22 Cdo 1022/2018-963
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem,
CSc., ve věci žalobkyně města Vlašimi, identifikační číslo osoby 00232947, se
sídlem ve Vlašimi, Jana Masaryka 302, zastoupené Mgr. Martinem Vališem,
advokátem se sídlem v Poděbradech, Havlíčkova 72/3, proti žalovaným 1) J. T.,
narozenému XY, bytem XY, a 2) H. T., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným
JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, o
zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a zákona o civilním
letectví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 53/2010, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 20 Co 459/2015-877, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 22 Cdo
1022/2018-927, se opravuje tak, že datum narození žalované 2) H. T. namísto
nesprávného XY správně zní:XY.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 12 C 53/2010-638,
ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2015, č. j. 12 C 53/2010-681, zřídil
ve prospěch každého provozovatele letiště V. věcné břemeno provozování letiště
podle § 30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších
předpisů (dále také „zákon o civilním letectví“ nebo „ZCL“), a to podle
podmínek stanovených pro provozování letiště tímto zákonem. Zatížený je pozemek
v podílovém spoluvlastnictví žalovaných o výměře 3 408 m2, který je částí
parcely, zapsané na LV pro katastrální území D., obec V., Katastrálním
pracovištěm B., u Katastrálního úřadu pro S. kraj, jak je označen geometrickým
plánem, tvořícím nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Jako náhradu za zřízení
věcného břemene uložil žalobkyni povinnost platit žalovanému a žalované
společně a nerozdílně 350 Kč ročně (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j.
20 Co 459/2015-746, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve
výroku II. změnil tak, že náhrada za zřízení věcného břemene činí 13 000 Kč
ročně pro každého z žalovaných. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 4079/2016-817,
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 20 Co 459/2015-877,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku II.
tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu za zřízení věcného
břemene každému z žalovaných 1 330 Kč ročně, vždy do 31. 1. každého roku, ve
výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 25. 10. 2017 podávají žalovaní (dále
„dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále otázky,
která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak. Navrhují proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolání trpí vadami, pro které není možné v dovolacím řízení pokračovat (§
243c odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v
průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo
které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání
je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s
rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Obsahem dovolání je především polemika se závěry odvolacího soudu, podle nichž
je na zřízení věcného břemene letiště veřejný zájem a žalobkyně je procesně
legitimována k podání návrhu (je provozovatelkou letiště). Dále dovolatelé
namítají, že se soud nezabýval námitkou omezení vlastnického práva k okolním
pozemkům a že při stanovaní náhrady nesprávně vycházel z ceny pozemků namísto
přistávací dráhy letiště. V souvislosti s těmito námitkami však dovolatelé nevymezují přípustnost
dovolání; neidentifikují žádnou otázku, která by byla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu rozhodována rozdílně, nebo kterou by měl dovolací soud
napříště přehodnotit. Dovolací soud není oprávněn nahrazovat činnost účastníků
řízení a sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť
takovým postupem by porušil zásady, na nichž spočívá sporné řízení – především
zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Dovolatelé ostatně nevymezují ani důvody dovolání, když z podání není patrné, v
čem konkrétně má spočívat nesprávné právní posouzení věci. Námitky týkající se
nedostatku veřejného zájmu, aktivní procesní legitimace a omezení vlastnického
práva k okolním pozemkům jsou doslovně převzaty z dovolání ze dne 14. 7. 2016 a
dovolací soud se s nimi vypořádal již v rozhodnutí ze dne 28. 2. 2017, č. j. 22
Cdo 4079/2016-817. Co se týká námitky, podle níž neměl soud vycházet z ceny
pozemků, nýbrž z ceny vzletové a přistávací dráhy, přichází s ní dovolatelé až
nyní v dovolacím řízení. Dovolací soud nicméně opakovaně uvedl, že i když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval
otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně
rozhodnutí neopřel (dovolatelé jsou vlastníky pozemků, nikoli stavby vzletové a
přistávací dráhy), nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn.
22 Cdo 122/2008, a řadu dalších rozhodnutí).
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolacímu
soudu nezbylo, než dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu