22 Cdo 1043/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) H. K., a 2) Z. B., o
zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. Zn. 7
C 107/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. října 2003, č. j. 11 Co 756/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil níže specifikované věcné
břemeno, zřízené smlouvou o služebnosti, uzavřenou v roce 1925 mezi právními
předchůdci účastníků řízení. Žalobu opírala zejména o tvrzenou změnu poměrů,
neboť žalovaní mají nyní přístup ke svým nemovitostem po obecní komunikaci.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. srpna 2002, č. j. 7 C 107/2001-81, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh
na zrušení práva věcného břemene, dříve práva služebnosti, zřízeného smlouvou o
služebnosti ze dne 4. 4. 1925 svědčícího tehdy A. a Ž. H. a jejich nástupcům v
držení domu čp. 93 dnes vůči žalovaným a jejich nástupcům spočívajícího v
chůzi, jízdě a hnaní dobytka přes dvorek domu čp. 98 ve V. s povinností zříditi
na svůj náklad a udržovati plot mezi dvorky domu čp. 98 a č. 93 ve V.,
udržovati v dobrém stavu společně s majitelem domu čp. 98 ve V. vrata dvorková
u č. 98 a škody povozy a dobytkem vlastníků domu č. 93 na dvorku domu č. 98
způsobené sami opravovati neb platiti za škody náhrady a které je zapsáno dnes
u Katastrálního úřadu v N. J. pro obec V. k. ú. V. u B. na LV č. 701 jako věcné
břemeno chůze a jízdy na parc. č. 622 pro parc. č. 620 a na LV č. 42 jako věcné
břemeno chůze a jízdy pro parc. č. 620 na parc. č. 622“. Výrokem pod bodem II.
řízení v části týkající se jiného pozemku pro zpětvzetí žaloby zastavil.
Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 98 a
pozemkových parcel č. 622 a č. 623 v katastrálním území V. u B., zatížených
shora specifikovaným věcným břemenem, sloužícím domu čp. 93. Oba domy jsou
stavebně spojeny, přičemž hlavní vchod do domu žalovaných vede z obecní
silnice. Pro přístup a příjezd k zadnímu vchodu do svého domu, k přístavku a k
hospodářské budově na parcele č. 620 žalovaní využívají právo věcného břemene
chůze a jízdy přes pozemek ve vlastnictví žalobkyně č. 622 v části nazývané
„dvorek“, nacházející se za domem žalobkyně ze zadní strany, který je z
veřejného prostranství přístupný přes dvoukřídlá vrata. Žalovaní tak využívají
prostor o délce 8 metrů, šíře 3,5 metrů, tedy prostor potřebný k projetí auta.
Dále zjistil, že pozemek č. 624, který je ve vlastnictví obce V., je jako
přístupová komunikace k zadnímu vchodu domu žalovaných nevhodný; obec neuvažuje
o tom, že by na něm v budoucnu zbudovala komunikaci. Ani pozemek žalovaných č.
621 nelze považovat za vhodný přístupový prostor k zadnímu vchodu jejich domu.
Právo jízdy, resp. průchodu je vykonáváno jednou denně, zatímco dříve po
služebném pozemku jezdila každý den zemědělská technika, stroje, traktor apod.
Po posouzení věci z hlediska § 151n a § 151p občanského zákoníku (dále
„ObčZ“), s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 269/96 a
22 Cdo 1665/99, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodující k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 11 Co 756/2002-114, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III., a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že změnu poměrů, která by zrušení věcného
břemene odůvodňovala, nelze spatřovat ve skutečnostech, jež žalobkyně tvrdí
zejména ohledně polní cesty, částečně upravené a z jedné poloviny sjízdné,
vedoucí k zadní části nemovitostí žalovaných; po žalovaných nelze spravedlivě
požadovat, aby si přístup po ní sami vybudovali. Právo odpovídající věcnému
břemeni je právem věcným, působícím časově neomezeně a jeho zánik je možný jen
za podmínek uvedených v § 151p ObčZ. Uvedl, že „důsledkem působení věcného
břemene v čase je tedy změna prostředků, sloužících oprávněným k jeho využití k
závislosti na technickém rozvoji v podmínkách současného životního stylu“ a
„nelze přisvědčit odvolacím námitkám žalobkyně o tom, že změnu poměrů lze též
spatřovat ve změně způsobu využívání tohoto věcného břemene žalovanými,
případně ve změně účelu, k němuž byla služebnost původně zřízena“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“); pokud jde o dovolací důvody, uvádí, že řízení bylo postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že si soudy neujasnily
právní problematiku sporu. Rozsah předmětné služebnosti byl v roce 1925 vymezen
tak, aby bylo umožněno domkářům hospodařit, chovat dobytek a využívat
hospodářské budovy na jejich pozemku k účelům, k nimž sloužily. Žalovaní dnes
ale denně nehospodaří na polích, nechovají dobytek a na služebnosti nejsou
existenčně závislí. Prvotní účel služebnosti tedy zcela zanikl. „Jízdou“ byla
míněna jízda povozy, přičemž žalovaní účel služebnosti svévolně změnili, když
jejím současným hlavním důvodem je garážování vozidel v nové dvojgaráži. Dovolatelka připomíná, že služebnost byla zřízena podle § 477 obecného zákoníku
občanského z roku 1811 a odkazuje na dikci § 492, 493, 484 a 495 téhož zákona. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda je předmět sporu vůbec
způsobilý k projednání. K tomu uvádí, že zřizuje-li se věcné břemeno k části
pozemku, vyznačí se tato část na geometrickém plánu. Není-li geometrický plán
vyhotoven, lze obsah věcného břemene vymezit slovně, ale jednoznačně a
srozumitelně. V daném případě nebyl geometrický plán vyhotoven a není také
zřejmé, která část předmětného pozemku tvoří „dvorek“. Žalobkyně za současné
situace neví, na které části předmětného pozemku si může postavit venkovní WC a
kde může parkovat, když žalovaní tvrdí, že mohou užívat celou část „dvorku“ a v
rámci stavebního řízení se dokonce domáhají povolení vjezdové brány v šíři 8
metrů. Z § 151p ObčZ plyne, že práva a povinnosti plynoucí z věcného břemene
nejsou neměnné. ObčZ neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů. Může jít o změnu
v objektivních, ale i osobních okolnostech. Odvolací soud vychází ze závěru, že
v daném případě nejde o změnu poměrů, ale pouze o změnu prostředků sloužících
oprávněným z věcného břemene v závislosti na technickém rozvoji v podmínkách
současného životního stylu. Takový závěr je ale pochybný, neboť v daném případě
jde o svévolné a neopodstatněné omezování vlastnických práv žalobkyně. Ve
smlouvě z roku 1925 není ani zmínka o oprávnění jízdy autem, či dokonce
nákladním autem. Soudy se nezabývaly tvrzením žalobkyně, že v době uzavírání
smlouvy existoval průjezd domem žalovaných, kterým bylo možno autem jezdit ze
stávající silnice, přičemž tento průjezd žalovaní zazdili. Proto nebyla
služebnost jízdy autem v roce 1925 zřizována. Je zřejmé, že od zřízení věcného
břemene v uvedeném roce se poměry výrazně změnily. Jestliže v oné době přejel
přes předmětný pozemek žebřiňák, je dnes frekvence jízd autem tak rozsáhlá, že
to narušuje vlastnické zájmy žalobkyně. Domáhají-li se žalovaní užívání
předmětného pozemku v dnešním rozsahu, je to nepoctivé a odporuje to dobrým
mravům. Prokazatelnými důsledky porušení § 484 obecného zákoníku občanského se
odvolací soud vůbec nezabýval.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání žalobkyně je
nepřípustné a že nebyly naplněny dovolací důvody, udávané žalobkyní.
Skutečnosti namítané v dovolání byly uplatněny již v předchozím řízení a soudy
se všemi tvrzeními žalobkyně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Navrhují, aby
dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Protože dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost
dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených
v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou
náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat
na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění
poskytovalo peněžité plnění (§ 151p odst. 3 ObčZ). Otázkou, jak je třeba
posuzovat změnu poměrů, se dovolací soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne
25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném pod č. C 70 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, se uvádí:
„Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny
poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba
zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato
změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se
projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu,
která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za
náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého
pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr,
který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována
ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka
předchozího“. „Soud může rozhodnout o omezení nebo zrušení věcného břemene,
ovšem vždy za přiměřenou náhradu“ (R 110/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z toho, že v době zřízení služebnosti doprava automobily
nemohla být předvídána, neplyne nepřípustnost výkonu služebnosti motorovými
vozidly. Přípustnost použití motorových vozidel při výkonu služebnosti jest
řešit podle vlastnosti půdy, cesty a užívání panujícího pozemku
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ze den 16. 5. 1939, sp. zn. Rv I 311/39, Vážný
8770, v ASPI ev. č. 8770 Jud). V dané věci vycházejí rozhodnutí soudů z názorů
uvedených v citovaných judikátech, se kterými se dovolací soud ztotožňuje.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně je právo jízdy, resp. průchodu
vykonáváno jednou denně, zatímco dříve po služebném pozemku jezdila každý den
zemědělská technika, stroje, traktor apod. O tom, že po žalovaných nelze
spravedlivě žádat, aby jezdili přes obecní pozemek, se soud přesvědčil
ohledáním na místě samém.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo
2695/99, publikovaného pod č. C 575 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se
konstatuje, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat
na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a
ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad.
Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro
rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího
soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
O takový případ v dané věci nešlo; úvaha odvolacího soudu o nemožnosti podřadit
zjištěný skutkový stav pod § 151p odst. 3 ObčZ pak ani nemůže mít význam pro
rozhodování soudů i v jiných řízeních. Proto z tohoto hlediska přípustnost
dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ nelze dovodit.
Dovolatelka namítá, že se soudy měly v nalézacím řízení zabývat otázkou, zda v
dané věci bylo věcné břemeno platně zřízeno a dodává, že tomu tak nebylo;
namítá i rozpor výkonu práva s dobrými mravy. K tomu je třeba poznamenat, že
ani zjištění o neplatnosti zřízení věcného břemene, resp. o rozporu výkonu
práva s dobrými mravy, by nemohlo vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatelku.
I v takovém případě by bylo nutno žalobu na zrušení věcného břemene zamítnout,
protože lze zrušit jen existující věcné břemeno a rozpor výkonu odpovídajícího
práva s dobrými mravy nemůže vést k jeho zrušení pro změnu poměrů. V případě,
že oprávněný z věcného břemene vykonává právo v širším rozsahu, než mu věcné
břemeno umožňuje, resp. toto břemeno svémocně rozšiřuje, může se oprávněný
bránit negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ; nejde však o změnu poměrů,
která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu