22 Cdo 101/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A)
L. N., a B) D. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. N.,
zastoupené advokátkou, a 2) L. N., o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 178/99, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2000, č. j. 18 Co 194/2000-72,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2000, č. j. 18 Co
194/2000-72, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) určil rozsudkem ze
dne 18. 4. 2000, č. j. 6 C 178/99-54, že „vlastníky domu č. p. 93 stojícího na
stavební ploše č. p. 136, stavební plochy č. p. 136 a zahrady č. p. 325/3,
zapsanými na listu vlastnictví č. 697 pro obec M. a katastrální území M. u L.
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve S., jsou žalobci“, a rozhodl o
nákladech řízení. Dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, neboť jsou-li přesvědčeni o svém vlastnickém právu, ale jako
vlastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, může být navrhované
soudní rozhodnutí podkladem pro provedení změny tohoto zápisu a stát se pevným
základem pro právní vztahy mezi účastníky. Svůj závěr o vlastnickém právu
žalobců pak soud prvního stupně odůvodnil tím, že kupní smlouva z 10. 3. 1988,
jíž měli žalobci prodat sporné nemovitosti žalovaným, neodpovídala skutečnému
úmyslu žalobců a druhého žalovaného, jelikož úmyslem těchto účastníků smlouvy
bylo dosáhnout bezúplatného převodu vlastnictví na žalované. Pouze kvůli vyšším
notářským poplatkům z darování byla podepsána smlouva formulovaná jako smlouva
kupní s dodatkem, že kupní cena byla zaplacena před jejím podpisem. K tomu však
fakticky nedošlo a nestalo se tak ani po podpisu smlouvy. Naproti tomu prvá
žalovaná uzavřela smlouvu s tím, že spolu s druhým žalovaným nemovitosti od
žalobců kupují a že kupní cenu již druhý žalovaný uhradil, případně ji v
budoucnu uhradí oba žalovaní společně. Tato smlouva je neplatná pro rozpor
skutečné vůle účastníků s jejím vyjádřením (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku –
dále jen „ObčZ“). Soud prvního stupně dále uvedl, že „konverze kupní smlouvy na
smlouvu darovací (viz § 41a odst. 1 ObčZ) je pojmově nemožná, jestliže žalovaná
nikdy neměla vůli přijmou od žalobců dar“. Námitky žalované, které se týkaly
promlčení práva dovolat se neplatnosti smlouvy a rozporu žaloby s dobrými
mravy, neshledal soud prvního stupně důvodnými a neztotožnil se ani s jejím
tvrzením, že notářské poplatky by v případě účastníků byly stejné u kupní i
darovací smlouvy.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 8. 2000,
č. j. 18 Co 194/2000-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
určení vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního
stupně s jedinou výjimkou, jíž je závěr odvolacího soudu o tom, „že i první
žalovaná uzavírala kupní smlouvu s vědomím, že žalobci přenechávají žalovaným
převáděné nemovitosti bezúplatně, t. j. darem“. K tomuto závěru dospěl odvolací
soud na základě úvahy, že „to, že prvá žalovaná během řízení dar popírala, je
pochopitelné, neboť se zřejmě domnívala, že tím může pro sebe přivodit
příznivější rozhodnutí ve sporu; právě na tom tvrzení, že šlo ve skutečnosti o
dar (a nikoli o koupi), totiž stojí žaloba. Při jednání odvolacího soudu se k
této otázce (t. j. k tomu, zda i ona věděla, že žalobci jí a druhému žalovanému
nemovitosti ve skutečnosti darovali) vyjadřovala nejistě, váhavě a uvedla, že
už neví, jak to se smlouvou bylo. Při hodnocení výpovědí všech účastníků řízení
není důvod k pochybnostem o tom, že žalobci i druhý žalovaný uvedli okolnosti,
za nichž byla smlouva uzavírána, pravdivě, t. j. že žalobci žalovaným
nemovitosti ve skutečnosti darovali. Podobně není rozumného důvodu pro závěr,
že prvá žalovaná měla v úmyslu spolu se svým tehdejším manželem, t. j. druhým
žalovaným, získat nemovitosti od žalobců sice koupí, že však nesouhlasila s
tím, aby jim je žalobci darovali, a že tedy neměla vůli přijmout od žalobců
dar, jak uvádí v napadeném rozhodnutí soud prvého stupně. Pro takový postoj
neuvedla prvá žalovaná žádný důvod. Jestliže tedy všichni tři ostatní účastníci
v naprosté shodě uvedli, že šlo ve skutečnosti o dar a jestliže prvá žalovaná
neuvedla nic, co by toto jejich tvrzení zpochybnilo, potom je třeba dospět k
tomu skutkovému závěru, že i prvá žalovaná s darováním nemovitostí souhlasila“.
Pak ovšem podle § 41a odst. 2 ObčZ je z hlediska právního posouzení zřejmé, že
byla uzavřena zastřená darovací smlouva, která je platná, neboť odpovídá vůli
jejích účastníků, má i další zákonem předpokládané náležitosti, splňuje
požadavek písemné formy a byla též registrována státním notářstvím. Odvolací
soud připustil, že v době uzavření smlouvy občanský zákoník ustanovení o
podmínkách platnosti disimulovaného úkonu neobsahoval, ale s odkazem na
historické souvislosti (obdobné ustanovení obsahovaly jak obecný zákoník
občanský, tak i občanský zákoník č. 141/1950 Sb.) a na ust. § 35 odst. 2 ObčZ
ve znění v době uzavření smlouvy dovodil, že i tehdy bylo možno pokládat
zastřený právní úkon za platný, odpovídal-li vůli účastníků. Došlo tedy k
platnému převodu nemovitostí na žalované a žaloba domáhající se určení
vlastnictví žalobců není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění
před 1. 1. 2001. Poukázali na to, že zatímco soud prvního stupně vycházel z
toho, že prvá žalovaná uzavírala smlouvu s tím, že nemovitosti od žalobců spolu
s druhým žalovaným kupují, dovodil odvolací soud, že i prvá žalovaná si byla
vědoma, že žalobci přenechávají nemovitosti žalovaným darem, a namítl, že pro
takový skutkový závěr neexistuje důkaz. Prvá žalovaná totiž při jednání soudu
prvního stupně jasně vypověděla, že „nikdy se nemluvilo o žádném darování“, a
též při jednání odvolacího soudu dne 8. 8. 2000 uvedla, že „žalobci o daru
nikdy nemluvili“. Jelikož je nezbytnou podmínkou platnosti darovací smlouvy
jako zastřeného úkonu úmysl obdarovaného k přijetí daru, nemohlo k uzavření
platné smlouvy dojít. Žalobci dále namítli, že odvolací soud v rozporu s
přechodnými ustanoveními ObčZ a tedy nesprávně posoudil kupní smlouvu podle
právní úpravy platné až od 1. 1. 1992, čímž použil nepřípustnou retroaktivitu,
a navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud ČR postupoval v řízení o dovolání podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen OSŘ (část dvanáctá, hlava
I, bod 17. tohoto zákona). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k
tomu oprávněnými, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že byly
uplatněny způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ (byť
se tak nestalo výslovně, lze tyto důvody spolehlivě dovodit z obsahu dovolání)
a že dovolání splňuje i další zákonem požadované náležitosti (§ 241 odst. 1, 2
OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu. Dospěl pak k závěru,
že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se především zabýval námitkou dovolatelů zpochybňující zjištění
odvolacího soudu, že prvá žalovaná uzavřením sporné smlouvy projevila vůli
přijmout od žalobců dar, tedy dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c)
OSŘ. Podle § 132 OSŘ hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocení výpovědi účastníka řízení z hlediska jeho věrohodnosti je v souladu
se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu,
který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud
přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě
skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi
nevztahují. Věrohodnost výpovědi účastníka (nebo i svědka) lze hodnotit i s
přihlédnutím ke způsobu, jakým účastník (nebo svědek) soudu sděluje zjišťované
skutečnosti, a k jeho chování při výpovědi. V dané věci lze konstatovat, že
odvolací soud se při hodnocení věrohodnosti výpovědi účastníků neodchýlil od
hodnocení skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi
vztahují, když přihlédl k tomu, že chování první žalované bylo nejisté, že
neodpověděla jednoznačně na položené otázky a že její výpověď byla v rozporu s
výpověďmi ostatních účastníků, a zvážil i její zájem na určitém výsledku
řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je
toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. V této věci přijal
odvolací soud shora uvedený skutkový závěr po doplnění účastnické výpovědi
prvé žalované, kterou pak hodnotil - i s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo v
řízení před soudem prvního stupně – způsobem, jenž neodporuje zásadám logického
myšlení, a to, že bylo možno dospět i k jinému skutkovému zjištění, než k
jakému dospěl odvolací soud, nelze považovat za vadu hodnocení důkazů. Obdobně
ostatně dovolací soud rozhodl např. v rozsudku ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 22
Cdo 241/99, uveřejněném v Soudních rozhledech č. 9/2000 nebo v rozsudku ze dne
19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, uveřejněném v Právních rozhledech č.
1/2000, jakož i v rozsudku ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97,
uveřejněném v Právních rozhledech č. 7/1998. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm.) c) OSŘ tedy není naplněn a Nejvyšší soud vychází ze zjištění odvolacího
soudu, že prvá žalovaná uzavírala spornou smlouvu s úmyslem uzavřít smlouvu
darovací.
Druhým důvodem, o který žalobci opírají své dovolání, je tvrzené nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, k němuž může dojít buď použitím jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo sice aplikací správného právního předpisu,
ale jeho nesprávným výkladem. Dovolatelům nelze přisvědčit, pokud namítají, že
odvolací soud posoudil platnost smlouvy podle předpisů platných až od 1. 1.
1992, neboť – jak plyne z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku – tento soud si
byl vědom toho, že v době uzavření smlouvy ustanovení § 41a odst. 2 ani
ustanovení jemu obdobné nebylo v občanském zákoníku obsaženo, a ke svým právním
závěrům dospěl výkladem tehdejšího znění tohoto právního předpisu. Tento výklad
však dovolací soud za správný nepovažuje. V rozsudku ze dne 10. 5. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 102/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/2000 totiž vyslovil
závěr, který dopadá i na tuto věc, že „pokud účastníci uzavřeli simulovanou
písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této
nemovitosti, není disimulovaná darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena
písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování“. V odůvodnění tohoto
rozsudku se pak uvádí, že „ je třeba vycházet ze znění ObčZ, účinného v době
uzavření předmětné smlouvy, tedy ze znění účinného do 31. 12. 1991. Podle § 46
odst. 1 ObčZ smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to
vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, musí mít písemnou formu. Nebyl-li právní
úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný
(§ 40 odst. 1 ObčZ). Smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím
obsahu (§ 44 ObčZ). Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v
písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle
… Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být
proto vyjádřeny v písemné formě; ústní ujednání, týkající se podstatných
náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma.
Uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být
skutečnost, že jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací
smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou
písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této
nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z
jejího znění není zřejmé, že šlo o darování“. V daném případě ze smlouvy ze dne
10. 3. 1988 rozhodně neplyne, že by úmyslem účastníků byl bezúplatný převod
nemovitostí, tj. uzavření darovací smlouvy, a tak závěr odvolacího soudu, že
takováto smlouva byla v písemné formě v souladu se skutečnou vůlí účastníků
uzavřena, není správný. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ je dán.
Proto nezbylo, než podle § 243b odst. 1 věty za středníkem a odst. 2 věty
prvé OSŘ napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu