22 Cdo 1007/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) K. K., b) M. K., obou zastoupených Mgr. Markem Plajnerem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalovaným: 1) obci Javor,
se sídlem v Janovicích nad Úhlavou, Javor 38, IČO: 00573531, 2) J. H., oběma
zastoupeným JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech I,
Randova 204, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9
C 167/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. října 2013, č. j. 13 Co 33/2013-182, ve znění opravného usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č. j. 13 Co 33/2013-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2013, č. j 13 Co 33/2013-182,
ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č.
j. 13 Co 33/2013-191, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. října
2012, č. j. 9 C 167/2011-139, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali na žalovaných vydání projektové dokumentace na výstavbu
rodinného domu v obci J., část L., nazvanou ,,RD K.-L., návrh III. 2007“
zpracované v březnu 2007 Ing. arch. Lukášem Matějovským, autorizovaným
architektem ČKA 00564 společnosti ATELIER M, s. r. o, IČO: 26697742, se sídlem
v Praze 6 - Bubenči, Šc. Armády 370/9 (dále jen ,,předmětná projektová
dokumentace“ nebo „studie“).
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
října 2012, č. j. 9 C 167/2011-139, návrh žalobců na vydání předmětné
projektové dokumentace ve výroku I. zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně uvedl, že bylo na žalobcích, aby tvrdili a prokázali své
vlastnické právo a skutečnost, že žalovaní nabyli do své držby předmětnou
projektovou dokumentaci a že tato držba stále trvá. Žalovaný 2) předmětnou
projektovou dokumentaci obdržel, aby o ní vyrozuměl „občany“ žalované obce.
Soud prvního stupně konstatoval, že nejsou splněny předpoklady pro vydání věci,
zejména nebylo prokázáno, že s předmětem vydání některý z žalovaných v současné
době disponuje. Byli to sami žalobci, kteří pochybili, neboť předmětnou
projektovou dokumentaci nepředali žalovaným úředním postupem, čímž se jejich
procesní postavení stalo obtížnějším. Konstatoval, že žalovaný 2) od žalobců
projektovou dokumentaci převzal a donesl ji na zastupitelstvo obce. Skutečnost,
že žalobcům předmětná projektová dokumentace nebyla vrácena, jakož i
skutečnost, že žalobci za ni zaplatili nemalou částku, soud promítl do úvahy o
stanovení výše náhrady nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně se
žalobcům podařilo prokázat, že dokumentaci předali žalovanému 2), jeho
prostřednictvím se měla dostat do dispozice žalovaného 1), nicméně žalobci
neprokázali, že by žalovaní tuto studii měli stále v držení. Protože vlastník
věci musí zároveň prokázat, že žalovaní mu věc zadržují a na žalobcích
spočívalo důkazní břemeno k prokázání této skutečnosti, soud prvního stupně
uzavřel, že žalobcům se tuto skutečnost prokázat nepodařilo a žalobu na vydání
dokumentace zamítl.
Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 22. října 2013, č. j. 13 Co 33/2013-182, ve znění opravného usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2014, č. j. 13 Co 33/2013-191,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ve výrocích III. a III.
pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně v řešené věci a považoval je za
správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti dovolání
je podle jejich názoru skutečnost, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda
je nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby na vydání movité věci skutečnost, zda
osoba, po níž se žalobce domáhá vydání, má v okamžiku rozhodování soudu
předmětnou tuto věc ve své fyzické dispozici. Další otázkou, kterou měl
odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
je posouzení, na kterém účastníkovi řízení v případě podání žaloby na vydání
věci spočívá důkazní břemeno k prokázání toho, kdo má předmětnou movitou věc ve
své fyzické dispozici. Dovolatelé mají za to, že pokud nalézací soudy učinily
skutkové zjištění, že předmětná projektová dokumentace byla žalobci předána
žalovanému 2) [a jeho prostřednictvím se dostala do dispozice žalovaného 1)],
bylo na žalovaných, aby k prokázání svých tvrzení označili příslušné důkazy. Jako dovolací důvod uplatňují dovolatelé nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení věci v tom, že důvodem pro
zamítnutí žaloby nalézacími soudy byla skutečnost, že žalobci neprokázali, že
by žalovaní v době rozhodování soudu měli předmětnou projektovou dokumentaci ve
svém držení. Podle dovolatelů je absurdní, aby žalobci museli takovou
skutečnost prokazovat. Mají za to, že takovou skutečnost ani legální cestou
prokázat nelze. Upozornili na to, že je nesporné, že žalovaní předmětnou
projektovou dokumentací disponovali. Také bylo prokázáno, jakým způsobem a z
jakých důvodů byla předmětná studie předána nejprve žalovanému 2) a jeho
prostřednictvím žalovanému 1). Pokud soud učinil skutkové zjištění, že žalobce
a) předmětnou projektovou dokumentaci předal žalovanému 2) za účelem, aby s ní
seznámil žalovaného 1), což žalovaný 2) učinil, pak byla otázka další dispozice
s věcí žalovaným 2) či žalovaným 1) zcela bezvýznamná. Uvedená skutková
zjištění přitom podle názoru dovolatelů mají přímý vliv na právní posouzení
věci. Poukázali přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které se podává, že
vlastník se vydání věci může domáhat i proti detentorovi. Je pak věcí držitele,
aby věc od detentora získal. Je tedy na žalovaných, aby si předmětnou studii
obstarali od osob, kterým umožnili fyzickou dispozici s touto věcí. Důkazní
břemeno o tom, že fyzickou dispozici s předmětnou projektovou dokumentací
pozbyli, nesou žalovaní. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí
nalézacích soudů změnil. Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
považují za správné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobců a vzniku práva žalobců
na vydání věci mělo dojít a k pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobců došlo
před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobců podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. října 2013,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v dovolání napadají závěr odvolacího soudu, že v řízení o vydání věci
je žalobce povinen prokázat, že mu žalovaný věc zadržuje ke dni rozhodování
soudu; tj. že je na něm důkazní břemene ohledně prokázání protiprávního
zadržování věci, jejíhož vydání se žalobce domáhá. Protože v této části se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Nalézací soudy vyšly ze skutkového zjištění, že se žalobcům podařilo prokázat
předání projektové dokumentace (studie) žalovanému 2), přičemž vzaly též za
prokázáno, že se tato studie dostala i do dispozice členů zastupitelstva
žalované 1). Zamítavé rozhodnutí odůvodnily poukazem na skutečnost, že se
žalobcům nepodařilo prokázat, že tuto studii mají žalovaní „stále v držení“,
tj. zjevně míněno ke dni rozhodování soudu. Uzavřely, že na žalobcích je
důkazní břemeno k prokázání, že studii žalovaní skutečně zadržují, a pokud se
toto tvrzení žalobcům nepodařilo prokázat, je to důvodem zamítnutí žaloby. Dovolatelé naproti tomu namítají, že jejich povinnost důkazní se omezuje na
prokázání, že žalovaní věc, jejíhož vydání se žalobci domáhají, převzali do
držby; tuto skutečnost ostatně nalézací soudy vzaly také za prokázánu. Jestliže
pak žalovaní tvrdí, že předmětnou věcí již nedisponují, nemůže být důkazní
břemeno ohledně prokázání této skutečnosti na žalobcích, ale na žalovaných. Tato námitka je důvodná. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17. června 2010, sp. zn. 22 Cdo
3494/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz, vysvětlil – ve vztahu k požadavku na vydání
stavebního deníku, přičemž shodné závěry se prosadí i v souzené věci – že je-li
obrana žalovaného v řízení o vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. založena
na tvrzení, že věc, která je předmětem řízení a vindikačního nároku, sice v
držení měl, ale již nemá, je na něm důkazní břemeno k prokázání této
skutečnosti, neboť se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch, o kterou by
se opíral zánik práva žalobce na vydání věci. Tento závěr pak dovolací soud
následně akceptoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo
1074/2012, uveřejněného pod č. 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento závěr je pak shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, která
vychází z toho, že prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu jeho věci, bude
žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu pozbyl.
Prokázat nejen
nabytí držby nebo detence žalovaným, ale i její trvání, je pro žalobce
prakticky nemožné – probatio diabolica (k tomu srovnej např.: Švestka, J. –
Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. : Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 694). Pokud odvolací soud vycházel z opačného právního názoru, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a
o. s. ř. žalobci uplatnili právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle § 243e odst. 1, 2
věta první a druhá o. s. ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně
vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta
první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu