22 Cdo 1037/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 642/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č. j. 27 Co
525/2003-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 11.050 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem z 31. 3.
2003, č. j. 7 C 642/98-251, ve spojení s usnesením z 5. 11. 2003, č. j. 7 C
642/98-268, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů (správně
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jak bude ještě dále uvedeno) tak, že do
výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil Ford Sierra v hodnotě
59.000 Kč, do výlučného vlastnictví žalované dům č. p. 371 na st. p. č. 380,
zapsaný na LV č. 15 v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. S. v hodnotě
1.520.000 Kč, varnou soupravu Zepter v hodnotě 18.000 Kč, obývací stěnu v
hodnotě 8.000 Kč, sedací soupravu v hodnotě 6.700 Kč, mrazničku 110 l v hodnotě
3.500 Kč, mrazničku 210 l v hodnotě 8.000 Kč, ložnici v hodnotě 9.000 Kč,
koberce z jídelny, pokoje a ložnice v hodnotě 3.600 Kč, televizor WALTHAM v
hodnotě 9.000 Kč, televizor Tesla Color 110 ST v hodnotě 4.000 Kč, vysavač ETA
ROWENTA RB 14 v hodnotě 800 Kč a satelitní televizní anténu AMSTRAD SRX v
hodnotě 3.000 Kč (výrok I.), uložil jí, aby zaplatila žalobci na vypořádání
jeho podílu částku 712.300 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.), aby nahradila žalobci na nákladech řízení částku 121.200 Kč do šedesáti
dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a výroky IV. a V. rozhodl o soudním
poplatku a nákladech státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků
uzavřené 7. 6. 1975 zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně z 30.
3. 1995, č. j. 4 C 336/95-12a, který nabyl právní moci 12. 4. 1995. Nezletilá
dcera účastníků L. K., nar. 17. 4. 1979, byla svěřena do výchovy žalované. Za
trvání manželství účastníci pořídili movité věci vyjmenované ve výroku
rozsudku. Na koupi osobního automobilu si vypůjčili od dcery částku 40.000 Kč,
kterou jí po rozvodu manželství vrátil žalobce. Žalovaná zaplatila po rozvodu
na splátkách za nádobí Zepter 10.000 Kč. Za 83.600 Kč žalobce po rozvodu
manželství prodal osobní automobil, jehož cenu stanovil znalec P. Š. ke dni
zániku manželství částkou 84.200 Kč. Znalkyně J. M. určila ceny movitých věcí,
za které by bylo možno tyto věci s přihlédnutím k jejich stavu ke dni zániku
manželství koupit. Ještě před uzavřením manželství nabyla žalovaná kupní
smlouvou, kterou uzavřela se svými rodiči, vlastnictví k domu a pozemku parc.
č. 380 v kat. území S. Původní dům byl demolován a podle stavebního povolení ze
17. 6. 1975 postavili účastníci na tomto pozemku dům nový. Jako vlastnice této
stavby je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Na stavbu domu účastníci
použili materiál ze zbořeného domu, částku 100.000 Kč (hotově 35.000 Kč a
65.000 Kč materiál, výplaty a stravování řemeslníků), kterou poskytli
žalované její rodiče, nenávratný státní příspěvek 30.000 Kč, část novomanželské
půjčky a „polovinu z obou platů účastníků“. Oba účastníci na stavbě osobně
pracovali, pomáhali jim jejich rodiče a bratr žalované. Obvyklá cena domu
činila podle znaleckého posudku Ing. B. O. 1.520.000 Kč, když k této ceně
dospěl znalec pomocí srovnávací metody s přihlédnutím k tomu, že ceny
nemovitostí v místě značně stouply zahájením výstavby nové automobilky, a to o
20 až 50%. Tuto skutečnost nemohl znalec Ing. P. Ř. ve svém znaleckém posudku,
jímž určil obvyklou cenu domu částkou 1.000.000 Kč, vzít v úvahu.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve
smyslu § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nabyli účastníci do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) nově postavený dům na
pozemku žalované, neboť šlo o dům postavený za trvání manželství a také ze
společných prostředků. Neshledal žádné důvody k tomu, aby se odchýlil od
rovnosti podílů účastníků při vypořádání. Dům přikázal žalované vzhledem k
tomu, že stojí na jejím pozemku a žalovaná v něm také bydlí. Žalované přikázal
movité věci, které má v držení, a žalobci osobní automobil. Částku 40.000 Kč,
kterou žalobce zaplatil po rozvodu manželství na půjčku poskytnutou účastníkům
na koupi vozu, vypořádal jako vnos žalobce v redukované výši 25.200 Kč, když
vycházel z toho, že cena nového vozu činila 132.000 Kč a 84.200 Kč ke dni
zániku manželství účastníků. S přihlédnutím k vnosům žalované 100.000 Kč na
dům a 10.000 Kč na nádobí Zepter jí uložil, aby zaplatila žalobci na vyrovnání
podílů částku 712.300 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 1. 2004, č. j.
27 Co 525/2003-284, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že „do
výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje hodnota prodaného osobního
automobilu zn. Ford Sierra LX SPZ KOE 70-67 84.2000 Kč“, a ve výrocích o
nákladech řízení účastníků a státu, jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že v dané
věci jde správně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jestliže
manželství účastníků zaniklo rozvodem 12. 4. 1995, pak podle čl. VIII věty
první zákona č. 91/1998 Sb. nemohlo již dojít ke vzniku společného jmění
manželů (dále „SJM“) podle tohoto zákona. Vypořádání BSM je proto třeba provést
podle § 143 a násl. ObčZ ve znění před touto novelou. Z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně je zřejmé, že byť uváděl, že vypořádává SJM, citoval
ustanovení ObčZ týkající se BSM. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a změnu rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci nelze přikázat
prodaný automobil, ale jen částku, kterou získal jeho prodejem. Považoval za
správný závěr soudu prvního stupně, že dům je majetkem náležejícím do BSM,
jestliže jde o věc, která byla byť jen zčásti pořízena za trvání manželství ze
společných prostředků. Jako vnos žalované lze podle § 150 ObčZ vypořádat to,
co na společný majetek ze svého odděleného majetku vynaložila, tedy částku
100.000 Kč na stavbu domu, a nikoli celkové zhodnocení domu. Zdůraznil, že cena
domu podle znaleckého posudku Ing. B. O. odpovídá tomu, že soud při vypořádání
BSM vychází sice ze stavu věci ke dni zániku manželství, ale z její obvyklé
ceny ke dni vypořádání. To znamená, že soud musel přihlížet k změně cen
nemovitostí, k nimž v dané lokalitě došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá
nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v prvé řadě v závěru, že dům na
jejím pozemku nabyli účastníci do SJM, správně BSM. Nový dům vznikl na místě
jejího domu na jejím pozemku, z jejích prostředků (materiál z demolice) a z
materiálu a práce řemeslníků, placených jejími rodiči. Podle žalované tak „k
ekonomickému nabytí předmětného domu došlo ještě před manželstvím“ a nemůže být
předmětem BSM. Pokud se žalobce podílel na stavbě domu fyzickou prací, náleží
mu náhrada ve výši 9 % hodnoty domu, jak vyplývá ze znaleckého Ing. B. O. Jeho
znalecký posudek o ceně domu však neodpovídá zákonu o oceňování majetku.
Znalec sice použil srovnávací metodu, ale výslednou cenu domu navýšil o 50%
oproti znalci Ing. P. Ř. Přitom znalec Ing. B. O. výslovně uvedl, že nezjistil
po vypracování posudku Ing. P. Ř. srovnatelné prodeje nemovitostí a bez
bližšího zdůvodnění dovozoval navýšení cen nemovitostí o 20-50%. I kdyby dům
do BSM patřil, pak oba soudy pochybily při aplikaci § 150 ObčZ. Zatímco vnos
žalobce na osobní vůz redukovaly, vnos žalobkyně do domu nenavýšily úměrně
nárůstu ceny domu, čímž porušily ve vztahu k žalobkyni čl. 11 Listiny
základních práv a svobod o ochraně vlastnictví. Podle znaleckého posudku činila
cena materiálu z demolice domu a materiálu a práce řemeslníků placených
rodiči žalované celkem 46,09 % z ceny nově postaveného domu, podíl práce
žalobce 9%. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem je zřejmé, že žalovaná
měla zcela zásadní podíl na pořízení domu, zejména když většina prostředků na
jeho výstavbu byla získána ještě před uzavřením manželství, a proto je
nesprávný závěr o rovnosti podílů účastníků. Žalovaná poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2914/99, podle kterého nemovitost pořízená za
manželství byla přikázána manželce, která se o její nabytí zasloužila, bez
povinnosti zaplatit náhradu manželovi. Při vypořádání také soudy nepřihlédly k
potřebám nezletilé dcery účastníků. Žalovaná nesouhlasí ani s oceněním movitých
věcí. Vytýká znalkyni, že nejde o ceny obvyklé, neboť při jejich určení brala v
úvahu jen opotřebení věcí, nikoli však jejich prodejnost. Žalovaná navrhla, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání tak, že z hlediska uplatněných
dovolacích námitek nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam. Správný je závěr, že dům se stal předmětem BSM, neboť jde o věc
nabytou zpracováním za trvání manželství a není významné, že je jako jeho
vlastnice v katastru nemovitostí zapsána jen žalovaná. Otázka, kdo hradil
náklady na stavbu domu, se týká skutkových zjištění a nemůže činit rozsudek
odvolacího soudu právně významným rozhodnutím. To platí i o námitkách k ceně
domu. Zjevně nesprávný je názor žalované, že její vnos do domu by měl být
navýšen úměrně ceně domu ke dni zániku BSM. Ustanovení § 150 ObčZ vykládají
soudy standardně podle jeho slovního vyjádření, to znamená, že manžel může
požadovat jen to, co skutečně na společnou věc vynaložil, a nikoliv zhodnocení
věci. Právního charakteru není ani námitka vůči rovnosti podílů účastníků. Pro
odchýlení se od této zásady nebyly shledány skutkové důvody. Nejasné jsou také
úvahy žalované o podílech na domě, a to u žalované 49,09 % a u žalobce 0,9 %,
když není zřejmé, „co se zbývajícími“ 44,91 %. K potřebám dětí přihlížejí soudy
při kvalitativním vypořádání, tj. které věci mají být účastníkům přikázány,
nejde o hledisko významné pro vypořádání kvantitativní. Námitky proti
znaleckému posudku J. M. nejsou z větší části právního charakteru a znalkyně
stanovila obvyklé ceny movitých věcí. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (R 27/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím s výjimkou
měnícího výroku, který se týká vypořádání osobního automobilu. Správnost
tohoto výroku však žalovaná dovoláním nezpochybnila.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“). O takový případ však
nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně. Dále by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že je vázán skutkovými zjištěními,
ze kterých odvolací soud vycházel. V daném případě jde o skutková zjištění, že
se stavbou domu započali účastníci po uzavření manželství, o tom, z jakých
prostředků včetně materiálu byl dům postaven a že se na stavbě domu podíleli
členové rodin obou účastníků.
Rozhodnutím zásadního významu nemůže rozsudek odvolacího soudu činit závěr, že
dům s jehož stavbou bylo započato po uzavření manželství a tato stavba byla
financována i ze společných prostředků, se stal předmětem BSM. Takový závěr
jednoznačně vyplývá z ustanovení § 143 ObčZ, v němž je uvedeno, že v
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Kromě
toho lze odkázat i na rozhodnutí publikované pod R 26/1989 Sbírky soudních
rozhodnutí stanovisek, podle kterého nabytím věci (majetku) za trvání
manželství (§ 143 ObčZ) je i vytvoření věci oběma manžely nebo jedním z nich v
době po uzavření manželství.
Ani aplikace § 150 ObčZ odvolacím soudem neznamená zásadní význam jeho
rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení se při vypořádání vychází z toho, že
podíly účastníků jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.
Při určení výše vnosu se ani odvolací soud neodchýlil od konstantní
judikatury, vycházející z rozhodnutí R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 141- 142, podle kterého „jestliže byla nějaká věc získána za
trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků
patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož
prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo
uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci
(např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní
hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z
manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen
ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže
by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k
tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků
jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží
a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené
hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“
Také závěr o rovnosti podílů vychází ze skutkových zjištění, kterými je
dovolací soud vázán, totiž že na stavbě pracovali oba účastníci, rodiče obou
účastníků a bratr žalované. Vnos žalované byl zohledněn při finančním
vypořádání a k zájmům nezletilého dítěte soud přihlíží při kvalitativním
vypořádání, tj. úvaze, která ze společných věcí má být tomu kterému manželovi
přikázána. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2914/99 je nepřípadný, neboť se týkalo vypořádání věci, pořízené jedním z
manželů po zrušení společné domácnosti z peněz získaných úvěrem, dosud
neuhrazeným. Také v rozhodnutí R 70/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek je uvedeno, že „zřetel na potřeby nezletilých dětí je třeba posoudit
podle povahy konkrétního případu, podle povahy, určení a životnosti věci, které
jsou předmětem vypořádání, jakož i se zřetelem k tomu, zda konkrétní věc může
být užívána i jinou osobou než nezletilými dětmi, případně po jak dlouhou dobu
bude dětmi užívána. I při dodržení zřetele k potřebám nezletilých dětí
připadnou takové věci, jež budou sloužit dětem, tomu z manželů, do jehož
výchovy jsou děti svěřeny; nemusí tu závěr respektující toto zákonné hledisko
vyústit i ve zvýšení podílu tohoto manžela.“
Dovolací soud také neshledal, že závěr soudů obou stupňů ohledně obvyklé ceny
domu je v rozporu s hmotným právem.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, se majetek a
služby oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob
oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by
byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při
poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku
ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu
vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností
trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby.
Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně
prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit.
Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo
jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se
rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z
osobního vztahu k nim.
Znalec Ing. B. O. vycházel při stanovení obvyklé ceny z kupní ceny domu (s
pozemkem) srovnatelného s domem účastníků (který tak charakterizoval i znalec
Ing. P. Ř.), přihlédl k navýšení cen nemovitostí, k němuž v dané lokalitě došlo
z důvodu vybudování automobilového podniku a k tomu, že jde o cenu samotného
domu bez pozemku. Také znalkyně J. M., jak vyplývá zejména z jejího ústního
doplnění znaleckého posudku před soudem prvního stupně dne 2. září 2002, určila
ceny movitých věcí nejen s přihlédnutím k jejich opotřebení ke dni zániku
manželství účastníků, ale také k tomu, za jako cenu by je bylo možné v
uvedeném čase pořídit.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §
237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /
§ 243odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Vzhledem k odmítnutí dovolání náleží žalobci podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou jeho
zástupce – advokáta v částce 10.975 Kč (§ 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 bod 6, §
13 odst. l, § 16 odst. 2, § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.) a náhradou
hotových výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif),
celkem částkou 11.050 Kč.
K odměně nepřísluší zástupcem žalobce rovněž požadovaná částka odpovídají dani
z přidané hodnoty.
V intencích § 82 odst. 1 a § 243c OSŘ je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy
soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem kdy soudu dojde dovolání (den
případného předání dovolání orgánu, který má povinnost je doručit /srov. § 57
odst. 3 OSŘ/ z tohoto hlediska dnem zahájení řízení není). V dané věci bylo
dovolací řízení zahájeno 29. 3. 2004, kdy dovolání došlo soudu, tedy před
účinností zákona č. 237/2004 Sb., jímž byl s účinností od 1. května 2004 změněn
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků.
Podle ustanovení § 137 odst. 3 OSŘ tak s účinností od 1. 5. 2004 platí, že „v
případech uvedených v odstavci 2 patří k nákladům řízení rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen „daň“), kterou je advokát, notář
nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle
zvláštního právního předpisu“.
Je sice pravdou, že vyhláška č. 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb., a která umožňuje advokátu, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznat
odměnu vyšší o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, nabyla účinnosti již
10. března 2003, text této vyhlášky však oporou pro přiznání částky
odpovídající dani z přidané hodnoty v dané věci být nemůže.
Podle článku II. této vyhlášky při určení výše paušální odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního
řízení nebo soudního řízení správního, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke
dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadní právní úpravy.
Jelikož ustanovení § 137 odst. 3 OSŘ co by normy vyšší právní síly zakotvuje
možnost přičíst k odměně advokáta, který je plátcem daně z přidané hodnoty,
rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, až s účinností od 1. 5.
2004, je tento den ve smyslu článku II. vyhlášky též dnem rozhodným pro závěr,
zda při určení rozsahu nákladů občanského soudního řízení se postupuje podle
dosavadní právní úpravy či nikoli.
Jelikož dovolací řízení bylo – jak řečeno výše – zahájeno před 1. 5. 2004,
nelze advokátu žalobce částku odpovídající dani z přidané hodnoty v rámci
náhrady nákladů řízení přiznat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalobce podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu