Č. B. – v. v hodnotě 37.733,- Kč“; dále byla určena
obvyklá cena majetku zůstavitelky částkou 18.866,50 Kč, výše dluhů částkou
8.665,- Kč a čistá hodnota dědictví částkou 10.201,50 Kč; byla schválena dohoda
„zákonných dědiců“ I. H. a L. O., podle které L. O. nabyl „pohledávku proti
sobě samému z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 18.866,50 Kč
proti povinnosti uhradit pasiva dědictví sestávající z pohřebních výloh ve výši
8.665,- Kč“ a I. H. „nenabyla ničeho“. Při posouzení dědického práva vycházel
soud ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou, vzhledem k tomu, že zůstavitelka
nepořídila závěť, její manžel L. O. a dcera I. H.
Podle ustanovení § 485 odst.1 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví,
že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat
oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném
obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení § 485 odst. 2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu
oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž
mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že
oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je
povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.
Podle ustanovení § 486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého
dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od
oprávněného dědice.
Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže
dědictví připadlo státu.
Dědictví se podle § 460 obč.zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K
nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli
musí být soudem projednáno a rozhodnuto.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových
dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí
usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká
uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní
vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od
skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil
dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487 obč. zák.
upravena ochrana oprávněných dědiců.
I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví
(srov. § 132 odst. 1 obč. zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo
deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. § 481 a násl.
obč. zák.; § 175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. §
126 obč.zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva
oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. § 105 obč. zák.). Promlčecí doba
je v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o
dědictví.
Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek
zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v
takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici
majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za
majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst. 1 obč. zák.).
Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil
původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu;
nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení
opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných
prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost).
K závěru, že žalobu o vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč.
zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, se
Nejvyšší soud přihlásil již publikací rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 26.10.1983, sp.zn. 10 Co 321/1983, ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 44, ročník 1986, a ani dnes nemá důvod na tomto závěru cokoli
měnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že „o
žalobkyni nelze uvažovat jako o dědici, který by byl v dědickém řízení opomenut
a získal tím legitimaci k ochraně práv podle § 485 obč. zák.“.
Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 22.200,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a vyhlášky č.
276/2006 Sb.)]. Protože dovolání žalobkyně ve věci samé bylo zamítnuto, soud jí
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 22.600,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení
§ 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu