I. V zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, není ustanovení, které by služebnímu orgánu bránilo zahájit řízení o náhradě škody za služební úraz (nemoc z povolání) z moci úřední. Zahájí-li služební funkcionář takové řízení z moci úřední, je vázán vymezením předmětu tohoto řízení při jeho zahájení.
II. Subsumpce uplatněného nároku pod kategorii „náhrada za bolest“ či „náhrada za ztížení společenského uplatnění“ není otázkou vymezení předmětu řízení, ale otázkou právního posouzení věci. Předmět řízení totiž účastník neurčuje vymezením právního posouzení věci, naopak činí tak pomocí vylíčení rozhodných skutkových okolností (skutku) a formulací toho, čeho se domáhá.
[15] Krajský soud předem svého hodnocení konstatuje, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neobsahuje žádná zvláštní ustanovení o řízení ve věcech náhrady škody, pročež je třeba aplikovat obecná ustanovení o řízení obsažená v § 169 až §182 a § 190 až § 194 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
b.
[16] Je pravdou, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů obsahuje ustanovení o odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu (§ 98 až § 111), zde jde však o ustanovení svou povahou vesměs hmotněprávní, neupravující procesní stránku věci. Je přitom třeba dodat, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů upravuje v § 206 až § 208 i promlčení.
[17] Podle § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „[p]rávo se promlčí, jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat“.
[18] Podle § 206 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „[j]estliže příslušník uplatní svoje právo a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které se vede řízení k nařízení výkonu rozhodnutí“.
[19] Podle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „[l]hůta pro uplatnění nároku na náhradu škody činí 2 roky; začne běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá“.
[20] I právě citovaná ustanovení pokládá krajský soud za ustanovení čistě hmotněprávní, svým obsahem zcela korespondující s typicky hmotněprávními ustanoveními § 609 a násl. občanského zákoníku, jakož i s dříve účinnými typicky hmotněprávními ustanoveními § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, či § 329 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011.
c.
[21] Podle § 178 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „[ř]ízení se zahajuje na žádost účastníka nebo z podnětu bezpečnostního sboru“.
[22] Podle § 178 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „[ř]ízení je zahájeno dnem, kdy
[23] Za situace, kdy zvláštní ustanovení upravující řízení o náhradě škody v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů absentují, konstatuje krajský soud, že tu není ustanovení, které by služebnímu orgánu bránilo zahájit toto řízení z moci úřední podle § 178 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
[24] Tomu nebrání ani hmotněprávní úprava promlčení obsažená v § 206 až § 208 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která počátek lhůty pro promlčení nároku váže k okamžiku uplatnění nároku příslušníkem. Jednak se jedná o úpravu promlčení, tzn. bezpečnostní sbor není povinen v řízení námitku promlčení uplatnit, pročež. § 206 až § 208 na věc vůbec nemusejí dopadnout; jednak se jedná o hmotněprávní úpravu nemající vliv na skutečnost, zda řízení bylo zahájeno a probíhá.
d.
[25] Krajský soud se proto zabýval dále otázkou, kdy, čím a s jakým předmětem bylo řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, zahájeno.
[26] S ohledem na obsah záznamu o poučení poškozeného ze dne 16. 4. 2015, především pak s ohledem na tam obsaženou větu „Doručením tohoto záznamu bude zahájeno řízení ve věcech škody na zdraví.“ dospěl k závěru, že k zahájení řízení došlo již seznámením žalobce s tímto záznamem, tzn. k zahájení řízení došlo dne 16. 4. 2015, a to z moci úřední prvním úkonem služebního orgánu.
[27] Pokud by tomu tak nebylo, nemělo by ani smysl poučovat žalobce o jeho právech jako účastníka zahájeného řízení, tj. o jeho právech podle § 174 písm. b) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
[28] Řízení nemohlo být v tomto případě zahájeno až žádostí žalobce, neboť žádná taková žádost dni 16. 4. 2015 nepředchází.
[29] Předmětem řízení pak podle uvedeného záznamu jsou všechny „věci škody na zdraví“, které byly v uvedeném záznamu výslovně vyjmenovány, tzn.
- náhrada za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě,
- náhrada za ztrátu na služebním příjmu (výdělku) po skončení neschopnosti ke službě (pracovní neschopnosti),
- náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění,
- náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením,
- náhrada věcné škody, i
- jednorázové mimořádné odškodnění.
[30] Tak totiž služební orgán I. stupně vymezil předmět řízení a tímto vymezením jsou až do skončení řízení, resp. případného částečného skončení řízení o některém z jednotlivých nároků, služební orgány všech stupňů vázány.
[31] Z uvedeného vyplývá, že došlo-li k takovému zahájení řízení, nelze dovozovat jednak, že by k zahájení řízení došlo až předložením posudku o ztížení společenského uplatnění dne 18. 5. 2015 [k otázce, zda by toto předložení bylo možno považovat za „žádost“ ve smyslu § 178 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů viz odst. 35. tohoto odůvodnění], ani že by předmětem řízení byl toliko dílčí nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
[32] Konečně skutečnosti, že řízení bylo vedeno již před předložením posudku, si byl vědom i služební orgán I. stupně, pokud při určení osoby oprávněné k provádění „dalších“ úkonů v řízení ze dne 12. 5. 2016 uvedl, že „dosavadní úkony v řízení byly prováděny předsedou komise k projednávání náhrad škod na zdraví“.
[33] Stěžejní důvod napadeného rozhodnutí, že dílčí nárok na náhradu za bolest nebyl předmětem řízení, proto neobstojí.
e.
[34] Krajský soud pokládá za potřebné podotknout, že v žádném případě nezpochybňuje závěry pracovněprávní judikatury o tom, že jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody z pracovního úrazu či nemoci z povolání jsou nároky samostatnými a samostatně uplatnitelnými (především závěry stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, č. 11/1976 Sb. NS, či rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1001/87, in Bulletin Nejvyššího soudu ČSR, č. 2/89). Akcentuje toliko, že způsob zahájení konkrétního přezkoumávaného řízení brání závěru, že uvedené řízení bylo vedeno jen o jednom z těchto nároků.
f.
[35] Krajský soud by však nemohl aprobovat rozhodnutí žalovaného ani v případě, že by se ztotožnil s žalovaným v tom, že k zahájení řízení došlo až předložením posudku o ztížení společenského uplatnění dne 18. 5. 2015, a to ani ve světle judikatorních závěrů prezentovaných v odst. 34. tohoto odůvodnění.
[36] Krajský soud by – s ohledem na absenci výslovné žádosti – neměl problém s výkladem, podle kterého předložil-li žalobce dne 18. 5. 2015 lékařský posudek služebnímu orgánu, sledoval tak nepochybně jasný cíl – přiznání náhrady škody podle tohoto posudku. Lze tedy aprobovat dílčí závěr žalovaného, že (pokud by tu nebylo dřívějšího zahájení řízení), došlo by tímto úkonem k zahájení řízení podle § 178 odst. 1, § 178 odst. 2 písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a na tento úkon by bylo možno pohlížet jako na „žádost“ ve smyslu uvedených ustanovení.
[37] Krajský soud však nesouhlasí se závěrem žalovaného, že touto „žádostí“ požádal žalobce právě a jen o ztížení společenského uplatnění, pročež se v případě uplatnění bolestného až v odvolacím řízení ocitá mimo předmět řízení.
[38] Subsumpce uplatněného nároku pod kategorii „náhrada za bolest“ či „náhrada za ztížení společenského uplatnění“ totiž není otázkou vymezení předmětu řízení, ale otázkou právního posouzení věci. Předmět řízení totiž účastník ani podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neurčuje vymezením právního posouzení věci, naopak i zde tak činí pomocí vylíčení rozhodných skutkových okolností (skutku) a formulací toto, čeho se domáhá. To vyplývá z § 175 odst. 2 vět prvé a druhé zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů: „Podání se posuzuje podle svého obsahu. Musí z něj být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje.“
[39] V této souvislosti lze argumentovat též skutečností, že ani občanskoprávní soud posuzující uplatněné nároky v pracovněprávních věcech není vázán účastníkovým právním posouzením věci – srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.
[40] Má-li být předložení posudku dne 18. 5. 2015 pokládáno za „žádost“, pak z ní jasně vyplývá, čeho se jejím prostřednictvím žalobce domáhá – odškodnění 1 000 bodů podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., tj. 120 000 Kč.
[41] Přílohou tohoto posudku je zpráva MUDr. Š., z níž plynou i rozhodné skutkové okolnosti: „[S]děluje, že před rokem se zúčastnil v listopadu 2013 rizikového zákroku, kdy přišel do přímého kontaktu s HIV HEPC pozitivním pachatelem […] od té doby se objevuje strach, napětí, obavy z budoucnosti […] problémy v práci i v rodině, připadá si odtažen ze společnosti a izolován. Bojí se o život, zhoršuje se mu nálada a má strach, jak vše dopadne […] Trvalo to cca rok, nejhorší byly první 3 měsíce, kdy doslova žil ve strachu a nejistotě. Naštěstí má vše zdárně za sebou, nyní je již plně stabilizován.“
[42] Předmětem řízení je tedy i podle této „žádosti“ 120 000 Kč jako odškodnění strachu, napětí a obav z budoucnosti po rizikovém zákroku z listopadu 2013, kdy žalobce přišel do přímého kontaktu s HIV HEPC pozitivním pachatelem, přičemž tento strach, napětí a obavy již odezněly.
[43] Krajský soud opakuje, že otázka, zda je odškodnění strachu, napětí a obav z budoucnosti po rizikovém zákroku z listopadu 2013, kdy žalobce přišel do přímého kontaktu s HIV HEPC pozitivním pachatelem, přičemž tento strach, napětí a obavy již odezněly, subsumovatelné pod pojem „náhrada za bolest“ či pod pojem „náhrada za ztížení společenského uplatnění“ je již právním posouzením věci, nikoli otázkou vymezení předmětu řízení.
[44] Právě uvedený předmět řízení se ani v odvolacím řízení nezměnil. Proto ani z tohoto pohledu neobstojí závěr žalovaného o tom, že se žalobce snažil nepřípustně rozšiřovat předmět odvolacího řízení. (…)