22 Azs 251/2025- 34 - text
22 Azs 251/2025 - 35
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: N. C., zastoupený Mgr. Vladimírem Reznichenko, advokátem se sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2025, čj. OAM 3/ZA
ZA11
ZA03
2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2025, čj. 33 Az 8/2025 30,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
[1] Žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Neshledal, že by žalobci v případě návratu do Moldavska hrozilo pronásledování z důvodu jeho ruské národnosti. Žalobce je občanem Moldavska, který do České republiky jezdil opakovaně za prací. Tu vykonával bez pracovního povolení. Svoji žádost o mezinárodní ochranu odůvodnil tím, že jakožto osoba ruské národnosti má obavu z nepřátelského naladění Moldavanů v souvislosti s válkou na Ukrajině. Neuvedl však žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohl být v Moldavsku mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Naopak uvedl, že se v zemi původu nesetkal s jinými než ekonomickými problémy a diskriminaci nečelil.
[2] Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaný podle něj shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí a řádně zjistil skutkový stav. V rozhodnutí žalovaný jasně, srozumitelně a logicky vyložil, proč žádosti nevyhověl. V závěru krajský soud dodal, že se žalobce prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu pouze snažil zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky. K tomu ale institut mezinárodní ochrany neslouží. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků
[3] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že krajský soud nedostatečně posoudil vazby stěžovatele na Moldavsko. Blíže se nezabýval socioekonomickou situací stěžovatele a jazykovou bariérou, která mu znemožňuje v Moldavsku najít zaměstnání. Řádně neposoudil ani bezpečnostní situaci v Moldavsku a nezohlednil diskriminaci a útlak, kterému může stěžovatel po návratu čelit. V rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu pak krajský soud neposoudil přiměřenost zásahu do soukromého života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a opominul i princip přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců.
[4] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodovala specializovaná samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná.
[6] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodoval li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). Žádný z těchto důvodů není v posuzovaném případě dán.
[7] Stěžovatel namítal, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně bezpečnostní situace v Moldavsku. V posuzované věci však postupoval krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. V nedávné době Nejvyšší správní soud opakovaně neshledal ekonomickou a bezpečnostní situaci v Moldavsku za natolik problematickou a nepříznivou, aby byla relevantní z hlediska přiznání mezinárodní ochrany (usnesení NSS ze dne 29. 1. 2025, čj. 3 Azs 178/2024 32, bod 13; nebo ze dne 27. 5. 2025, čj. 6 Azs 38/2025 32, bod 12, a rozhodnutí v těchto usneseních citovaná). Stěžovatel rovněž v obecné rovině uvádí, že by byl v zemi původu terčem diskriminace a nenávistných projevů z důvodu své ruské národnosti. Odkazuje přitom obecně na zkušenosti svých známých, sám se s diskriminací nesetkal. Nejvyšší správní soud k tomuto dodává, že k udělení mezinárodní ochrany musí žadatel dostatečně konkrétně tvrdit, že bude právě on po návratu vystaven pronásledování nebo diskriminaci z azylově významných důvodů (usnesení NSS ze dne 14. 11. 2024, čj. 1 Azs 238/2024 38, bod 10).
[8] Ke tvrzenému pochybení krajského soudu spočívajícím v nezohlednění ekonomických důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu Nejvyšší správní soud připomíná, že je nelze považovat za hrozbu pronásledování či vážné újmy ve smyslu § 12, resp. § 14a zákona o azylu. Za hrozbu vážné újmy vyžadovanou pro udělení doplňkové ochrany nelze považovat ani ekonomické důvody spočívající např. v tom, že žadatel bude po návratu do země původu nezaměstnaný (usnesení NSS ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014 48 nebo ze dne 26. 3. 2024, čj. 2 Azs 378/2023 37, bod 17).
[9] Souhlasit nelze ani s tím, že by krajský soud pochybil a neposoudil přiměřenost zásahu do soukromého života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nebo opominul princip přiměřenosti podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana a důvody jejího udělení jsou obsaženy v zákoně o azylu, nikoliv v zákoně o pobytu cizinců. Krajský soud případ posoudil podle příslušné právní úpravy, kterou je zákon o azylu. Nelze ani shledat, že by krajský soud opominul judikaturu Nejvyššího správního soudu. Judikatura, kterou stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje, se totiž vztahuje k institutu vyhoštění, nikoliv k (ne)udělení mezinárodní ochrany.
[10] Existence vazeb stěžovatele na území České republiky by v obecné rovině mohla být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Podle § 14 zákona o azylu jde při rozhodování správního orgánu o posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o „případ hodný zvláštního zřetele“. Ustanovení nestanoví kritéria, která by měla splňovat životní situace žadatele. Krajský soud přezkoumal, zda žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se s jeho závěry. Z těch vyplývá, že v případě žalobce nevyvstaly žádné důvody hodné zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud dodává, že dokonce ani rodinné vazby cizince v České republice nejsou samy o sobě důvodem pro udělení humanitárního azylu. Humanitární azyl se uděluje např. osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu. Na udělení humanitárního azylu není subjektivní právo (rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2003, čj. 3 Azs 23/2003 61; usnesení NSS ze dne 24. 10. 2024, čj. 9 Azs 176/2024 48, bod 10).
[11] Lze uzavřít, že kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny nebo byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. V daném případě nedošlo ani k zásadnímu pochybení krajského soudu. IV. Závěr a náklady řízení
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost.
[13] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a náhradu nákladů mu proto nelze přiznat. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 10. prosince 2025
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu