22 Cdo 1028/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně UNIMEX-INVEST, s. r.
o., se sídlem v Ostravě, Poruba, Svojsíkova 2/1596, IČ 25872117, zastoupené
Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, proti
žalovaným: 1) MANHATTAN Development, s. r. o., se sídlem v Praze 8, U
Libeňského pivovaru 63/2, IČ 28227948, zastoupené Mgr. Milanem Partíkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32 a 2) CREDITEX HOLDING, a. s., se
sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, IČ 16193938, zastoupené JUDr. Petrem
Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, o určení
neexistence věcného břemene, o vyklizení nemovitosti a o určení neplatnosti
nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 130/2006, o
dovolání žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. srpna 2008, č. j. 6 Co 967/2008-254, ve znění opravného
usnesení ze dne 2. prosince 2008, č. j. 6 Co 967/2008-284, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, č. j. 22
Cdo 1028/2009-367, se v záhlaví opravuje tak, že forma rozhodnutí správně zní:
„Rozsudek“.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, č. j. 22
Cdo 1028/2009-367, vyhověl Nejvyšší soud dovoláním obou stran, zrušil rozsudky
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V záhlaví písemného vyhotovení rozhodnutí však byla nesprávně
označena forma rozhodnutí jako „usnesení“.
Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci.
Podle § 243b odst. 6 o. s. ř. platí, že dovolací soud rozhoduje rozsudkem,
jestliže rozsudek odvolacího soudu ruší. V dané věci došlo administrativním
pochybením při písemném vyhotovení rozhodnutí a jeho stejnopisů k tomu, že
namísto správného „rozsudek“ bylo rozhodnutí označeno v záhlaví jako
„usnesení“. Protože jde zjevnou nesprávnost, bylo rozhodnuto o opravě tak, jak
je uvedeno shora.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu
Soud se zabýval platností předmětné nájemní smlouvy z hlediska § 37 obč. zák. a
shledal ji platnou. Dále konstatoval, že z čl. VII. zmíněné smlouvy vyplývá, že
právo odpovídající věcnému břemeni by mělo zaniknout dnem 30. 5. 2094, neboť
bylo zřízeno na dobu platnosti nájemního vztahu, tj. na 99 let. To odpovídalo
tvrzení žalobkyně, že s nájemní smlouvou byla uzavřena smlouva o věcném břemeni
za účelem posílení nájemního vztahu vzhledem k tomu, že nájemné bylo původnímu
vlastníkovi nemovitosti jako pronajímateli zaplaceno v plné výši dopředu za
celou dobu nájmu. Věcné břemeno mělo podle smlouvy zaniknout současně se
zánikem nájemního vztahu, nejpozději 30. 5. 2094. Jelikož nájem zanikl tím, že
žalovaná 2) odstoupila od nájemní smlouvy, zaniklo podle názoru soudu rovněž
právo odpovídající věcnému břemeni.
Žalobu na vyklizení nemovitosti soud zamítl proto, že v předmětných prostorách
se nenacházejí žádné věci z vlastnictví žalovaných. Žalobu na určení
neplatnosti nájemní smlouvy pak zamítl též pro nedostatek naléhavého právního
zájmu žalobkyně na tomto určení. V této souvislosti shledal, že smlouva byla
uzavřena platně; zanikla až v důsledku toho, že žalovaná 2) od ní odstoupila,
takže ke dni rozhodování o již neexistovala. K tomuto dni tudíž neexistoval ani
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ten nebylo možno odůvodnit ani
odkazem na spor řešený u Okresního soudu v Ostravě o zaplacení částky
představující nespotřebovanou část nájemného v důsledku odstoupení žalované 2)
od nájemní smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
(napadající výrok pod body III., IV. a V.), žalované 1) (napadající výrok pod
body I. a IV.) a žalované 2 (napadající výrok pod bodem IV.) rozsudkem ze dne
28. srpna 2008, č. j. 6 Co 967/2008-254, ve znění opravného usnesení ze dne 2.
prosince 2008, č. j. 6 Co 967/2008-284, změnil rozsudek soudu prvního stupně „s
výjimkou výroku v odstavci II.“ tak, že zamítl „žalobu na určení, že na budově
č. p. 175 občanská vybavenost postavené na pozemku st. parc. 52, zapsané v
katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Písek na LV číslo 5208“ u
tamního příslušného katastrálního úřadu „nevázne věcné břemeno užívání
nebytových prostor v domě dle ZPMZ 1952, zřízené podle smlouvy o zřízení práva
užívání části nemovitostí jako věcného břemene ze dne 12. 5. 1995 a vložené do
katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v Písku č. j. V 3
1031/1995 s právními účinky vkladu ke dni 5. 6. 1995“, dále určil, že „nájemní
smlouva ze dne 12. 5. 1995 uzavřená mezi obchodními společnostmi SCIRON, v. o.
s., se sídlem tř. Přátelství 2368, Písek a JULIUS MEINL Praha, spol. s r. o.,
se sídlem v Praze 4, Štúrova 1284, Praha 4, je neplatná“, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Výrok rozsudku soudu prvního stupně v bodě II.
nebyl odvoláním napaden a zůstal tudíž nedotčen.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a
dostatečná pro rozhodnutí ve věci; neztotožnil se však s jeho právním
posouzením věci. Uvedl, že jde o situaci totožnou s věcí řešenou rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 265/2003.
Odvolací námitku žalobkyně, že smlouva o užívání části nemovitosti jako věcného
břemene je absolutně neplatná, neboť předmět věcného břemene nebyl dostatečně
určitě a srozumitelně vymezen, odvolací soud neshledal důvodnou. Předmět
věcného břemene je podle jeho názoru dostatečně identifikován a z geometrického
plánu jsou rozměry pronajatých prostor, užívaných dosud značnou dobu bez
námitek, dostatečně patrny. Věcné břemeno bylo vloženo do katastru nemovitostí.
Byla splněna i podmínka souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor, což je patrno z vyjádření města Písek na
č. l. 58 spisu. Žalovaná 1) realizovala právo odpovídající věcnému břemeni,
když na ni toto právo přešlo zánikem Alfa Real Estate, s. r. o. fúzí do
MANHATTAN Development, a. s. podle § 151 odst. 4 obč. zák.
Odvolací soud neshledal vady ani při přechodu práv a povinností nájemce z
žalované 1) na žalovanou 2).
Smlouvy uzavřené právními předchůdkyněmi účastnic řízení 12. 5. 1995, tedy
nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene užívání části nemovitosti,
odvolací soud měl za platné a účinné – obě spolu časově a věcně souvisely,
vzájemně na sebe odkazovaly, obě však upravovaly odlišný právní vztah s jinou
povahou plnění. Nájemní smlouvu z 12. 5. 1995 považoval odvolací soud za
platnou do doby účinnosti věcného břemene, tedy do 5. 6. 1995, kdy byl povolen
vklad do katastru nemovitostí. V okamžiku povolení tohoto vkladu přestala být
nájemní smlouva platnou jako důsledek tohoto úkonu, který měl účinky „ex tunc“.
Uzavřel, že právo věcného břemene má vždy přednost před právem nájemním, které
je právem závazkovým. Nájem a věcné břemeno při shodném předmětu užívání
nemohou vedle sebe obstát (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1265/98 a
sp. zn. 28 Cdo 265/2003). Proto je nájemní smlouva z 12. 5. 1995 neplatná, leč
věcné břemeno existovat nepřestalo.
Žalobkyně podává proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku
měnícímu výrok soudu prvního stupně pod bodem I., dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“); namítá,
že jeho rozhodnutí jednak vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, jednak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesouhlasí s jeho závěrem, že smlouva o zřízení věcného
břemene je v daném případě platná a že na předmětné budově toto právo nadále
vázne. Především se neztotožňuje s tím, že příslušný obecní úřad k uzavření
nájemní smlouvy z 12. 5. 1995 udělil předchozí souhlas. Soudy obou stupňů
neposoudily správně obsah listiny, tj. kopie vyjádření města Písek z 25. 7.
2005. Žalobkyně správnost jejího obsahu zpochybnila, když od počátku tvrdila,
že předchozí souhlas obecního úřadu nebyl dán, přičemž to měly být žalované,
které měly předložit originál listiny, což neučinily. Nájemní smlouva tedy je
neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu a v důsledku toho je smlouva o
užívání části nemovitosti z titulu věcného břemene absolutně neplatná pro
obcházení zákona č. 116/1990 Sb.
Vedle toho žalobkyně namítá, že odvolací soud nechal bez povšimnutí skutečnost,
že - ač je smlouvou o věcném břemeni odkazováno na úpravu v nájemní smlouvě, a
obě smlouvy jsou tak vzájemně provázány - je oprávněnou z věcného břemene osoba
zcela odlišná od původního nájemce a nadto je smlouva nájemní smlouvou
neplatnou. Smlouva o zřízení práva věcného břemene a smlouva nájemní upravují
tedy vztahy mezi zcela odlišnými účastníky – oprávněná z věcného břemene,
žalovaná 1), není účastnicí nájemní smlouvy, za nájemkyni se naopak považuje
žalovaná 2).
Žalobkyně dále připomíná, že ve smlouvě o zřízení práva užívání části
nemovitosti jako věcného břemene je uvedeno, že toto právo je zřizováno na dobu
platnosti nájemního vztahu podle nájemní smlouvy, takže doba trvání práva
věcného břemene tak byla vázána na trvání jiného právního vztahu. Z toho tedy
plyne, že je-li nájemní smlouva neplatná, pak již nemůže existovat na
nemovitosti ani právo odpovídající věcnému břemeni. Uzavírá, že jde tedy o
smlouvu neplatnou jednak pro obcházení zákona, jednak pro svoji neurčitost a
nesrozumitelnost včetně chybějícího vymezení předmětu a obsahu práva věcného
břemene. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadeném výroku zrušil.
Žalovaná 2) podává dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým určil
neplatnost nájemní smlouvy uzavřené 12. 5. 1995 mezi obchodními společnostmi
SCIRON, v. o. s., a JULIUS MEINL Praha, s. r. o.; jeho přípustnost opírá o §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci. Za
chybný považuje odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu o
neplatnosti nájemní smlouvy z 12. 5. 1995, s tím, že nájem a věcné břemeno při
shodném předmětu užívání vedle sebe nemohou obstát a že věcné břemeno má vždy
přednost před právem nájemním. Odvolací soud považoval obě smlouvy v době
jejich uzavření za platné a účinné s tím, že nájemní smlouvu bylo možno
považovat za platnou pouze do okamžiku, kdy došlo ke vkladu práva věcného
břemene do katastru nemovitostí, takže nájemní smlouva přestala být platnou k
5. 6. 1995. K tomu dovolatelka namítá, že judikatura, na niž odvolací soud
odkazoval, řešila věci výrazně odlišné, což v podrobnostech v aplikaci na daný
případ blíže analyzuje se závěrem, že v daném případě nebyly prostory užívané z
titulu práva věcného břemene přenechány do užívání nájemní smlouvou, ale
nejprve byla uzavřena a nabyla účinnosti nájemní smlouva a teprve poté vzniklo
právní předchůdkyni žalované 1) oprávnění k užívání stejných prostor z titulu
práva odpovídajícího věcnému břemeni. Z judikatury ani z platné právní úpravy
neplyne, že by osoby v postavení pronajimatele a nájemce nemohly po uzavření
nájemní smlouvy uzavřít ještě smlouvu o zřízení věcného břemene užívání téže
nemovitosti; je tedy vyloučena možnost právního posouzení koexistence věcného
břemene a nájemní smlouvy tak, že oba instituty vedle sebe obstát nemohou a že
by vždy muselo mít přednost právo odpovídající věcnému břemeni. Takový názor
totiž nemá oporu v judikatuře. Dovolatelka nadto namítá, že pokud odvolací soud
vyjádřil názor, že nájemní smlouva byla v době svého uzavření platná, nemohl na
její platnosti nic změnit ani vznik věcného břemene. Navíc je přesvědčena, že i
kdyby koexistence věcného břemene a nájemní smlouvy k témuž předmětu užívání
nebyla možná, bylo by nutno při řešení otázky, který institut má přednost,
vycházet z toho, že nájemní smlouva nabyla platnosti a účinnosti dříve, než
vzniklo věcné břemeno, a tedy musí mít nutně přednost. S opačným závěrem by
bylo možno souhlasit pouze za situace, kdy by smlouva o věcném břemeni měla
charakter tzv. privativní novace ve smyslu § 570 obč. zák. Tak tomu však v
daném případě nebylo, neboť cílem účastníků bylo založit užívací právo primárně
nájemní smlouvou a až následně, jako pojistku, zřídit věcné břemeno.
Dovolatelka uzavřela, že nájemní smlouvu nebylo možno pokládat v důsledku
vzniku věcného břemene za neplatnou a nic jí nebránilo, aby od platné nájemní
smlouvy s účinností od 24. 7. 2006 odstoupila. Jelikož v době rozhodování
odvolacího soudu o žalobě na určení neplatnosti nájemní smlouvy z 12. 5. 1995
smlouva již zanikla odstoupením žalované 2), neměla žalobkyně naléhavý právní
zájem na požadovaném určení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním
napadený výrok odvolacího soudu a aby v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V „doplnění dovolání“ žalovaná 2) podrobně analyzuje důvody, pro něž shledává
rozhodnutí odvolacího soudu vadným, včetně negativních dopadů do její právní
sféry; důsledky výroku odvolacího soudu, jímž byla určena neplatnost nájemní
smlouvy, charakterizuje jako „dalekosáhlé a naprosto fatální“. Poukazuje na to,
k jakým nespravedlnostem a majetkovým křivdám dovoláním napadený výrok v praxi
může vést. K tomu připomíná úhradu nájemného v roce 1995 předem na celou dobu
trvání nájmu, tj. na 99 let ve výši 16.000.000,- Kč, dále předčasné ukončení
nájemního poměru v červenci 2006 a tím vznik práva žalované 2) na vrácení části
nájemného ve výši 14.240.822,- Kč. V souvislosti s tím upozorňuje na řízení
probíhající před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 51 Co 267/2010 a nutnost
jako prejudiciální řešit otázku platnosti nájemní smlouvy, pro což má dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní význam. Dovolatelka vyslovuje obavu
ze zcizení předmětné nemovitosti v mezidobí žalobkyní, což by představovalo
ohrožení výkonu rozhodnutí vydaného v obnoveném nalézacím řízení v dovolatelčin
prospěch, týkající se zaplacení částky 14.240.822,- Kč. Trvá na svém návrhu,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. a
věc v tomto rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované 1) a 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně odmítají její dovolací
argumentaci jako účelovou; rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta
žaloba na určení, že na předmětné nemovitosti nevázne věcné břemeno užívání
předmětných nebytových prostor, shledávají správným. Opakují dovolací námitky
žalované 2) týkající se otázky koexistence věcného břemene a nájemní smlouvy s
tím, že z judikatury Nejvyššího soudu ani z platné právní úpravy neplyne, že by
osoby v postavení pronajímatele a nájemce nemohly po uzavření nájemní smlouvy
uzavřít ještě smlouvu o zřízení věcného břemene užívání téže nemovitosti, aniž
by tím nájemní smlouva pozbyla platnosti. Navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 22 Cdo 1028/2009-323,
rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako s účastnicí řízení na místě žalované
1) s MANHATTAN Development, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČ
28227948, jako s právní nástupkyní původní žalované 1).
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. b), a v § 241 a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.
Dovolací soud konstatuje, že projednávaný případ se liší od věci, o které bylo
rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo
265/2003, publikovaném v systému právních informací ASPI; v té věci totiž
nebylo pochyb o tom, že smlouva o pronájmu je od počátku absolutně neplatná pro
absenci souhlasu příslušného obecního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že smlouva o zřízení
věcného břemene je neurčitá a nesrozumitelná.
Ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. spojuje neplatnost právního úkonu se
skutečností, že nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Sankce neplatnosti právního úkonu se váže k náležitostem projevu vůle; projev
vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest (mimo případy, kdy vůbec
chybí určitá vůle) když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným
způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho
výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35
odst. 1 obč. zák. – viz R 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. je přitom třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem,
a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen (§ 35
odst. 3 obč. zák.).
Vůle účastníků vtělená do kupní smlouvy v části týkající se ujednání o věcném
břemeni je tedy projevena určitě, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná;
jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli
bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (shodně srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1988, pod číslem 1
přílohy). Obecně též platí, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního
úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Z textu smlouvy o zřízení věcného břemene v dané věci vyplývá, že nejprve byla
uzavřena nájemní smlouva, později téhož dne smlouva o zřízení věcného břemene.
Věcná břemena – jejich vznik, obsah a zánik - upravuje občanský zákoník v §
151n a násl. obč. zák. Smlouva o nájmu nebytových prostor a vztahy mezi
nájemcem a pronajímatelem se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Vznik, obsah i zánik užívání
nebytových prostor na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni na straně
jedné a smlouvy o pronájmu nebytových prostor na straně druhé se významně liší
(např. pokud jde o práva a povinnosti účastníků a způsob zániku právního
vztahu). To ostatně vyjadřuje i právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v
rozsudku publikovaném jako R 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
podle kterého „vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání)
nemohou obstát“.
Protože účastníci nejprve uzavřeli nájemní smlouvu, je třeba zabývat se v první
řadě platností této smlouvy (viz níže); bude-li zjištěno, že byla uzavřena
platně, pak bude nutné zkoumat, zda dohoda o zřízení věcného břemene nebyla
novací nájemního vztahu (§ 516 obč. zák.). Pokud tomu tak nebylo, pak bude
třeba se zabývat otázkou, zda vzhledem k platně uzavřené nájemní smlouvě bylo
možné poskytovat současně plnění (byť zejména ve formě opomenutí či zdržení se
výkonu práva povinnou osobou) ze smlouvy o zřízení věcného břemene, a zda tato
smlouva není neplatná pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Z tohoto
hlediska se odvolací soud věcí nezabýval; jeho rozhodnutí je tak předčasné a je
proto dán dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně dále namítá, že smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná, neboť
nejsou řádně vymezeny prostory, kterých se týká. V samotné smlouvě skutečně
tyto prostory vymezeny nebyly, přičemž vzhledem k tomu, že jde o věcné právo,
působící „proti všem“, tedy i proti právním nástupcům povinné osoby, je třeba,
aby část budovy, které se věcné břemeno má týkat, byla ve smlouvě vymezena tak,
aby i třetím osobám bylo zjevné, čeho se týká (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, Soudní rozhledy č.
6/1997). Takové vymezení samotná listina o zřízení věcného břemene neobsahuje;
z kopie na č. l. 52 a násl. spisu se podává možnost, že nájemní smlouva byla
učiněna součástí smlouvy o věcném břemenu a jako taková i předložena
katastrálnímu úřadu. Protože v dovolacím řízení se dokazování neprovádí (§ 243a
odst. 2 o. s. ř.), bude třeba, aby v dalším řízení byl proveden důkaz
originálem smlouvy o zřízení věcného břemene a aby byl ohledně jejího obsahu a
vztahu k nájemní smlouvě jako její součásti učiněn závěr. Pokud by nájemní
smlouva nebyla nedílnou součástí smlouvy o zřízení věcného břemene, nebylo by
možno považovat vymezení předmětu věcného břemene za určité.
Důvodná není námitka, že věcné břemeno bylo zřízeno jen na dobu trvání
platnosti nájemní smlouvy. I když formulace článku VII. smlouvy je neobratná,
není výklad tohoto článku (§ 35 obč. zák.), podle kterého bylo věcné břemeno
zřízeno na dobu do 30. 5. 2094, zjevně nepřiměřený.
Ani námitka, že nebylo prokázáno, že ke smlouvě o pronájmu nebytových prostor
nebyl dán souhlas obecního úřadu, není důvodná; dovolací soud pro stručnost
odkazuje na závěry odvolacího soudu (str. 6 rozsudku), který se s touto
námitkou přesvědčivě vypořádal, K námitce, že bylo třeba předložit originál
listiny zachycující tento souhlas, se uvádí, že nelze-li určitou skutečnost
doložit originálem listiny, není vyloučeno provést důkaz její kopií; takový
důkaz pak soud posoudí s v souvislosti s dalšími provedenými důkazy na základě
volného hodnocení důkazů (podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 4706). Přechodem práv a povinností z původních
účastnic smluv na právní nástupce se soudy zabývaly, případné námitky může
žalobkyně uplatnit za splnění zákonných podmínek v dalším řízení.
Žalovaná 2) v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní
smlouvy. I dovolání žalované 2) je důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že nájemní smlouvu z 12. 5. 1995 považuje za platnou
„do doby účinnosti věcného břemene, tedy do 5. 6. 1995, kdy byl povolen vklad
do katastru nemovitostí“. K tomu dovolací soud uvádí, že platné občanské právo
nezná institut dodatečné ztráty platnosti smlouvy. Je-li smlouva uzavřena
platně, nemůže se stát neplatnou v důsledku později nastalé skutečnosti
(nejde-li o tzv. relativní neplatnost). Lze uvažovat jen o zániku práv a
povinností vzniklých na základě takové smlouvy (viz zejména § 48, § 559 a násl.
obč. zák.). Odvolací soud pak neuvedl zákonné ustanovení, o které úvahu o
dodatečném zániku platnosti smlouvy opřel. Jeho úvaha o tom, že nájemní smlouva
pozbyla platnosti ex tunc v důsledku vkladu věcného břemene do katastru
nemovitostí tento problém nemůže řešit již proto, že nájemní smlouva byla
uzavřena dříve, než smlouva o věcném břemeni. I v této části jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze uplatnit návrhem na zahájení
řízení, aby bylo určeno, zda tu je právní vztah nebo právo, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Jestliže není naléhavý právní zájem dán, nemůže být
žaloba již z tohoto důvodu opodstatněna. Právní zájem na určení je dán zejména
tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo, nebo kde by se bez
tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení
práva již došlo, a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z
porušení práva vyplývá [§ 80 písm. b) o. s. ř.], nemá preventivní ochrana
poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žádného smyslu.
Zpravidla proto v takovém případě nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (R 17/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán
právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení
existence práva nebo právního vztahu [ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. - viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996]. Nelze totiž přehlédnout, že
v době od uzavření smlouvy do podání žaloby mohlo dojít k nabytí vlastnictví
žalovaným na základě jiné skutečnosti (např. vydržením), a rozhodnutí o
neplatnosti smlouvy by nemělo praktické důsledky (R 68/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr platí i pro určení neplatnosti smlouvy;
posouzení platnosti nájemní smlouvy je jen předběžnou otázkou, na jejímž
základě lze rozhodnout o tom, zda je tu právní vztah z nájemní smlouvy podle §
80 písm. c) o. s. ř., nebo zda lze vyhovět žalobě na plnění ve smyslu § 80
písm. c) o. s. ř.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy
naléhavý právní zájem, protože již došlo k odstoupení od smlouvy a požadované
určení tak nemůže vést k odstranění právní nejistoty žalobce. Odvolací soud pak
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy odůvodnil tím, že je
zapotřebí nastolit pořádek v právních vztazích mezi účastníky. Tato úvaha je
však nedostatečná a takto obecně pojatá by znamenala popření konstantní
judikatury, podle které nelze žalovat na určení v případě, že lze již žalovat
na plnění, a tam, kde lze žalovat na určení, je třeba žalovat na určení
(ne)existence práva nebo právního vztahu, nikoliv na určení neplatnosti
smlouvy. Také v této části je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Pokud jde o námitku, že nájemní vztah a věcné břemeno mohou vedle sebe
existovat, odkazuje se na to, co bylo uvedeno k dovolání žalobkyně.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání jsou důvodná. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince
2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu