22 Cdo 1066/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně H. J., zastoupené advokátem, proti žalované L., a. s., zastoupené
advokátem, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 8 C 37/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 23. března 2000, čj. 24 Co 695/99-69, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března
2000, čj. 24 Co 695/99-69, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 23. září 1999, čj. 8 C 37/99-39, ve výroku, že „z
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného oprávněným L., a. s. proti
povinnému M. J. – M. u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2181/97, jsou
vyloučeny: hnědá komoda vyřezávaná s nástavcem, hnědá komoda nízká se 2
zásuvkami, stolek se dvěma vyřezávanými židlemi, konferenční stolek nízký,
televizor SONY s ovladačem, věž KenWood, kuchyňská linka hnědá, automatická
pračka Zanussi, lednice Calex, sepsané pod položkami 1 - 4, 6, 7, 9 a 10
soupisu movitých věcí ze dne 19. 11. 1998“, a změnil ho ve výroku o nákladech
řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do soupisu věcí, provedeného
vykonavatelem Okresního soudu v Kladně 19. 11. 1998 na základě usnesení
jmenovaného soudu z 25. 8. 1997, čj. E 2181/97-6, kterým byl ve věci oprávněné
akciové společnosti L. proti povinnému M. J. nařízen výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí, byly zahrnuty pod položkami 1 - 4, 6, 7, 9 a 10 věci patřící
žalobkyni, a její vlastnické právo k nim bylo prokázáno výpověďmi svědků.
Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně.
Důvodným shledal odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení. Nerozhodl
o návrhu žalované na připuštění dovolání k vyřešení otázky, považované
žalovanou za otázku zásadního právního významu spočívající „v posouzení
důkazního břemene, to je zda žalobce, domáhající se vyloučení věci z výkonu
rozhodnutí, unese důkazní břemeno bez dalšího, když své vlastnické právo k
věcem vylučovaným z výkonu rozhodnutí prokazuje pouze svou výpovědí a výpověďmi
svědků, kteří jsou jeho příbuznými, případně dlouholetými známými“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. g)
občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen „OSŘ“). Při tom uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a), b)
a d) OSŘ. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, dovolatelka namítá s odkazem na 2. vydání komentáře k
Občanskému soudnímu řádu, Praha, C. H. Beck 1996, str. 634, z něhož dovozuje,
že dovoláním lze napadnout nejen právní závěr odvolacího soudu týkající se
předmětu řízení, ale i posouzení důkazního břemene, pokud se neprojevilo ve
vadnosti skutkového zjištění, ale v nesprávném výkladu práva. V této
souvislosti uvádí, že odvolací soud vyložil nesprávně obsah důkazního břemene,
dospěl-li k názoru, že je žalobkyně unesla, ačkoliv měla zájem na vyloučení
věcí z výkonu rozhodnutí a svá tvrzení dokládala toliko vlastní výpovědí a
výpověďmi svých příbuzných či svých známých, když svědek M. J. byl zároveň vůči
žalované povinným. Žalobkyně nepředložila soudu žádné doklady o nabytí věcí. Při hodnocení svědecké výpovědi svědka M. J. odvolací soud nesprávně vyložil §
126 OSŘ, když nevzal na zřetel, že poučení svědka dle tohoto zákonného
ustanovení není samo o sobě zárukou věrohodnosti jeho výpovědi. Dále uvádí, že
skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je
vadné a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a princip vázanosti
soudu zákonem. Proto podává stížnost Ústavnímu soudu. K tomu dodává, že nábytek
sepsaný při výkonu rozhodnutí byl předmětem dědického řízení po zemřelém
manželovi žalobkyně, vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 20/98, ač
sama žalobkyně nejen v žalobě, ale i ve své výpovědi uvedla, že tento nábytek
nebyl předmětem tohoto dědického řízení. Dále namítá, že v soupisu majetku je
veden starší nábytek do 3 pokojů, v žalobě uvedla, že byt je 3 +1 a před
odvolacím soudem sdělila, že nábytek, který byl v řízení vedeném pod sp. zn. E
2181/97 vykonavatelem sepsán, se před přemístěním nacházel na verandě - lodžii
u bytu žalované. Ke skutečnosti, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka uvádí, že odvolací
soud neprovedl místní šetření za účelem zjištění velikosti lodžie v bytě
žalobkyně z hlediska, zda se do ní mohl nábytek v dovolání specifikovaný vejít,
aby mohl poté vyhodnotit výpověď žalobkyně. Dále namítá, že soudy neprovedly
důkaz smlouvou o převodu obchodního podílu ve společnosti I., s. r. o., kterou
uzavřel M. J. jako nabyvatel podílu se Z. J. jako jeho převodcem, když tento
důkaz byl důležitý k prokázání věrohodnosti svědka M. J. při jeho výpovědi
před soudem prvního stupně. Odvolací soud v rozporu s § 157 odst. 2 OSŘ ve svém
rozsudku neuvedl, proč nevyhověl návrhu žalované na provedení tohoto důkazu. Zkoumání věrohodnosti výpovědi M. J. bylo pro řízení podstatné, když je vůči
žalované povinným.
Dovolatelka soudům vytýká, že neprovedly ohledání televizoru
SONY z hlediska jeho hodnoty a barvy a není zřejmé, z čeho odvolací soud
dovodil přesvědčivost výpovědi svědkyně Havelkové učiněné před soudem prvního
stupně ohledně koupě televizoru a videorekordéru pro žalobkyni. Odvolací soud
neprovedl opakovaný výslech svědka M. k okolnostem zhotovení a dopravy
kuchyňské linky do bydliště M. J. a dále neprovedl důkaz dokladem o pořízení
automatické pračky ZANUSSI, když vlastnické právo k ní žalobkyně doložila jen
svojí výpovědí. Ohledně „rozhodování vyloučeným senátem v odvolacím řízení“
žalovaná namítá, že právní zástupce žalobkyně, JUDr. J. H., byl přítomen v
jednací síni ještě předtím, než byla věc „vyvolána“. Po příchodu právního
zástupce žalované do jednací síně totiž jmenovaný seděl na místě vyhrazeném pro
žalovanou stranu. Jeho přítomnost v jednací síni za této situace byla v rozporu
s § 11 vyhlášky č. 37/1992 Sb., neboť nemělo být připuštěno, aby se v ní kromě
soudních osob kdokoliv před vyvoláním věci zdržoval. Skutečnost, že předseda
senátu umožnil JUDr. H. setrvat v jednací síni od předchozího jednání, vzbuzuje
pochybnost o nepodjatosti senátu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i
rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu. Současně s podrobným odůvodněním navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odložení
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a
zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka opírá přípustnost dovolání
o tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že jde o věc po právní
stránce zásadního významu (§ 239 odst. 2 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
rozhodoval vyloučený soudce [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Soudci jsou
vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich
nepodjatosti (§ 14 odst. 1 OSŘ).
Není přípustné, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v
jednací síni před vyvoláním věci (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o
jednacím řádu pro okresní a krajské soudy).
Skutečnost, že právní zástupce účastníka, který zastupuje jiného
účastníka i v dalším, bezprostředně následujícím jednání, setrvá před vyvoláním
další věci v jednací síni, je sice v rozporu s § 11 odst. 1 jednacího řádu pro
okresní a krajské soudy, není však sama o sobě důvodem pro závěr o podjatosti
soudců. V dané věci dovolací soud opatřil vyjádření členů senátu odvolacího
soudu, který ve věci rozhodoval. Podle těchto vyjádření nikdo z nich nemá k
věci, účastníkům nebo jejich zástupcům takový poměr, který by měl za následek
pochybnost o jeho podjatost; dovolatelka ostatně takové konkrétní okolnosti ani
netvrdí. Proto důvod přípustnosti dovolání, uvedený v § 237 odst. 1 písm. g)
OSŘ, není dán, a to bez ohledu na skutečnost, zda k tvrzenému setrvání právního
zástupce v jednací síni došlo.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má
po právní stránce zásadní význam se podle ustálené judikatury jedná, je-li v
něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní
věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších
soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v
rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury
publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí anebo jejíž řešení vyplývá
nepochybně z jasného ustanovení zákona (viz např. rozhodnutí publikované pod č.
C 71 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). O takové rozhodnutí v dané věci nejde.
Dovolatelka neuvádí, kterou otázku považuje za zásadní. V odvolání za
zásadní označila otázku, zda žalobce může prokázat své vlastnické právo jen na
základě své výpovědi, výpovědi svých známých a příbuzných.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů.
Tato zásada je vyjádřena v § 132 OSŘ, podle kterého důkazy hodnotí soud
podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že způsob hodnocení
výpovědí svědků bez ohledu na jejich vztah k účastníkovi a stejně tak hodnocení
výpovědi účastníka není předepsán a záleží na konkrétní situaci je natolik
zřejmá, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2
OSŘ. Otázkou hodnocení důkazů se navíc dovolací soud již zabýval např. v
rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaném v Soudní
judikatuře č. 2/1999, ve kterém uvedl: „Pro hodnocení důkazů z
hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon - jak plyne z výše
uvedeného – nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých
důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo
naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti
odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která -
důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává
ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě
volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto
neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý
důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité
sociální nebo profesní skupině“.
Jiné námitky, které dovolatelka vznáší, se týkají jen hodnocení
jedinečného skutkového stavu v dané věci, resp. vad řízení neuvedených v § 237
odst. 1 OSŘ a nemohou tak založit přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení
OSŘ, nezbylo, než jej odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1
písm. c) OSŘ].
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu