22 Cdo 1053/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně I.
K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o
neplatnost kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Bruntále - pobočka Krnov pod sp. zn. 15 C 191/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 10 Co
46/2000 - 106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 10 Co
46/2000 - 106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále - pobočka Krnov (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 1999, č. j. 15 C 191/98-76, výrokem I.
určil, „že kupní smlouva o koupi nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí
na listu vlastnictví č. 711 pro obec a k. ú. K. – O., a to stavební parcely č.
792 o výměře 154 m2 s domem č. p. 319 na parcele č. 792 a p. p. č. 793 o výměře
310 m2 zahrada uzavřená dne 1. dubna 1998 I. K. zastoupenou ing. M. G. jako
prodávajícím a J. G. jako kupujícím, je neplatná“, výrokem II. zamítl „návrh
žalobkyně na určení, že je vlastnicí nemovitostí uvedených v odst. I tohoto
rozsudku“ a výrokem III. zamítl „protinávrh žalovaného, že žalobkyně je povinna
vyklidit nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. K. – O. na
listu vlastnictví č. 711, a to parcely č. 792 o výměře 154 m2 včetně domu č. p.
319 a parcely č. 793 zahrada o výměře 310 m2“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že Ing. M. G., syn
žalovaného, poskytl žalobkyni půjčku 100.000,- Kč. Veškerá jednání ohledně
půjčky vedla žalobkyně s žalovaným. Podle smlouvy o půjčce, kterou žalobkyně
podepsala 13. 1. 1997, měla uvedený obnos vrátit do 13. 2. 1997. Úroky z
prodlení účastníci smlouvy dohodli ve výši 400,- Kč za každý započatý den.
Vedle toho dojednali smluvní pokutu 5.000,- Kč za každý den prodlení. K
zajištění půjčky, úroků a smluvní pokuty účastníci uzavřeli zástavní smlouvu,
kterou žalobkyně zastavila stavební parcelu č. 792, objekt bydlení čp. 319
postavený na této parcele a zahradu parcelní číslo 793,vše v obci a
katastrálním území K. - O. Žalobkyně Ing. M. G. dále udělila plnou moc k
prodeji zmíněných nemovitostí. Dne 1. dubna 1998 žalobkyně, zastoupená na
základě uvedené plné moci Ing. M. G., uvedené nemovitosti prodala za kupní
cenu 250.000,- Kč žalovanému. Soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je
neplatná, neboť projev vůle žalobkyně nesměřoval k prodeji nemovitostí, ale
toliko k zajištění závazku, když současná právní úprava nezná kupní smlouvu
jako zajišťující institut. Žalobu na určení vlastnictví zamítl pro nadbytečnost
a nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, když dostatečnou
ochranu mělo žalobkyni poskytnout určení neplatnosti kupní smlouvy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2000, č. j. 10 Co 46/2000-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. tak, že se zamítá „žaloba, aby bylo určeno, že kupní smlouva o
koupi nemovitostí zapsaných na LV č. 711 pro obec K. a katastrální území O. u
Katastrálního úřadu v B., pracoviště v K. a to: parc. č. 792 - zastavěná plocha
o výměře 154 m2 a objektu bydlení č. p. 319 v K. na ulici P. 14, nacházejícím
se na parc. č. 792, a parc. č. 793 - zahrada o výměře 310 m2, uzavřená dne 1.
4. 1998 mezi I. K., zastoupenou Ing. M. G., jako prodávající a J. G. jako
kupujícím, je neplatná“, a ve výroku III. tak, že „žalobkyně je povinna
vyklidit nemovitosti zapsané na LV č. 711 u Katastrálního úřadu v B.,
pracoviště v K., pro katastrální území O., obec K., a to parcelu č. 792 o
výměře 154 m2 - zastavěná plocha, včetně objektu bydlení č. p. 319 a parcelu č.
793 - zahrada o výměře 310 m2 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále
rozhodl o nákladech řízení. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení vlastnictví žalobkyně, zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně půjčku do sjednané doby
nevrátila, proto s žalovaným dále dohodla postupně prodloužení doby její
splatnosti tak, že mu v měsících únoru až srpnu zaplatila po částkách za
prodlení celkem 84.800,- Kč. Dále vyšel ze zjištění, že nemovitosti, které byly
předmětem kupní smlouvy, znalec ocenil částkou 573.370,- Kč; plnou mocí, kterou
žalobkyně podepsala 5. 2. 1997, zmocnila Ing. M. G. k jejich prodeji za
250.000,- Kč. Ten poté nemovitosti 1. 4. 1998 prodal za tuto částku žalovanému.
Odvolací soud uvedl, že na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy neměla
žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť na základě výroku soudu o neplatnosti
této smlouvy by katastrální úřad nemohl provést vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí. To by mohl učinit pouze na základě soudního rozhodnutí,
kterým by byl určen vlastník nemovitostí. V rámci rozhodování o vzájemné žalobě
žalovaného na vyklizení předmětných nemovitostí odvolací soud předběžně řešil
otázku jejich vlastnictví, tedy otázku platnosti kupní smlouvy z 1. 4. 1998 a
související smlouvy o zastoupení žalobkyně. Konstatoval, že kupní smlouva je
určitá, srozumitelná, neodporuje dobrým mravům a nebyla uzavřena nesvobodně a
nevážně. Vady neshledal ani pokud jde o předmětnou plnou moc. Neuvěřil
žalobkyni, že by neznala obsah listin, jež podepsala včetně zmíněné plné moci,
od níž měla možnost odstoupit a prodeji nemovitostí zabránit. Odvolací soud
nezjistil ani objektivně existující rozpor mezi zájmy žalobkyně a jejího
zástupce Ing. M. G. ve smyslu § 22 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“),
tento závěr podrobně zdůvodnil a uzavřel, že žalobkyni byl obsah listin znám a
uvědomovala si důsledky, které pro ni uzavření všech závazků představovalo.
Rozpor mezi zájmy žalobkyně a jejího zástupce odvolací soud neshledal ani pokud
jde o smluvené úroky, které činily 144% ročně z půjčené částky, nicméně takto
vysoké úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný tedy prokázal
svoje vlastnické právo k předmětným nemovitostem a zákonný důvod pro jejich
vyklizení ve smyslu § 126 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu účinného
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ. Odkázala na názor soudu
prvního stupně, který konstatoval, že předmětná kupní smlouva je neplatná,
neboť její projev nesměřoval k prodeji nemovitostí, ale k zajištění závazku, a
také proto, že současná právní úprava nezná kupní smlouvu jako zajišťovací
institut. Uvedla, že ač odvolací soud konstatoval, že smlouva o půjčce v části
o smluvních úrocích, které činily 144% ročně z půjčené částky, je v rozporu s
dobrými mravy a půjčka předcházela kupní smlouvě a úzce navazovala na plnou
moc, dále se touto otázkou nezabýval. Pokud odvolací soud uvedl, že zmocnění k
prodeji nemovitostí mělo všechny náležitosti a nebyl zjištěn rozpor mezi zájmy
žalobkyně a jejího zástupce, nevzal v úvahu, že nemovitosti byly prodány toliko
za 250.000,- Kč, zmocněnec neprovedl dražbu nebo se nesnažil nemovitosti prodat
za odhadní cenu a o tom ji neinformoval. Od počátku byla žalovaným
ubezpečována, že je ochoten jí peníze půjčit. Nikdy ale nehovořil o tom, že jí
je půjčí jeho syn, a jednala pouze se žalovaným. Smlouvy vždy podepisovala
dodatečně a byly vždy antidatovány. Stále byla ubezpečována, že jde o formalitu
a běžnou praxi. Žádnou dohodu si nepřečetla a nebylo jí nápadné, že podepisuje
zmocnění na prodej domu v hodnotě 573.000,- Kč za 250.000,-Kč. Takto byla
žalovaným úmyslně podvedena. Ing. G. zmocnila k prodeji domu pouze formálně,
nikdy ale neměla úmysl nemovitosti prodat. Zmocněnec si peníze ponechal, aniž
zaplatil daň z prodeje nemovitostí. Odvolací soud správně konstatoval, že
dohoda o smluvních úrocích je v rozporu s dobrými mravy. Tato půjčka byla
určena k podnikání a měl být proto vzat v úvahu § 502 odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku v části o povinnosti platit úroky ve výši nejvýše přípustné podle
místně příslušné banky, v tomto případě 16% ročně. Zaplatila 84.000,-Kč, ale
zákonný úrok by činil 16.000,- Kč. Nikdy nebyla vyzývána k okamžitému zaplacení
dluhu, neboť věřiteli vyhovovala měsíční platba. Zaplatila mu celkem 131.000,-
Kč, což ale nemohla dokázat. Dne 28. ledna 1999 chtěla dluh zaplatit, věřitel
ji ale odmítl. Ani 3. 2. 1999 právní zástupce žalovaného od jejího právního
zástupce částku peněz nepřevzal a zdůvodnil to tak, že prodejem zástavy
považuje pohledávku za uspokojenou. I přes tuto skutečnost podal právní
zástupce návrh na vydání platebního rozkazu, který byl vydán 31. 8. 2000 na
zaplacení částky 100.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% od 14. 4. 1997 do
zaplacení s úroky ve výši 400,- Kč za každý den, počínaje 14. 8. 1997 a se
smluvní pokutou ve výši 100.000,-Kč a s povinností zaplatit náklady řízení
39.190,- Kč, proti němuž žalobkyně podala odpor. Také před jednáním odvolacího
soudu nabídla možnost urovnání sporu dohodou, když navrhla uhradit částku
250.000,-Kč s odpočtem 84.000,- Kč, avšak ani to nebylo žalovaným přijato.
Požadoval částku odhadní ceny domu, tedy 572.000,-Kč, nikoliv tedy, za částku,
za kterou byly nemovitosti skutečně prodány. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný v návaznosti na názor soudu prvního
stupně, že kupní smlouva nemůže být zajišťovacím institutem, namítá, že o
takový institut v daném případě nešlo. Argumentace soudu prvního stupně byla v
tomto směru zmatečná. Z podrobného popisu průběhu událostí od zapůjčení částku
100.000,-Kč po podání návrhu na vklad zástavního práva dále dovozuje, že
záměrem věřitele bylo docílení vrácení půjčky a úroků. Pokud jde o prodej
předmětných nemovitostí a s tím spojenou plnou moc, soud prvního stupně
pochybil, pokud nelogicky uvedl, že žalobkyně kupní smlouvu podepsala, protože
ji žalovaný ujišťoval, že podpis je nutný pro poskytnutí půjčky. Odvolací soud,
který si uspořádal časové souvislosti, tento názor nesdílel. Kupní smlouvu
žalobkyně nepodepsala - podepsal ji její právní zástupce a její podpis nebyl
nutný pro zapůjčení hotovosti, kterou žalobkyně získala již 13. 1. 1997, plná
moc je z 5. 2. 1997 a kupní smlouva byla uzavřena 1. 4. 1998. Závěry soudu
prvního stupně svědčí o nepochopení podstaty věci. Plnou moc žalobkyně
podepsala dobrovolně, byla si vědoma, co činí a že na jejím základě může syn
žalovaného nemovitosti prodat, pokud nebude dluh vrácen. Plnou moc mohla také
kdykoliv vypovědět. Dluh nevrátila, žalovanému platila měsíčně úroky a od září
platit přestala. Na výzvy nereagovala. Až za této situace byly žalovaným
učiněny kroky k vložení zástavního práva k předmětným nemovitostem. Dopisem z
9. 12. 1997 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení dluhu a upozorněna, že může
dojít k realizaci zástavy. Na to nereagovala, ani na další upozornění z 13. 3.
1998, ač stále mohla plnou moc odvolat. Odvolala ji až 14. 5. 1998, tedy poté,
kdy byl učiněn příslušný právní úkon. Pokud odvolací soud uvedl, že smlouva o
půjčce v části o smluvních úrocích je v rozporu s dobrými mravy, jde o
polemickou úvahu, která ale nesouvisí s meritem věci. Uvádí, že zastavárny
nemohou poskytovat podmínky srovnatelné s peněžním ústavem a odkazuje na § 502
obchodního zákoníku a příslušný komentář k němu. Úrok v „obvyklé výši“ nelze
hodnotit podle praxe peněžních ústavů, ale podle praxe obvyklé u zastaváren. Z
tohoto pohledu šlo o úrok obvyklý. Pokud žalobkyně v tomto směru argumentuje
úrokem z prodlení, pak jej zaměňuje za úrok za zapůjčení. Za lichý označuje
argument z dovolání, že odvolací soud nevzal v úvahu prodej nemovitostí za
250.000,-Kč a nikoliv za odhadní cenu a neprovedení dražby. Tu nemohl zmocněnec
provést, neboť mu byla udělena plná moc k prodeji nemovitostí a nikoliv k
dražbě. Další argumentaci dovolatelky považuje za spekulativní a nepravdivou.
Žaloba na zaplacení byla podána z opatrnosti vzhledem k běhu promlčecí lhůty.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je
uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ [dovolatelka sice
tvrdí, že uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, podle
obsahu dovolání však tomu tak není] a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1
OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci učinil soud prvního stupně zjištění, že předmětná
kupní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění plnění z poskytnuté půjčky.
Dlužnice (žalobkyně), uzavřela s věřitelem (synem žalovaného) zástavní smlouvu
ohledně nemovitostí a současně mu udělila plnou moc k prodeji zastavených
nemovitostí. To ostatně potvrzuje i žalovaný ve vyjádření k dovolání, ve
kterém uvádí, že žalovaná si byla vědoma že na základě jí udělené plné moci
může syn žalovaného nemovitosti prodat, pokud nebude dluh vrácen, a že dopisem
z 9. 12. 1997 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení dluhu a upozorněna, že může
dojít k realizaci zástavy. Účelem ujednání mezi žalobkyní a synem žalobce bylo
tedy sjednání propadné zástavy.
Touto problematikou se Nejvyšší soud vícekrát zabýval a jeho judikatura
je již konstantní. Například v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo
2204/99, publikovaném v Soudní judikatuře č. 12/2000, se uvádí, že kupní
smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího
zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ ...
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f ObčZ).
Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své
pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným
smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního
věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem
zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona
neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná
také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Zákon stanoví způsob, kterým se zástavní věřitel může domáhat
uspokojení své pohledávky ze zástavy. V době uzavření smlouvy mezi účastníky
byl tento způsob stanoven v § 151f ObčZ, podle kterého není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení
ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Novela č.
27/2000 Sb. upřesnila znění tohoto ustanovení tak, že není-li zajištěná
pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout
prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Již před
touto novelou pak platilo, že zástavní věřitel nemůže prodat zástavu sám, ale
může se domáhat uspokojení ze zástavy; smlouva, která dávala zástavnímu
věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat (byť formálně uzavřená tak, že
zástavní dlužník dal zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti),
obchází zákon a je neplatná. Lze poukázat na skutečnost, že tato zásada je nyní
výslovně uvedena v § 169 písm. c) ObčZ, uplatňovala se však i dříve.
Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že zástava neměla připadnout do
vlastnictví věřitele, ale jeho otce; i tak šlo o faktické sjednání propadné
zástavy, z jejíž realizace měla mít prospěch osoba blízká věřiteli (§ 116 ObčZ).
Skutečnost, že v daném případě kupní smlouva obcházela kogentní ustanovení ObčZ
o způsobu realizace zastavené nemovitosti, je pro posouzení věci rozhodující;
proto by bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky, zejména
námitkou, že sjednaná výše úroků je v rozporu s dobrými mravy a důsledky této
skutečnosti. Ostatně placení úroků není předmětem tohoto řízení.
Odvolací soud zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy s tím, že žalobkyně
nemá na takovém určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ], neboť
podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí by mohl být jen rozsudek o
určení vlastnictví. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jestliže
právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu
předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu
(vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky,
lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (např.
rozsudek ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, publikovaný v Soudních
rozhledech č. 5/1996). V dané věci se však žalobkyně, jejíž návrh na určení
vlastnictví byl soudem prvního stupně (v důsledku procesní pasivity žalobkyně
již pravomocně) zamítnut, již určení vlastnictví domáhat nemůže, nenastanou-li
nové skutečnosti, které tu v době rozhodování soudu prvního stupně nebyly. Pro
její právní postavení za této situace může mít význam i určení neplatnosti
smlouvy; pokud odvolací soud uvažoval jinak, spočívá i v této části jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího
soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu