Z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že vysídlenou osobou je pouze taková osoba, která na území členských států Evropské unie vstoupila bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlené osoby mohla později přijít tím, že vycestuje do třetího státu na základě platného právního titulu, který ji opravňuje k dlouhodobému pobytu v tomto třetím státě, a následně se na území členských států vrátí.
[19] Dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady.
[20] Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).
[21] Podle § 4 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. na řízení o udělení dočasné ochrany se obdobně použijí ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky o udělování víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky.
[22] Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
[23] Vysídlenými osobami se podle čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A Ženevské úmluvy nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména i) osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí; ii) osoby, kterým vážně hrozí systematické nebo obecné porušování lidských práv, či osoby, které se staly oběťmi takového porušování lidských práv.
[24] Podle čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně po dobu trvání dočasné ochrany vyřídí členské státy na základě okolností přetrvávajících v zemi původu kladně žádosti o návrat do hostitelského členského státu podané osobami, které požívaly dočasné ochrany a uplatnily své právo na dobrovolný návrat.
[25] Nejvyšší správní soud v bodě 33 rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb., uvedl, že „členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé obdobní trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva. “
[25] Nejvyšší správní soud v bodě 33 rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb., uvedl, že „členské státy mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Podle článku 8 směrnice jsou totiž povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé obdobní trvání ochrany. Za tím účelem jim musí vydat potřebné dokumenty nebo jiné rovnocenné doklady. Jakékoli případné omezení v poskytnutí těchto práv tudíž musí být v souladu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím, a to pochopitelně i v případech unijním právem výslovně neupravených. Systémově se totiž jedná o vnitrostátní realizaci nároků či oprávnění přímo plynoucích z unijního práva. “
[26] Argumentace stěžovatelky je v zásadě postavena na tom, že směrnice o dočasné ochraně míří pouze na osoby vstupující na území Evropské unie bezprostředně z oblasti zasažené válkou. To podle stěžovatelky znamená, že osoby, které sice splňovaly podmínky pro udělení oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany, avšak dobrovolně se ho vzdaly, opustily území členských států Evropské unie a vstoupily na území jiného státu, nelze bez dalšího podřadit pod definici vysídlených osob s automatickým nárokem na opakované udělení oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany.
[27] Podle Nejvyššího správního soudu podmínka, že směrnice o dočasné ochraně míří pouze na osoby vstupující na území Evropské unie bezprostředně z oblasti zasažené válkou, ze směrnice o dočasné ochraně a ani z prováděcího rozhodnutí Rady nevyplývá. Podle čl. 2 písm. c) uvedené směrnice je vysídlenou osobou osoba, která (zjednodušeně řečeno) musela opustit zemi či oblast původu a nemůže se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Tato definice neobsahuje žádnou podmínku, z níž by plynulo, že daná osoba musí na území členských států vstoupit bezprostředně ze země zasažené válkou. Tato podmínka neplyne ani z čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, podle něhož jsou vysídlenými osobami mimo jiné i ukrajinští státní příslušníci, kteří před 24. 2. 2022 pobývali na Ukrajině, odkud byli vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Z uvedených ustanovení ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že by tyto osoby musely na území členských států vstoupit bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlených osob mohly později přijít tím, že po určitou dobu (na základě povolení k dlouhodobému pobytu) vycestují do jiného státu mimo členské státy Evropské unie a následně se na území členských států vrátí.
[27] Podle Nejvyššího správního soudu podmínka, že směrnice o dočasné ochraně míří pouze na osoby vstupující na území Evropské unie bezprostředně z oblasti zasažené válkou, ze směrnice o dočasné ochraně a ani z prováděcího rozhodnutí Rady nevyplývá. Podle čl. 2 písm. c) uvedené směrnice je vysídlenou osobou osoba, která (zjednodušeně řečeno) musela opustit zemi či oblast původu a nemůže se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Tato definice neobsahuje žádnou podmínku, z níž by plynulo, že daná osoba musí na území členských států vstoupit bezprostředně ze země zasažené válkou. Tato podmínka neplyne ani z čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, podle něhož jsou vysídlenými osobami mimo jiné i ukrajinští státní příslušníci, kteří před 24. 2. 2022 pobývali na Ukrajině, odkud byli vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Z uvedených ustanovení ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že by tyto osoby musely na území členských států vstoupit bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlených osob mohly později přijít tím, že po určitou dobu (na základě povolení k dlouhodobému pobytu) vycestují do jiného státu mimo členské státy Evropské unie a následně se na území členských států vrátí.
[28] V dané věci není sporné, že žalobce je státní příslušník Ukrajiny, jenž musel zemi původu opustit z důvodu invaze ruských vojenských sil. Na Ukrajině pobýval před 24. 2. 2024 a s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině se tam nemůže vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Z uvedených ustanovení a ani z celkového vyznění unijních předpisů podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by zmíněné definice žalobce nesplňoval pouze proto, že po získání oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany v České republice obdržel také kanadské pracovní vízum, jež využil, ale z osobních důvodů se rozhodl pro návrat do České republiky, kde znovu žádá o oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany. Na jeho postavení jako osoby vysídlené se tímto nic nezměnilo. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěry, které vyslovil již městský soud.
[29] Na výše uvedených závěrech pak nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně, podle něhož po dobu trvání dočasné ochrany vyřídí členské státy na základě okolností přetrvávajících v zemi původu kladně žádosti o návrat do hostitelského členského státu podané osobami, které požívaly dočasné ochrany a uplatnily své právo na dobrovolný návrat. Toto ustanovení je podle stěžovatelky jediným relevantním ustanovením, které řeší otázku opakovaného udělení dočasné ochrany, a to osobám, které se rozhodly dobrovolně vrátit do země původu (stále zasažené válkou) a následně usilují o návrat do členského státu, ve kterém jim dříve bylo uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Opakovaná žádost je v tomto případě podle stěžovatelky možná právě proto, že taková osoba opětovně opouští válkou zasažené území.
[29] Na výše uvedených závěrech pak nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně, podle něhož po dobu trvání dočasné ochrany vyřídí členské státy na základě okolností přetrvávajících v zemi původu kladně žádosti o návrat do hostitelského členského státu podané osobami, které požívaly dočasné ochrany a uplatnily své právo na dobrovolný návrat. Toto ustanovení je podle stěžovatelky jediným relevantním ustanovením, které řeší otázku opakovaného udělení dočasné ochrany, a to osobám, které se rozhodly dobrovolně vrátit do země původu (stále zasažené válkou) a následně usilují o návrat do členského státu, ve kterém jim dříve bylo uděleno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Opakovaná žádost je v tomto případě podle stěžovatelky možná právě proto, že taková osoba opětovně opouští válkou zasažené území.
[30] Je pravdou, že toto ustanovení je jediným, které výslovně řeší možnost opakovaného návratu do členského státu, ve kterém osoba dříve požívala práv plynoucích z dočasné ochrany. Z toho však podle Nejvyššího správního soudu nelze a contrario dovozovat zužující podmínku ve vztahu k podmínkám plynoucím z čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně a čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, za kterých ukrajinským státním příslušníkům náleží status vysídlené osoby.
[31] Důvod uvedené právní úpravy je podle názoru Nejvyššího správního soudu jiný. Směrnice o dočasné ochraně při definování vysídlených osob odkazuje v čl. 2 písm. c) také na čl. 1 oddíl A Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), která obsahuje definici uprchlíka. Tato úmluva ale následně v čl. 1 oddílu C pod bodem 4 stanoví, že úmluva pozbývá platnosti pro osobu, která se dobrovolně znovu usadila v zemi, kterou opustila, nebo do které se nevrátila z obav před pronásledováním (jde o zemi její státní příslušnosti nebo předchozího obvyklého pobytu). Taková osoba tedy podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků přestává být uprchlíkem. Toto je obecný princip uprchlického práva, který vychází z toho, že uprchlík, který dobrovolně znovu využil národní ochrany, již mezinárodní ochranu nepotřebuje. Obdobnou konstrukci však směrnice o dočasné ochraně nepřijímá a výslovně to upravuje právě ve svém čl. 21 odst. 2, aby bylo zřejmé, že osoby, které se dobrovolně vrátily do země, kterou opustily, nepřestávají být v případě opakované žádosti vysídlenými osobami ve smyslu čl. 2 písm. c) uvedené směrnice.
[31] Důvod uvedené právní úpravy je podle názoru Nejvyššího správního soudu jiný. Směrnice o dočasné ochraně při definování vysídlených osob odkazuje v čl. 2 písm. c) také na čl. 1 oddíl A Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), která obsahuje definici uprchlíka. Tato úmluva ale následně v čl. 1 oddílu C pod bodem 4 stanoví, že úmluva pozbývá platnosti pro osobu, která se dobrovolně znovu usadila v zemi, kterou opustila, nebo do které se nevrátila z obav před pronásledováním (jde o zemi její státní příslušnosti nebo předchozího obvyklého pobytu). Taková osoba tedy podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků přestává být uprchlíkem. Toto je obecný princip uprchlického práva, který vychází z toho, že uprchlík, který dobrovolně znovu využil národní ochrany, již mezinárodní ochranu nepotřebuje. Obdobnou konstrukci však směrnice o dočasné ochraně nepřijímá a výslovně to upravuje právě ve svém čl. 21 odst. 2, aby bylo zřejmé, že osoby, které se dobrovolně vrátily do země, kterou opustily, nepřestávají být v případě opakované žádosti vysídlenými osobami ve smyslu čl. 2 písm. c) uvedené směrnice.
[32] Vyslovenému právnímu názoru stran vyznění unijního práva podle Nejvyššího správního soudu odpovídá i vnitrostátní právní úprava, která v § 7d zákona č. 65/2022 Sb. počítá s podáním opakované žádosti o oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, aniž by tuto možnost omezovala jen na návrat z území zasaženého válkou, tedy případy, s nimiž počítá čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně. Podle § 7d odst. 1 věty první zákona č. 65/2022 Sb. platí: Podá-li cizinec, kterému byla dočasná ochrana podle tohoto zákona Českou republikou udělena a oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany již nepožívá, novou žádost o udělení dočasné ochrany a dočasná ochrana mu je udělena, má právní postavení podle tohoto zákona, které měl k evidovanému poslednímu dni jejího požívání. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 20/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, „se mohou do České republiky vracet osoby, které se již dočasné ochrany vzdaly, proto se prostřednictvím navrhovaného § 7d umožňuje podání nové žádosti o udělení dočasné ochrany, nicméně na cizince se nebude pohlížet jako na zcela nového držitele oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany “.
[32] Vyslovenému právnímu názoru stran vyznění unijního práva podle Nejvyššího správního soudu odpovídá i vnitrostátní právní úprava, která v § 7d zákona č. 65/2022 Sb. počítá s podáním opakované žádosti o oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, aniž by tuto možnost omezovala jen na návrat z území zasaženého válkou, tedy případy, s nimiž počítá čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně. Podle § 7d odst. 1 věty první zákona č. 65/2022 Sb. platí: Podá-li cizinec, kterému byla dočasná ochrana podle tohoto zákona Českou republikou udělena a oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany již nepožívá, novou žádost o udělení dočasné ochrany a dočasná ochrana mu je udělena, má právní postavení podle tohoto zákona, které měl k evidovanému poslednímu dni jejího požívání. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 20/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, „se mohou do České republiky vracet osoby, které se již dočasné ochrany vzdaly, proto se prostřednictvím navrhovaného § 7d umožňuje podání nové žádosti o udělení dočasné ochrany, nicméně na cizince se nebude pohlížet jako na zcela nového držitele oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany “.
[33] Nejvyšší správní soud již dříve v bodě 28 rozsudku čj. 2 Azs 111/2024-29 dovodil, že „z žádného ustanovení směrnice o dočasné ochraně či z její systematiky nevyplývá, že by unijní normotvůrce koncipoval dočasnou ochranu jako subsidiární institut a že by vnitrostátní právo mohlo stanovit udělení dlouhodobého víza ve třetím státě jako důvod zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Naopak, čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně kategoricky požaduje, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k zajištění povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Vymezení osob požívajících dočasné ochrany v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady nijak nevyjímá osoby disponující dlouhodobými vízy ve třetích státech z dočasné ochrany. “
[34] Nejvyšší správní soud tuto judikaturu, z níž plyne, že vymezení osob požívajících dočasné ochrany v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí nijak nevyjímá z dočasné ochrany osoby disponující dlouhodobými vízy ve třetích státech, doplňuje o závěr, že tomu tak není ani v případě, kdy tyto osoby uvedeného víza po určitou dobu využily. Nejvyšší správní soud má současně za to, že vyslovený závěr je natolik zřejmý, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (acte clair), a proto nebylo zapotřebí v nynější věci položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.
[35] Jestliže podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba žalobce považovat za osobu požívající dočasné ochrany v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se otázkou aplikovatelnosti § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců na situaci opačnou.