22 Cdo 1094/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému
advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 25 C 153/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočka Olomouc ze dne 30. června 2004, č. j. 40 Co 194/2004-61, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. března 2006, č. j. 40 Co 194/2004-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 30. června 2004, č.
j. 40 Co 194/2004-61, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2006, č. j.
40 Co 194/2004-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
listopadu 2003, č. j. 25 C 153/2003-46, ve znění opravného usnesení ze dne 1.
března 2006, č. j. 25 C 153/2003-82, uložil žalovanému povinnost „vyklidit
nemovitosti zapsané Katastrálním úřadem v O. na listu vlastnictví č. 297 pro
katastrální území H. V., obec H., a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č.
274, pozemek p. č. 274 a pozemek p. č. 275, a to do tří měsíců od právní moci
tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že podílovými spoluvlastníky shora uvedených
nemovitostí, které představují rodinný dům se zastavěnou plochou s nádvořím a
zahradou, jsou žalobce s podílem 6/8, žalovaný s podílem 1/8 a jejich bratr J.
Š. s podílem 1/8 k celku. V domě sestávajícím z jedné bytové jednotky o
velkosti 4+1 s příslušenstvím bydlí téměř celý život žalovaný, který nemá jinou
možnost bydlení; za užívání domu spoluvlastníkům nic neplatí. Z rozhodnutí
většinových spoluvlastníků pozbyl žalovaný právo předmětné nemovitosti užívat.
Podle § 126 odst. 1 a § 139 odst. 2, věta první občanského zákoníku (dále
„ObčZ“) soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost nemovitosti vyklidit;
pro přiznání práva na bytovou náhradu neshledal podmínky.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 40 Co 194/2004-61, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. března 2006, č. j. 40 Co 194/2004-85, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen vyklidit
nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště
v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., a to
pozemky p. č. 274, p. č. 275 a objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 a
vyklizené předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu“.Vyslovil,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr
ohledně povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit. Za podstatu sporu považoval
otázku, zda povinnost spoluvlastníka, jehož právo užívat byt ve společném domě
zaniklo rozhodnutím ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ, vyklidit byt lze vázat na
zajištění bytové náhrady. Konstatoval, že žalovaný původně v domě bydlel na
základě rodinněprávního vztahu, poté na základě existence spoluvlastnického
podílu, tedy na základě relevantního právního důvodu. Žalovaný má právo na
zajištění bytové náhrady podle analogického užití § 712 ObčZ; žalobě by bylo
možno vyhovět bez toho, že by vyklizení bylo vázáno na zajištění bytové náhrady
žalovanému pouze pokud by žalobce prokázal, že poskytnutí této náhrady by bylo
v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). To však prokázáno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Poukazuje na rozdílnost názorů soudů obou stupňů při posuzování otázky bytové
náhrady pro žalovaného. Zatímco soud prvního stupně vycházel z § 139 odst. 2,
§ 126 odst. 1 ObčZ a vzal v úvahu čl. 10 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny
základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Protokolu 1 Evropské úmluvy o lidských
právech, přičemž uzavřel, že nelze z § 3 ObčZ konstituovat právo na bytovou
náhradu, odvolací soud dovodil, že je nutno aplikovat § 685 ObčZ, zejména § 712
ObčZ s tím, že při nedostatku výslovné úpravy nutno použít ustanovení ObčZ
obsahem a účelem nejbližší. Při konstatování, že žalovaný užíval byt ve
společném domě oprávněně a že toto právo posléze zaniklo, odvolací soud nevzal
v úvahu, že žalovaný při minoritním spoluvlastnickém podílu užíval celou
nemovitost, včetně přilehlých pozemků, aniž by za to cokoliv spoluvlastníkům
platil. Odvolací soud si nevytvořil skutkové podklady k posouzení otázky, co
vlastně žalovaný v nemovitosti užívá, když je nepochybné, že s bytem užívá i
přilehlé prostory, příkladně garáž a pozemky, které s bytem nemají souvislost.
Proto není správné, že soud zavazuje žalovaného vyklidit pozemek p. č. 275 v
návaznosti na zajištění náhradního bytu. Odvolací soud tak pochybil, neboť
žalovanému umožnil užívat celou nemovitost včetně pozemků bez specifikace bytu,
a to vše vázal na zajištění náhradního bytu. Pojmově zaměnil předmět řízení,
neboť použil § 685 a násl. ObčZ na právní vztahy spojené s užíváním
nemovitosti, když ta, jak je vymezena v žalobním žádání, není pojmově shodná s
předmětem bytu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný odkazuje na závěry odvolacího soudu, jež
pokládá za správné. Připomíná, že neužívá zahradu, včelín, kolnu, garáž, půdní
prostory, ani sklepy a pokud jde o úhradu za užívání bytu, domáhal se v
minulosti jednání o této otázce. Navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba v případě, že
žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, vázat
vyklizení na zajištění bytové náhrady za analogického použití § 712 ObčZ;
spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím
spoluvlastníků ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 ObčZ, má právo na zajištění
bytové náhrady (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na
zajištění bytové náhrady však nelze vázat vyklizení pozemků přiléhajících k
domu nebo jiných prostor v domě, které neslouží k bydlení (garáž apod.).
V dané věci vázal odvolací soud na přidělení bytové náhrady vyklizení celého
objektu ve spoluvlastnictví účastníků, včetně pozemků, aniž vyčlenil prostory,
které netvoří byt užívaný žalovaným a jejichž vyklizení tedy nelze vázat na
přidělení bytové náhrady. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Dovolací řízení je řízením
přezkumným a proto v něm nebylo možno přihlédnout k námitce žalovaného, že
určité prostory, jejichž vyklizení mu bylo uloženo, neužívá.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu