22 Cdo 1050/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) F. M. a B) J. M., zastoupených advokátem, proti žalované
České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C
211/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 9. ledna 2001, č. j. 22 Co 188/2000-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. března 2000, č. j. 6 C
211/99-47, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není vlastníkem ideální jedné
poloviny domu čp. 936 v P., B. P., na zastavěné ploše parc. č. 2911 v
katastrálním území P. a ideální jedné poloviny zastavěné plochy parcelní č.
2911 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu
vlastnictví č. 867 pro obec a katastrální území P. (výrok I.). Dále soud
prvního stupně určil, že žalobci jsou vlastníky ideální jedné poloviny domu čp.
936 v P., B. P., na zastavěné ploše parc. č. 2911 v katastrálním území P. a
ideální jedné poloviny zastavěné plochy parcelní č. 2911 v katastrálním území
P., zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 867 pro obec a
katastrální území P., přičemž uvedený spoluvlastnický podíl na nemovitostech
patří do jejich společného jmění manželů (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze 30. 6. 1971
registrovanou bývalým Státním notářstvím v P. dne 9. srpna 1971 pod sp. zn. RI
631/71, uzavřenou mezi F. P. jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími se
stali žalobci bezpodílovými spoluvlastníky ideální jedné poloviny domu čp. 936
a stavební parcely č. 2911 v katastrálním území a obci P. V tomto domě žalobci
nejprve užívali jednu místnost z rozděleného bytu 3+1, po dvou letech celý byt
3+1, který postupně rozsáhle opravili. V roce 1976 druhý spoluvlastník
předmětných nemovitostí V. J. zemřel. Pro vysoké finanční požadavky nemohli
žalobci od pozůstalé manželky H. J. její spoluvlastnický podíl na nemovitostech
koupit. Zájem o koupi tohoto podílu však projevil stát prostřednictvím
ministerstva vnitra s tím, že v domě zřídí Okresní správu pasů a víz. Pro
tuto činnost však potřeboval celý dům a proto začal o koupi druhé ideální
poloviny nemovitostí jednat se žalobci. Ti nechtěli svůj podíl prodat vzhledem
k úpravám a investicím, které v domě provedli. K prodeji přistoupili až poté,
co jim bylo pro případ jejich nesouhlasu s prodejem vyhrožováno nepříznivými
důsledky pro ně i jejich děti. Žalobci s prodejem spoluvlastnického podílu
souhlasili také proto, že jim zaměstnanci státu připomenuli dřívější „problémy
v rodině“: žalobce nebyl po dvakráte přijat na vysokou školu jen pro negativní
hodnocení jeho rodičů jako kulaků, žalobkyně se musela nejprve vyučit a mohla
studovat jen na vysoké škole zemědělské, její bratr J. K. byl v roce 1971 po
neshodě se sovětskými vojáky propuštěn ze zaměstnání a odsouzen. Kupní smlouva
byla uzavřena 9. 3. 1977 uzavřenou mezi žalobci a H. J. jako prodávajícími a
Československým státem - Ministerstvem vnitra ČSR, předmětem smlouvy byly dům
čp. 936 na stavební parcele č. 2911 a stavební parcela č. 2911 v katastrálním
území a obci P., kupní cena spoluvlastnického podílu žalobců činila 105.500,-
Kčs. Rozhodnutím MěNV v P. z 9. 3. 1977 bylo žalobcům zrušeno právo užívat byt
v předmětném domě a byl jim přidělen do užívání byt 4+l, do kterého se
přestěhovali a v němž dosud bydlí. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená
smlouva je neplatným právní úkonem. Žalobcům bylo vyhrožováno něčím, čím
budoucí kupující nebyl oprávněn vyhrožovat. Protože šlo o výhrůžku, která
vzhledem k okolnostem, byla objektivně způsobilá u žalobců vyvolat strach a ten
pak přímo ovlivnil jejich ve smlouvě projevenou vůli, kupní smlouva nebyla
žalobci uzavřena svobodně, a je proto ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ absolutně
neplatná.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.
ledna 2001, č. j. 22 Co 188/2000-71, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 6. března 2000, č. j. 6 C 211/99-47, až na odvoláním nenapadený výrok I.
potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a dovolání proti svému rozsudku
nepřipustil.
Odvolací soud se ztotožnil z názorem soudu prvního stupně, že žalobci za
situace kdy měli v minulosti problémy, přistoupili k prodeji předmětných
nemovitostí poté, co jim kupující pro případ nesouhlasu vyhrožoval nepříznivými
důsledky pro ně a jejich děti. Mezi hrozbou a prodejem nemovitostí žalobců
existovala přímá příčinná souvislost, neboť z uvedené hrozby vycházel strach
žalobců, který přímo ovlivnil jejich projevenou vůli prodat spoluvlastnický
podíl k nemovitostem. Přitom šlo o výhrůžku, která vzhledem k době, v níž byla
učiněna, okolnostem, z nichž vycházela, a okolnostem, jimiž bylo žalobcům
vyhrožováno, byla objektivně způsobilá vyvolat u žalobců popsaný strach, který
pak přímo ovlivnil jejich projevenou vůli. Odvolací soud uzavřel, že bezprávná
výhrůžka vylučuje dobrou víru, jako jednu z podmínek vydržení vlastnického
práva žalovanou k předmětným nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1993 Sb. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a uplatňuje
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že zjištění
odvolacího soudu, že žalobcům bylo v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy
vyhrožováno nepříznivými důsledky pro ně i jejich děti nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Přitom důkazní břemeno leželo na
žalobcích. Podle žalované nebylo žalobcům nikdy vyhrožováno a upozornění na
vyvlastnění není bezprávnou výhrůžkou. „Vyřešení existence výhrůžek je řešením
otázky zásadního právního významu pro projednávaný spor“, a to i pro vydržení,
když odvolací soud nespecifikoval, v čem měla spočívat bezprávná výhrůžka
vylučující dobrou víru, jako jednu z podmínek vydržení vlastnictví. Žalovaná
navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně zastoupenou účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými,
takové však v dané věci nebyly zjištěny.
Nebyl také naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 238 odst.
l písm. b ) a § 239 odst. l OSŘ, neboť v dané věci jde o prvé rozhodnutí
soudu prvního stupně a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost
dovolání nevyslovil.
Zbývá posouzení přípustností dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, který stanoví,
že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Žalovaná před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustností
dovolání navrhla. Dovolací soud proto zkoumal, zda je splněn i další
předpoklad přípustnosti totiž, zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po
právní stránce zásadního významu.
Dovolání opřené o § 239 odst. 2 OSŘ může být přípustné jen tehdy, je-li
dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají. (srov. rozhodnutí C 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolací soud není tedy oprávněn přezkoumal správnost skutkové zjištění soudu
prvního stupně, které odvolací soud převzal, a to, že žalobcům bylo v
souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy ze strany kupujícího
vyhrožováno nepříznivými důsledky pro ně i jejich děti.
Za situace, kdy žalovaná spojuje nesprávné právní posouzení neplatnosti
předmětné kupní smlouvy odvolacím soudem s jiným skutkovým zjištěním, než ze
kterého vycházel odvolací soud, nemůže být rozsudek odvolacího soudu pro řešení
této otázky považován za rozhodnutí zásadního právního významu.
Naproti tomu považuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu, zda
stát lze považovat za oprávněného držitele spoluvlastnického podílu k
nemovitosti, jestliže právní titul, od níž jako kupující držbu podílu odvozuje
- kupní smlouva byla prodávajícími uzavřena nesvobodně, v důsledku bezprávné
výhrůžky. Tato otázka není dosud rozhodnutím vyšších soudů řešena.
V dané věci jde o kupní smlouvu uzavřenou v roce 1971. Zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) tehdy platný nabytí vlastnictví vydržením
neupravoval vůbec. Teprve novela tohoto zákoníku, provedená zákonem č. 131/1982
Sb., vydržení vlastnického práva znovu (po přetržce od 1. 4. 1964) umožnila,
avšak pouze občany, když v § 135a (nacházejícího se v Hlavě druhé, podle
rubriky upravující osobní vlastnictví) stanovila, že vlastníkem věci, která
může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má věc
nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. l) věc movitou po dobu tří let a
nemovitost po dobu deseti let. Teprve další novela ObčZ provedená zákonem č.
509/1991 Sb., umožňuje, aby subjektem vydržení byla jak fyzická tak právnické
osoba, mezi které řadí se i stát, neboť jako subjekt vydržení označuje v § 134
odst. l oprávněného držitele. Podle tohoto ustanovení se oprávněný držitel
stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li
o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Tato novela nabyla účinnosti 1. 1. 1992.
Nejvyšší soud v rozhodnutí, publikovaném pod č. 50/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že do doby, po kterou měl oprávněný
držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc
držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.
Byť se uvedené rozhodnutí týká otázky vydržení věci, náležející do státního
vlastnictví, fyzickou osobou, a řeší započtení doby oprávněné držby ve vztahu
k předmětu držby, lze ke stejnému závěru o započtení dospět i ve vztahu k
subjektu držby. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2570/98, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8/2000, uvedl, že
vlastníkem nemovitosti se od 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má
nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let a to i v případě,
že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Protože právnickou osobou je
i stát, lze uzavřít, že do doby, po kterou měl stát jako oprávněný držitel
věc v držbě, je třeba pro účely vydržení podle § 134 odst. 1 ObčZ ve znění po
novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. započíst i dobu, po kterou oprávněně
držel věc před l. l. 1992.
Podle § 132a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. kdo
s věci nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc patří, má - pokud není dále stanoveno jinak - obdobná práva jako má
vlastník věci.
Dobrá víra jako přesvědčení držitele, že mu věc patří, musí být podložena
konkrétními - objektivně existujícími okolnostmi, z nichž lze usuzovat na
důvodnost takového přesvědčení.
Podle § 37 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně, jinak je neplatný.
Aby šlo o smlouvu jako právní úkon svobodný, musí jít o projev vůle, který
nebyl žádným z účastníků smlouvy učiněn pod nedovoleným nátlakem ze strany
druhého účastníka nebo třetí osoby. Může jít o nátlak - donucení přímé
neboli donucení fyzické (vis absoluta) a donucení nepřímé neboli psychické -
bezprávná výhrůžka (vis compulsiva).
Bezprávnou výhrůžkou rozumí se vynucování něčeho, co být vynucováno nesmí a
výhrůžka musí být takového druhu a intenzity, aby podle konkrétních okolností
vzbudila u toho, vůči komu byla použita, důvodnou bázeň.
V daném případě byla mezi žalobci jako prodávajícími a státem jako kupujícími v
roce 1971 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl
žalobců k nemovitostem. Šlo o právní úkon nesvobodný, neboť žalobci jednali pod
bezprávnou výhrůžkou. Stát, který byl účastníkem kupní smlouvy, resp. jeho
zaměstnanci, kteří za něj jednali, uzavření smlouvy vynutil: žalobcům pro
případ neuzavření smlouvy zaměstnanci státu vyhrožovali nepříznivými důsledky
pro ně a jejich děti, přičemž toto vyhrožování vzhledem k celkové společenské
situaci a dosavadním konkrétním zkušenostem žalobců s jednáním státu, na které
zaměstnanci státu také poukázali, vzbudilo u žalobců důvodnou bázeň. Stát jako
kupující, pod jehož nedovoleným nátlakem (bezprávná výhrůžka) prodávající
uzavřeli kupní smlouvu, nemohl být v dobré víře, že mu na základě této smlouvy
patří spoluvlastnický podíl k nemovitostem, a nestal se jeho oprávněným
držitelem ve smyslu § 132a ObčZ. Nestal se jím ani tehdy, když po uzavření
kupní smlouvy vykonával držbu spoluvlastnického podílu prostřednictvím dalších
zaměstnanců, kteří o vyhrožování prodávajícím nevěděli. Šlo stále o
zaměstnance téže právnické osoby - státu a nedostatek dobré víry nemohl tím být
zhojen.
Vzhledem ke správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaný stát nemohl vydržet
spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, neboť nebyl jejich oprávněným
držitelem, je správný i rozsudek odvolacího soudu. Dovolání bylo proto podle §
243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná nebyla v
řízení úspěšná a žalobcům náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, §
151 odst. l a § l42 odst. l OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu