22 Cdo 100/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A)
J. M., a B) J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) V. H., 2) P.
P., a 3) B. J., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1867/98, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června
2000, č. j. 22 Co 234/2000-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali určení vlastnictví k pozemkové parcele č. 131/27 v
katastrálním území K. S., který získali v rámci tzv. přídělového řízení. Jde o
pozemek oddělený od původního pozemku č. 131/16, který byl ale v restitučním
řízení vydán žalované 1) a původně žalované B. P. (která 21. 11. 2000 zemřela a
do řízení po podání dovolání na její místo nastoupili její dědici, žalovaní 2)
a 3). Příslušný katastrální úřad vedl v katastru nemovitostí jako vlastníky
sporné nemovitosti jak žalobce, tak žalovanou 1) a B. P.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. listopadu 1999, č. j. 9 C 1867/98-20, zamítl „žalobu s návrhem na určení,
že navrhovatelé J. M. a J. M. jsou vlastníky parcely ve zjednodušené evidenci –
původ grafický příděl č. 131/27 v k. ú. K. S. o výměře 19641 m2, kteréžto
nemovitosti jsou zapsány na listu vlastnictví č. 778 pro obec a k. ú. K. S.“, a
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že přídělovou listinu z 9. 8.
1957, na základě níž měli žalobci získat do vlastnictví předmětnou nemovitost,
vydal orgán, který k tomu nebyl příslušný, a to bývalý Okresní národní výbor v
K. Příslušným k provádění přídělového řízení bylo toliko ministerstvo
zemědělství. Soud dále zpochybnil existenci samotného pozemku č. 131/27 jako
samostatné věci v právním smyslu, neboť nebyl řádně oddělen od původního
pozemku vedeného pod č. 131/16.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2000, č. j.
22 Co 234/2000-36, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, „že se určuje, že
žalobci J. M. a J. M., jsou vlastníky parcely ve zjednodušené evidenci – původ
grafický příděl p. č. 131/27 v k. ú. K. S. o výměře 19641 m2, která je zapsána
na LV č. 778 pro obec a k. ú. K. S. u Katastrálního úřadu v K.“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval,
že F. a B. P. byli vlastníky zbytkového statku čp. 1 včetně pozemku č. 131/16 v
K. S. a tento majetek přešel na stát rozhodnutími vydanými podle zákona č.
142/1947 Sb. Zmíněný pozemek byl rozdělen grafickým přídělovým plánem z 16. 6.
1948 na jednotlivé příděly a díl označený č. 131/27 převzali 1. 10. 1948
žalobci. Přídělovou listinu jim však Okresní národní výbor v K. předal až 9. 8.
1957. Přidělení pozemku nebylo zapsáno v pozemkové knize a přídělci nebyli
vedeni jako jeho vlastníci ani v pozdější evidenci nemovitostí. Pozemek
sdružili do bývalého JZD S., v jehož užívání byl až do 25. 7. 1994, kdy byl na
základě dohody uzavřené podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydán
žalované 1) a B. P. jako pozemek č. 131/16. Na listu vlastnictví vedeném u
příslušného katastrálního úřadu ohledně sporného pozemku byli jako jeho
vlastníci zapsáni jak žalobci, tak žalovaná 1) a B. P. Vládní nařízení č.
122/1951 Sb., o přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy,
stanovilo příslušnými k rozhodování o přídělech okresní národní výbory.
Označení sporného pozemku podle grafického přídělového plánu pak bylo
dostatečně určité a odpovídalo postupu stanovenému § 12 zákona č. 90/1947 Sb.,
o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku.
Vlastnické právo žalobců k předmětnému pozemku vzniklo vydáním přídělové
listiny, to je k 9. 8. 1957, a toto vlastnické právo žalobci nepozbyli. Dohoda
o vydání věci uzavřená mezi žalovanou 1) a B. P. na straně jedné a ZOD S. 25.
7. 1994 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém
uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu
(dále jen „OSŘ“) ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Za správné
považují právní posouzení věci soudem prvního stupně. Ten kromě dalšího
poukázal na to, že předmětný pozemek nebyl zapsán v katastru nemovitostí až do
24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě, a do té doby jako věc v právním
smyslu nevznikl. Později v důsledku § 32 odst. 1 uvedeného zákona již vzniknout
nemohl, neboť tímto ustanovením bylo vyloučeno další použití zákona č. 142/1947
Sb., přičemž z důkazů bylo zřejmé, že k zápisu sporné parcely došlo až za
účinnosti zákona o půdě, konkrétně až v roce 1993. Odvolací soud sice správně
došel k závěru, že rozhodovat o přídělech půdy příslušelo okresním národním
výborům, ale vydání přídělové listiny ještě nezpůsobilo nabytí vlastnického
práva přídělcem. Jestliže odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že samotné
vyhotovení přídělové listiny příslušným orgánem způsobilo právní účinky, aniž
bylo třeba zachovat procesní předpisy ve vztahu k ukončení řízení právní mocí
rozhodnutí, nepostupoval správně, neboť měl zjistit, zda správní orgán
příslušný k vydání rozhodnutí postupoval v souladu se správními předpisy, aby
jeho rozhodnutí způsobilo zamýšlený právní účinek (§ 17 zákona č. 142/1947
Sb.). I kdyby žalobci nabyli ke spornému pozemku vlastnické právo na základě
přídělové listiny, pak jim zaniklo v důsledku rozhodnutí příslušného
pozemkového úřadu, kterým byla schválena dohoda o vydání pozemku podle zákona o
půdě. Pozemkový úřad svoje rozhodnutí vydal za účinnosti zákona č. 195/1993 Sb.
(úplné znění zákona o půdě, jak to vyplývalo z pozdějších změn a doplňků) a za
podmínek, které tento zákon pro vydávání dříve přidělovaných pozemků stanovil,
a v tomto směru připomínají § 32 odst. 3 zákona o půdě. Nemovitost nebylo
možno původnímu vlastníkovi vydat pouze v případě, doložil-li přídělce či jeho
právní nástupce nepochybně nabytí vlastnického práva. Právní předchůdci žalobce
takto nabyté právo doložit nemohli, neboť nikdy nedošlo k jeho vkladu. Proto
pozemkový úřad vydání sporné nemovitosti stvrdil, a na tom, že došlo k přechodu
vlastnického práva, nemůže nic změnit ani rozhodnutí Ústavního soudu, který §
32 odst. 3 zákona o půdě zrušil. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., tedy
podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud nezjišťoval, zda při vydání
přídělové listiny postupoval správní orgán podle § 17 zákona č. 142/1947 Sb., o
revizi první pozemkové reformy, podle něhož pro řízení podle tohoto zákona,
včetně vyvlastnění půdy podle § 1, odst. 3, platí - s výhradou ustanovení
§ 8 - přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej
doplňujících. Vláda může nařízením upraviti správní lhůty a podle potřeby i
jiná ustanovení těchto zákonů o řízení. V občanském soudním řízení, které je
založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle
které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé
právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen
prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a
nezpochybňuje. V dané věci žalobci od počátku opírali uplatněné právo o
rozhodnutí o přídělu. Žalovaní toto rozhodnutí nijak nezpochybňovali a
netvrdili, že by bylo postiženo vadami, které by měly za následek jeho
nicotnost (procesní pochybení, která by nicotnost nezakládala, jsou vzhledem k
tzv. presumpci správnosti správního aktu nevýznamná). Ostatně ani v dovolání
žalovaní neuvádějí, o jaké vady mělo jít. Proto jde o námitku nedůvodnou.
Neobstojí názor, že pozemek, který nebyl zapsán v katastru nemovitostí, příp. v
jiném veřejném seznamu, ve kterém se evidovaly v rozhodné době nemovitosti,
nemůže být předmětem právních vztahů. Obdobnou věcí se Nejvyšší soud zabýval
již v rozhodnutí publikovaném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve kterém uvedl: „Předmětem právních vztahů jsou též věci
nemovité; takovými věcmi jsou i pozemky (§ 26 obč. zák. z roku 1950, srov.
též § 119 platného obč. zák.). Podle § 4 odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb.,
o pozemkovém katastru a jeho vedení (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů, platného do 1. 9. 1971, kdy byl zrušen ustanovením § 25 zákona č.
46/1971 Sb., o geodézii a kartografii, pozemkem podle tohoto zákona
rozumí se část přirozeného povrchu zemského, která jest oddělena od sousedních
částí trvale viditelným rozhraničením, hranicí správní nebo držebnostní nebo
se od nich liší vzděláváním nebo užíváním. Část parcely, která byla v držbě
jiné osoby než vlastníka této parcely, se tudíž stávala pozemkem“. Předmětem
právních vztahů je tedy pozemek; pozemek nemusí být vždy nutně totožný s
parcelou (tj. pozemkem, geometricky a polohově určeným a zobrazeným v
katastru nemovitostí a označeným katastrálním číslem). Navíc dělení parcel
geometrickým přídělovým plánem umožňoval § 12 odst. 1 zákona č. 90/1947 Sb., o
provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o
úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený
majetek. Vzhledem k tomu, že v rozhodné době neplatil intabulační princip
(který se ostatně u přídělů neuplatňoval, nestanovil-li zákon výslovně jinak –
viz R 95/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemělo nevyznačení změn
do veřejných knih na nabytí vlastnictví vliv.
Nelze přisvědčit ani názoru, že vlastnictví žalobce zaniklo proto, že pozemkový
úřad schválil podle zákona o půdě dohodu o vydání předmětných pozemků,
uzavřenou mezi povinnou osobou a žalobci. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (správní řád), nemá ustanovení obdobné § 159 odst. 2 OSŘ, podle
kterého výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny
orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého, je
zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve
správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl
účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno. Proto rozhodnutí o vydání pozemků
žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobce (o kterém se toto
rozhodnutí ostatně nezmiňuje) vliv. K odkazu dovolatelů na § 32 odst. 3 zákona
o půdě je třeba uvést, že toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu,
publikovaným pod č. 166/1995 Sb., jako protiústavní zrušeno; navíc žalobci
neopírali žalobu o restituční nárok, ale o vlastnické právo, které nezaniklo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud
přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před
středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalobcům náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měli
právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu