č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Lhůta stanovená správcem daně k doplnění odvolání podle $ 48 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je tzv. lhůtou správcovskou a v případě po- SA dání první žádosti daňovým subjektem o její prodloužení je nutné postupovat podle $ 14 odst. 3 téhož zákona.
C.. Dále však soud ke všem napadeným rozhodnutím konstatuje, že jsou důvodné ža- lobní námitky týkající se povahy lhůty k dopi- nění náležitostí odvolání dle kogentního $ 48 odst. 5 d. ř. V daném případě se skutečně jedná o lhůtu správcovskou, protože daňový řád v tom- to ustanovení nestanoví konkrétní, přesnou a jedinou lhůtu (dobu), v níž je povinen od- volatel (žalobce) na základě výzvy správce da- ně vadné odvolání doplnit. Naopak daňový řád ponechává stanovení délky této lhůty vý- hradně na uvážení správce daně, kdy pouze stanoví, že její minimální délka musí být ales- poň patnáct dnů.
To však z této lhůty nečiní lhůtu zákonnou, protože správce daně nad těchto patnáct dnů není tímto ustanovením při stanovení délky této lhůty nijak omezo- ván. Uvedené ustanovení $ 48 odst. 5 d. ř. je tedy k $ 14 odst. 1 d. ř. speciální pouze v tom, že lhůta stanovená správcem daně k odstra- nění vad odvolání nesmí být kratší patnácti 427 1822 dnů. Zákonnou lhůtou v $ 48 odst. 5 d. ř. je pouze třicetidenní lhůta k podání odvolání. Skutečnost, že dané ustanovení je kogentní povahy, nic nemění na rozlišování mezi lhůta- mi zákonnými a správcovskými, přičemž ostat- ně skutečnost, že jde o lhůtu správcovskou, konstatuje žalovaný i ve svém stanovisku.
Shora uvedená skutečnost, že předmětná lhůta k odstranění vad odvolání stanovená správcem daně má povahu jen lhůty správ- covské, má zásadní důsledky i z hlediska nut- nosti postupu dle $ 14 odst. 3 d. ř. (aplikace $ 14 odst. 10 d. ř. nepřichází v úvahu), kdy bylo povinností správce daně první žádosti žalobce o prodloužení této lhůty vyhovět alespoň po dobu, která v den podání žádosti ještě zbývala ze lhůty, o jejíž prodloužení bylo žádáno, při- čemž nerozhodlli správce daně o žádosti o prodloužení lhůty před uplynutím žádané lhůty, je třeba považovat žádané prodloužení Ihůty za povolené ($ 14 odst. 4d.
ř.). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí správce da- ně ze dne 6. 12. 2006, v případě žádosti o pro- dloužení lhůty k odstranění vad odvolání pro- ti platebnímu výměru na daň z příjmů podané žalobcem dne 29. 11. 2006, jímž pů- vodně stanovená lhůta dle výzvy ze dne 23. 11. 2006 nebyla prodloužena, není nadby- tečné, ale nezákonné a současně tento po- stup představuje vadu řízení ve smyslu $ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Dle názoru soudu je pak na případy vydání takového nezákonného rozhodnutí o neprodloužení předmětné lhů- ty pohlížet jako na případy dle $ 14 odst. 4 d.
ř., tj. je nutno považovat žádané prodlouže- ní lhůty za povolené. Uvedené pochybení pak má logicky za následek také nezákonnost roz- hodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2007, kte- rým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 20. 12. 2006, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce proti platebnímu výměru na daň z příjmů. S přihlédnutím k výše uvedeným závě- rům soud konstatuje, že obdobnými vadami trpí také řízení předcházející vydání rozhod- nutí žalovaného ze dne 26.
10. 2007, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně, jímž bylo zastaveno řízení o od- volání žalobce proti platebnímu výměru na 428 DPH. Je přitom nepochybné, že správce daně v tomto svém rozhodnutí nesprávně odkázal na své rozhodnutí ze dne 6. 12. 2006, které se týkalo jen prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání proti dodatečnému platebnímu vý- měru na daň z příjmů. Nicméně jde o pochy- bení, k němuž přihlédl žalovaný při rozhodo- vání o odvolání žalobce a řádně se s ním vypořádal, kdy i soud se shoduje s žalovaným v tom, že tato vada sama o sobě s ohledem na svou povahu a intenzitu bez dalšího nemůže mít za následek nezákonnost či neplatnost to- hoto rozhodnutí.
To však nic nemění na tom, že i v tomto případě z důvodů shora uvede- ných došlo v řízení před finančními orgány k podstatnému porušení ustanovení o řízení před finančními orgány, které mělo za násle- dek nezákonné rozhodnutí finančních orgá- nů obou stupňů. Jde opět o nesprávný výklad $ 48 odst. 5 d. ř. I zde finanční orgány dospě- ly k závěru, že lhůtu stanovenou správcem da- ně k odstranění vad odvolání dle $ 48 odst. 5 d. ř. nelze prodloužit. Žalovaný dospěl k závě- ru, že $ 14 odst. 10 d. ř.
vylučuje v odvolacím řízení možnost prodloužení lhůty s ohledem na kogentní úpravu $ 48 odst. 4, 5 d. ř. S tím- to závěrem žalovaného se ani v tomto přípa- dě soud z důvodů shora uvedených neztotož- ňuje. Na uvedený závěr soudu nemůže mít vliv ani dodatečné jiné zdůvodnění napade- ného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo za- mítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce proti platebnímu výměru na DPH, ve vyjádření k žalobě, tj. že žalobce vůbec nepo- žádal o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání proti platebnímu výměru na DPH.
Tento závěr je ostatně dle názoru soudu v roz- poru s obsahem správního spisu, a to přede- vším s výzvou správce daně ze dne 23. 11. 2006 a s citovanou žádostí žalobce. Z této se podává, že žalobce „na základě výzvy k od- stranění vady podání ze dne 23. 11. 2006.) žádá o prodloužení lhůty o 30 dnů“. Žalobce tedy výslovně odkazuje na výzvu správce da- ně ze dne 23. 11. 2006, kterou byl vyzván k odstranění vad odvolání nejen proti plateb- nímu výměru na daň z příjmů právnických osob, ale také k odstranění vad odvolání pro- ti platebnímu výměru na DPH.
Žádal-li pak ža- — 222222 O lobce o prodloužení lhůty k odstranění vad jeho odvolání s výslovným odkazem na uve- denou výzvu správce daně, je z obsahu jeho žádosti zřejmé, že žádal o prodloužení těchto lhůt ve vztahu k oběma těmto odvoláním (to ostatně tvrdí i v podané žalobě). Skutečnost, že pak v dalším odstavci této své žádosti jen odůvodňuje důvody jejího podání, a to podle obsahu skutečně pouze ve vztahu k žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolá- ní proti platebnímu výměru na daň z příjmů, na uvedeném závěru soudu nic nemění.
To, že tuto žádost neodůvodnil ve vztahu k odvo- lání proti platebnímu výměru na DPH, by v případě, že by se jednalo o postup dle $ 14 odst. 2 d. ř., bylo důvodem pouze k nevyho- vění této žádosti, protože žalobce neuvedl žádný důležitý důvod k prodloužení lhůty k odstranění vad odvolání proti tomuto pla- tebnímu výměru. O tento případ však v dané věci nejde, neboť bylo na místě postupovat dle $ 14 odst. 3 d. ř., protože se jednalo o prv- ní žádost žalobce o prodloužení lhůty, a to se všemi důsledky ze shora uvedeného vyplýva- jícími.
Tím, že správce daně o žádosti žalobce o prodloužení lhůty k odstranění vad odvolá- ní proti platebnímu výměru na DPH neroz- hodil, je třeba ve smyslu $ 14 odst. 4 d. ř. pova- žovat žádané prodloužení lhůty za povolené. (609) 1823 Celní řízení: ztráta zboží umístěného ve svobodném celním skladu; vznik celního dluhu k $ 242 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 1/2002 Sb. Ustanovení $ 242 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004, neumožňovalo vyměření cla váznoucího na zboží umístěném ve svobod- ném celním pásmu nebo skladu, jehož ztráta nebyla řádně objasněna, a vylučovalo odpovědnost držitelů zboží umístěného do těchto prostor za ztrátu nebo nedovole- né nakládání se zbožím.
Akciová společnost AZ-INTERGIPS proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z přida- né hodnoty a daň z příjmů právnických osob.