Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 1047/2014

ze dne 2014-09-09
ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1047.2014.1

22 Cdo 1047/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému Ing. V. K., Ch., zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Vnitřní Město, Fráni Šrámka 136, o vydání automobilu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 67/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2013, č. j. 7 Co 2705/2011-316, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D.

dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 7 Co 2705/2011-316, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. V dané věci bylo podstatné zjištění, zda některý z předchůdců žalovaného, kteří si převáděli věc v režimu obchodního zákoníku, nenabyl věc v dobré víře, a nestal se tak jejím vlastníkem; pak by se vlastníkem mohl stát i žalovaný. Touto otázkou se soud prvního stupně podrobně zabýval a po zhodnocení provedených důkazů, dospěl ke skutkovému zjištění, kterým je dovolací soud vázán. Na jeho základě bylo možno učinit závěr, že tyto osoby nebyly při nabytí automobilu v dobré víře a nestaly se tudíž vlastníky (viz str. 8 a násl. jeho rozsudku). Námitky proti hodnocení důkazů, resp. proti postupu soudu při dokazování, nemohou založit přípustnost dovolání; nad rámec toho dovolací soud uvádí, že nemá za to, že by soudy v této věci postupovaly v rozporu se zákonem. Dovolatel tak nabyl vůz od nevlastníka; v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. mu vzniklo právo na vrácení plnění, nikoliv vlastnické právo k věci. Již z důvodu procesní ekonomie a v rámci toho, že občanský soudní řád nyní připouští stručné odmítnutí dovolání, se dovolací soud nezabýval výslovně všemi 104 body dovolání; jen konstatuje, že v nich není napadené rozhodnutí zpochybněno natolik relevantně, aby to mohlo nastolit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. září 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu