USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 72/2015, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 273/2022-1064, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 273/2022-1064, takto:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 273/2022-1064, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovoláních podaných oběma účastníky řízení v této věci.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 20 C 72/2015-947, zrušil společné členství účastníků řízení ve Stavebním bytovém družstvu XY, IČO XY, se sídlem v XY (výrok I). Ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně položky specifikované ve výroku II a do výlučného vlastnictví žalovaného položky blíže určené ve výroku III. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů 704 483,67 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV). Žalobkyni rovněž uložil povinnost zaplatit žalovanému podíl z nájemného za období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2021 ve výši 151 671,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V). Ve výrocích VI – VIII
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 273/2022-1064, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, VII a VIII (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že zamítl návrh, aby do výlučného vlastnictví byla přikázána „položka c), písm. e. a n.“, a že celková hodnota majetku přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného činí 5 368 584,42 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku IV je změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění manželů 1 239 424,315 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a ve výroku V jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému podíl z nájemného za období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2022 ve výši 208 196,25 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení. Žalobkyně v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti, případně právní moci rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že výkonem rozhodnutí jí hrozí s ohledem na povahu uložené povinnosti závažná újma. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Vzhledem k tomu, že by neprodleným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu hrozila žalobkyni, s ohledem na jí tvrzené důvody, závažná újma, Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoliv předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovoláních podaných v označené věci oběma účastníky řízení [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu
6. Soudy nižších stupňů vyložily, že účastníkům řízení vzniklo po uzavření manželství právo společného užívání bytu, které se následně transformovalo na společný nájem bytu. Na byty v domech lidových bytových družstev se nevztahovala ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před 1. 1. 1992, týkající se družstevních bytů, ale platila pro ně (s menšími odchylkami) obecná právní úprava vztahující se na byty z tzv. státní (komunální) výstavby, obsažená zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 1. 1. 1992, a v zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Pojem byt „družstevní“, používaný zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před 1. 1. 1992 (srovnej § 154 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) byl vykládán tak, že šlo toliko o byt v domě stavebního bytového družstva, nikoliv též o byt v domě jednotného zemědělského družstva, příp. v domě lidového bytového družstva.
7. Soudy dále uvedly, že Lidové bytové družstvo XY vzniklo v roce 1992 v důsledku rozdělení Lidového bytového družstva v XY, tedy až v době, kdy manželům svědčilo společné právo nájmu bytu. Na základě této skutečnosti vznikl manželům podle § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i společný nájem družstevního bytu a společné členství v bytovém družstvu. Lidové bytové družstvo XY převedlo na žalovaného byt v XY na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví člena ze dne 23. 12. 1998. Protože dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřená, byť jen jedním z převádějících manželů – společných členů bytového družstva, zavazuje oba manžele společně a nerozdílně, uzavřely soudy, že byt v XY tvoří součást společného jmění manželů a vypořádaly jej.
8. Soud prvního stupně při stanovení vypořádacího podílu zohlednil také vnos žalobkyně z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů ve výši 3 450 000 Kč v souvislosti s vypořádáním družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu XY. Vyšel z toho, že žalobkyně byla v době uzavření manželství členkou Stavebního bytového družstva XY, s čímž bylo spojeno právo užívání bytu č. XY v budově č. p. XY v k. ú. XY. Tento byt v roce 2000 směnila za menší v témže domě. Na základě této skutečnosti vzniklo účastníkům řízení společné členství v bytovém družstvu ve smyslu § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle soudu prvního stupně představovalo členství žalobkyně ve Stavebním bytovém družstvu XY (a s tím spojené právo užívání bytu) existující před vznikem společného jmění manželů a směnou bytů vnos žalobkyně do společného jmění manželů.
9. Odvolací soud však tento vnos žalobkyně ve svém rozhodnutí (a to ani v jeho odůvodnění) žádným způsobem nezohlednil a nevypořádal jej.
10. Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 151 671,25 Kč jakožto příslušný podíl z obdrženého nájemného z bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY na pozemku p. č. XY v k. ú. v XY (dále jen „byt v XY“), a to za období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2021. Odvolací soud změnil v této části rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 179 933,75 Kč jakožto příslušný podíl z obdrženého nájemného z tohoto bytu za období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2022. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Žalobkyně předně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, které se týká vnosu žalobkyně z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů v souvislosti s vypořádáním podílu ve Stavebním bytovém družstvu XY. Podle žalobkyně odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) vnos ve svém rozhodnutí zcela opomenul a ani nevysvětlil, z jakého důvodu vnos nevypořádal. V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, ve kterém Nejvyšší soud vyložil, jakým způsobem mají být v řízení o vypořádání společného jmění manželů při stanovení vypořádacího podílu zohledněny vnosy z výlučného majetku jednoho z manželů do společného majetku. Podle žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti i překvapivé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3187/2021).
13. Žalobkyně považuje za nesprávné také rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které jí uložil povinnost zaplatit žalovanému 179 933,75 Kč jako podíl z obdrženého nájemného z bytu v XY za období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2022. Předně uvádí, že v rámci odvolacího řízení namítala, že by mělo být rozhodnuto o podílu z obdrženého nájemného z tohoto bytu až od 23. 10. 2014 (tedy od zániku společného jmění účastníků řízení, a nikoliv již od 1. 1. 2014). Podle žalobkyně měl soud také zohlednit daň z příjmu, kterou v souvislosti s tímto příjmem zaplatila. Odvolací soud se však s těmito námitkami žalobkyně žádným způsobem nevypořádal. Podle žalobkyně by jí měla být s přihlédnutím k těmto námitkám a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkazuje, uložena povinnost zaplatit žalovanému na podíl z obdrženého nájemného za období od 23. 10. 2014 do 31. 10. 2022 částku 141 938,50 Kč.
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů 485 575,67 Kč, a ve výroku II v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V, změnil tak, že uloží žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 141 938,50 Kč jakožto příslušný podíl z nájemného za byt v XY za období od 23. 10. 2014 do 31. 10. 2022.
15. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání žalobkyně
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky zohlednění vnosu žalobkyně z jejího výlučného majetku do společného jmění účastníků řízení v souvislosti s vypořádáním družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu XY.
18. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalobkyně v této části přípustné.
IV. Důvodnost dovolání žalobkyně IV.A Vypořádání vnosu žalobkyně na společné jmění manželů souvisejícího s družstevním podílem ve Stavebním bytovém družstvu XY
19. Žalobkyně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezohlednil při stanovení vypořádacího podílu vnos žalobkyně z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů v souvislosti s vypořádáním družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu XY.
20. Protože společné jmění manželů zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také „o. z.“) dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle tohoto zákona (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
21. Podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.
22. Jelikož § 149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) obsahově odpovídá § 742 odst. 1 o. z. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017), lze pro postup při vypořádání vnosů použít postup stanovený dosavadní judikaturou k § 149 odst. 2 obč. zák. – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5441/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3382/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013.
23. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, Nejvyšší soud vyložil, jakým způsobem má soud zohlednit při vypořádání společného jmění manželů vnosy z výlučného majetku jednoho z manželů na společný majetek. I. Pro zohlednění vnosu je nutné nejprve určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv – dále jen „výchozí částka“) tvořícího součást společného jmění manželů (dále i jako „SJM“) a výši vnosu, resp. vnosů. II. Způsob určení výše podílu každého z manželů: a) Od výchozí částky celkové hodnoty majetku v SJM je nutné odečíst jednotlivé vnosy účastníků. b) Takto zjištěná hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky. Jde o výchozí částku sníženou o všechny relevantní vnosy – takto je určen podíl každého z účastníků na „čistém“ majetku (tj. majetku po odečtení hodnoty vnosů). c) K podílu každého z účastníků je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu. Součet obou takto zjištěných částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů (tj. výchozí částku). III. Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu: Konkrétní vypořádací podíl se vypočítá tak, že se základní podíl, který na každého účastníka připadá [bod 2 b)], zvýšený o hodnotu jeho vnosu [bod 2 c)], porovná s hodnotou majetku, který je účastníkovi přikazován; je-li mu přikazován majetek o vyšší hodnotě, je třeba mu uložit povinnost vyrovnat takto určenou výši podílů v penězích, má-li dostat majetek o hodnotě nižší, než jaká na něj připadá, musí mu druhý účastník rozdíl doplatit.
24. V poměrech posuzované věci odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) žádným způsobem nezohlednil při stanovení vypořádacího podílu uplatněný vnos žalobkyně do společného jmění účastníků v souvislosti s vypořádáním družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu Praha 5. Toto rozhodnutí odvolací soud ani nijak neodůvodnil (k tomu Nejvyšší soud navíc poznamenává, že žádný z účastníků řízení způsob vypořádání tohoto vnosu provedený soudem prvního stupně v odvolacím řízení nezpochybňoval).
25. V takovém případě spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v této části na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto je dovolání žalobkyně v této části důvodné. IV.B Příjem z nájemného z bytu v XY
26. Žalobkyně v dovolání nesouhlasí ani s částí rozhodnutí odvolacího soudu, ve které odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 179 933,75 Kč jakožto příslušný podíl z nájemného z bytu v XY za období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2022. Předně namítá, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s námitkami žalobkyně směřujícími do této části rozhodnutí soudu prvního stupně, které vznesla v odvolacím řízení (žalobkyně v odvolání namítala, že soud měl zohlednit daň z příjmu zaplacenou žalobkyní a přiznat žalovanému právo na podíl na nájemném až od zániku společného jmění manželů, nikoliv již od 1. 1. 2014). Podle žalobkyně jí měl odvolací soud (s ohledem na shora uvedené námitky) uložit povinnost zaplatit žalovanému na podílu z nájemného z bytu v XY 141 938,50 Kč.
27. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou žalobkyně, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími námitkami vznesenými v odvolacím řízení v souvislosti s rozhodnutím o vypořádání příjmu z nájemného z bytu v XY.
28. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné (jako tomu je i v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 299 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení je založena i deficitem řádného odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024).
29. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
30. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a dále uvedl, že zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury.
31. Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat rovněž s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ke stejnému závěru se pak přihlásil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06).
32. V posuzované věci se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s námitkami žalobkyně směřujícími do části rozhodnutí soudu prvního stupně týkajícími se vypořádání nájemného z bytu v XY, které vznesla v odvolacím řízení (žalobkyně namítala, že soud měl zohlednit daň z příjmu zaplacenou žalobkyní a přiznat žalovanému právo na podíl na nájemném až od zániku společného jmění manželů, nikoliv již od 1. 1. 2014).
33. Z uvedeného se podává, že odůvodnění této části rozsudku odvolacího soudu neodpovídá požadavkům zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Proto je odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
34. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami žalobkyně směřujícími do části rozhodnutí odvolacího soudu, která se týkala vypořádání nájemného z bytu v XY, považuje Nejvyšší soud za předčasné posuzovat tyto námitky v dovolacím řízení. Na řešení těchto právních otázek ani není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně
35. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání i žalovaný. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že byt v XY byl součástí společného jmění účastníků řízení. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
36. Namítá, že „dne 28. listopadu 1991 rozhodlo shromáždění delegátů o zrušení Lidového bytového družstva XY bez likvidace rozdělením. Tímto způsobem došlo k rozdělení tohoto celopražského bytového družstva na menší bytová družstva. Jedním z nástupnických bytových družstev bylo i Lidové bytové družstvo XY (dále jen ‚LBD XY‘), které zjednodušeně řečeno nahradilo Lidové bytové družstvo XY na území XY. Členství žalovaného v Lidovém bytovém družstvu XY tak na základě § 256 odst. 3 ObchZ automaticky nahradilo členství v LBD XY. Nešlo tedy o vznik nového členství v družstvu, ale pouze o přechod dosavadního členství žalovaného. To ostatně potvrdilo i LBD XY ve svém potvrzení z 20. července 2015, ve kterém uvedlo, že žalovaný je členem družstva již od 5. října 1989.“
37. Má za to, že v posuzované věci jsou skutkové okolnosti obdobné jako ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1999/2001, ve které byla mimo jiné řešena otázka společného členství manželů v bytovém družstvu v případě zániku původního družstva a vzniku nového nástupnického družstva. S odkazy na závěry zde uvedené dovozuje, že byt v XY nestal součástí společného jmění účastníků řízení, ale je v jeho výlučném vlastnictví.
38. Poznamenává, že odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 26 Cdo 2198/2003 a sp. zn. 26 Cdo 2103/2012 nejsou přiléhavé, protože v těchto věcech Nejvyšší soud neřešil problematiku „lidových bytových družstev, resp. jejich rozdělení.“
39. Dále uvádí, že pokud by Nejvyšší soud shora uvedené argumentaci žalovaného nepřisvědčil, „mělo by být dosavadní členství žalovaného v tomto družstvu považováno za vnos.“ Případně měl soud rozhodnout při vypořádání bytu v XY o disparitě podílů (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015).
40. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
41. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. VI. Přípustnost dovolání žalovaného
42. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti s dovoláním žalovaného založeno na řešení právní otázky, zda byt v XY je součástí společného jmění účastníků řízení, konkrétně zda účastníkům řízení jakožto bývalým manželům vzniklo společné členství v bytovém družstvu.
43. Odvolací soud se při řešení této právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalovaného nepřípustné.
44. Žalovaný v dovolání namítá, že se odvolací soud při řešení shora označené otázky odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1999/2001, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že „při skutkovém stavu, jak se podává z výsledků dokazování před soudy obou stupňů (když správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže být podrobeno v této věci dovolacímu přezkumu) je třeba zdůraznit, že žalovaný sub 1) se stal členem původního LBD XY podle obsahu fotokopie členského průkazu dnem 26. 3. 1987. Vzhledem k tomu, že první žalovaný a žalobkyně uzavřeli sňatek až dne 10. 7. 1987, je správný závěr odvolacího soudu, že výlučným členem LDB XY se stal pouze první žalovaný a že ke vzniku společného členství k LBD nemohlo dojít. K vzniku takového členství nemohlo dojít ani v souvislosti se vznikem Bytového družstva XY (druhého žalovaného), když v tomto případě šlo o subjekt, který vstoupil do práv a povinností bývalého LBD XY. Proto i právní postavení žalovaného sub 1) nemohlo doznat změny ani vzhledem k ustanovením stanov druhého žalovaného, na které žalobkyně (dovolatelka) odkazuje. Nešlo v této věci o vznik nového členského vztahu mezi prvním žalovaným (případně i jeho manželkou) a druhým žalovaným. Pak je ovšem správný i závěr odvolacího soudu o tom, že první žalovaný byl oprávněn sám k uzavření smlouvy o převodu družstevní jednotky do svého vlastnictví, jak tato byla uzavřena dne 22. 12. 1998.“
45. Nejvyšší soud tedy v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1999/2001 posuzoval situaci, kdy se účastník řízení před uzavřením manželství stal výlučným členem bytového družstva a uzavřel, že když následně po uzavření manželství „vstoupilo do práv a povinností“ původního bytového družstva nové bytové družstvo, nedošlo v souvislosti s touto skutečností ke vzniku nového členského vztahu mezi nástupnickým bytovým družstvem a manželi, kterým proto nevzniklo společné členství v nástupnickém bytovém družstvu.
46. V této věci však odvolací soud rozhodoval na základě jiného skutkového stavu. Žalovaný se totiž před uzavřením manželství nestal členem bytového družstva, ale byl mu přenechán do užívání byt v domě lidového bytového družstva (Lidové bytové družstvo v XY). Po uzavření manželství s žalobkyní jim vzniklo právo společného užívání bytu, které se transformovalo na společný nájem bytu. Nalézací soudy přitom vyšly z judikaturních závěrů dovolacího soudu, podle kterých se na byty v domech lidových bytových družstev nevztahovala ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před 1. 1. 1992, o družstevních bytech, ale platila pro ně (s menšími odchylkami) obecná právní úprava vztahující se na byty z tzv. státní (komunální) výstavby, obsažená zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a v zákoně č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Pojem byt „družstevní“, používaný občanským zákoníkem ve znění účinném před 1. 1. 1992 (srov. § 154 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) byl vykládán tak, že šlo toliko o byt v domě stavebního bytového družstva, nikoliv též i o byt v domě jednotného zemědělského družstva, příp. v domě lidového bytového družstva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 627/2003). Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že účastníkům jako manželům vzniklo společné členství až v bytovém družstvu (Lidové bytové družstvo XY), které vzniklo po rozdělení Lidového bytového družstva v XY, jsou jeho závěry v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že „jde-li o případ, kdy již oběma manželům svědčí právo společného nájmu (do té doby) nedružstevního bytu, nelze než dovodit, že zde dochází k transformaci tohoto práva na právo společného nájmu družstevního bytu manžely, stal-li se alespoň jeden z nich členem družstva; současně s tím dochází i ke vzniku společného členství manželů v družstvu“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2103/2012).
47. Odvolací soud se tedy při řešení otázky vzniku společného členství účastníků v bytovém družstvu neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto není dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustné.
48. S námitkou, že by mělo být v souvislosti s vypořádáním tohoto bytu považováno členství žalovaného v Lidovém bytovém družstvu XY za vnos, nevymezil žalovaný žádný předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. Dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
49. Obdobně žalovaný řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ani v případně námitky, že odvolací soud měl rozhodnout o disparitě podílů. Žalovaný sice cituje jednu větu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, nijak však nekonkretizuje, jaký předpoklad přípustnosti shledává. Jestliže dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. VIII. Závěr a náklady řízení
50. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je na základě dovolání žalobkyně založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
51. Jelikož Nejvyšší soud neshledal naplnění podmínek pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 273/2022-1064, a věc vrátil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
52. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
53. Nepřípustné dovolání žalovaného dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu