22 Cdo 1095/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. D., o 13.360,- Kč a
15.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
17 C 103/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. ledna 2001, č. j. 19 Co 540/2000-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozsudku, co do zbytku žalobu zamítl“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a
soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky obytného domu čp. 2161 v P., přičemž žalobci náleží
spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a žalované podíl v
rozsahu ideálních tří čtvrtin. V domě se nachází celkem tři byty. Byt 3+1 v
přízemí užívá žalobce. Další byt 3+1 v l. patře užívá nájemnice H. V. a byt 1+1
užíval nájemce J. B. Podlahová plocha bytu užívaného žalobcem je větší, než
odpovídá jedné čtvrtině podlahové plochy všech tří bytů. K rukám žalované
zaplatili nájemné H. V. za dobu od 1. 7. 1993 do 31. 3. 1998 Kč 47.253 Kč
aj. B. za dobu od 1. 6. 1997 do 31. 5. 1998 Kč 42. 316.
Na základě uvedených zjištění s odkazem na § 137 odst. l ObčZ, který stanoví,
že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a
povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žalobci vzniklo právo na poměrnou část nájemného,
vybraného žalovanou v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu, tj. jedné
čtvrtiny. Ta činí z nájemného od H. V. 11.813 Kč a od J. B. 10.576 Kč. S
odůvodněním, že vyloučil k samostatnému řízení „protinávrh, kterým se žalovaná
vůči žalobci domáhala zaplacení částky 43.785 Kč“ z titulu bezdůvodného
obohacení, spočívajícího v tom, že žalobce užívá ve společném domě byt větší
podlahové plochy, než by mu podle spoluvlastnického podílu náleželo, a dále z
titulu náhrady poměrné části nákladů, připadajících na žalobce podle výše jeho
podílu, které vynaložila výlučně žalovaná na správu, údržbu a opravy
společného domu, se soud prvního stupně v tomto řízení „nezabýval námitkami,
uplatněnými z týchž právních skutečností“, a uložil žalované, aby částky 11.813
Kč a 10.576 Kč žalobci zaplatila. Pokud žalobce požadoval z nájemného od H.
V. celkem 13. 360 Kč a Jana Bureše 15.000 Kč, byla žaloba ve zbytku, tj.
ohledně částky 5.971 Kč, zamítnuta.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 5. 1. 2001, č. j. 19 Co
540/2000-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve
věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky částku 11.813,- Kč a částky
10.576,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolání žalobce proti
zamítavému výroku ve věci samé jako opožděně podané odmítl.
Odvolací soud, před kterým účastníci uvedli, že u Obvodního soudu pro Prahu 5
je pod sp. zn. 16 C 114/90 vedeno dosud neskončené řízení a zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému domu, vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně. Dospěl však k závěru, že v daném případě ve
vztahu k § 137 odst. 1 ObčZ nejde o situaci typickou, která by odůvodňovala
jeho mechanickou aplikaci, jestliže je nesporné, že žalobce užívá ve společném
domě byt, jehož podlahová plocha je větší, než by odpovídalo jeho
spoluvlastnickému podílu, žalobkyně vybírala nájemné z dalších dvou bytů a sama
neobývá v domě žádný byt. Podle odvolacího soudu by požadavek žalobce o
vyplacení čtvrtiny zisku z nájemného byl namístě jen tehdy, jestliže by oba
spoluvlastníci dům neužívali vůbec, popřípadě by jej kromě pronajatých prostor
užívali v poměru odpovídajícím jejich spoluvlastnickým podílům. Pokud žalobce
užívá část domu, navíc v rozsahu větším, než odpovídá jeho podílu, získává
určitou majetkovou hodnotu, která spočívá v tom, že za toto užívání neplatí
nájemné. Tímto způsobem a v tomto rozsahu se také podílí na realizaci svého
spoluvlastnického práva tak, jak má na mysli § 137 odst. 1 ObčZ. Vzhledem k
tomu, že žalovaná se obdobným způsobem na realizaci svých spoluvlastnických
práv nepodílí, je oprávněna si ponechat výnosy z vybraného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítá nesprávné
právní posouzení věci. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a) a
d) OSŘ. Žalobce považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že mu jako
podílovému spoluvlastníkovi vzniklo právo na poměrnou část nájemného vybraného
žalovanou v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Pokud odvolací soud přihlédl
k tomu, že toto jeho právo je kompenzováno povinnostmi ve vztahu k žalované,
nevzal v úvahu, že protinávrh žalované byl vyloučen k samostatnému řízení, v
němž se má o jeho povinnostech teprve jednat. Tak navíc rozhodl bez možnosti
žalobce se k návrhu žalované vyjádřit a jednotlivá práva a povinnosti obou
spoluvlastníků ani finančně nevyjádřil. Odvolací soud měl správně věc posoudit
podle § 136 ObčZ tak, že žalovaná jako spoluvlastnice ideálních ľ domu nemůže
mít nárok na celý výnos z bytů 3+1 a 1+1, neboť nevlastní reálnou část domu,
ale část ideální. Žalobce ještě dodal, že v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví domáhá se po něm žalovaná zaplacení částky 19.797
Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalobce za dobu od roku 1981 do
1992, spočívající v užívání bytu žalovaným ve společném domě nad rozsah jeho
podílu a také poměrné části nákladů na opravy tohoto domu, vynaložených
žalovanou. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že považuje dovolání žalobce za neodůvodněné.
Uvedla, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo v
roce 2002 pravomocně rozhodnuto tak, že se stala výlučnou vlastnicí domu,
přičemž proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené věci podal žalobce dovolání.
Také o její žalobě o zaplacení částky 19.797 Kč, kterou původně uplatnila v
uvedeném řízení, ale která byla vyloučena k samostatnému projednání, a byla
pak vedena pak pod sp. zn. 16 C 455/99 Obvodního soudu pro Prahu 5, bylo již
pravomocně rozhodnuto.
Nejvyšší soud provedl podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k
31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno osobou oprávněnou
řádně a včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3
OSŘ.
Podle § 136 odst. l ObčZ věc může být v podílovém spoluvlastnictví
více vlastníků.
Podle § 123 ObčZ vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle § 137 ObčZ podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
V daném případě jsou účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitosti –
obytného domu, přičemž podíl žalobce činí jednu ideální čtvrtinu, podíl
žalované ideální tři čtvrtiny. Jde-li o obytný dům, může i menšinový
spoluvlastník ve smyslu § 123 ObčZ realizovat své spoluvlastnické právo ke
společné věci tak, že věc užívá, tj. užívá byt o takové velikosti podlahové
plochy, která v poměru k podlahové ploše ostatních bytů v domě odpovídá jeho
spoluvlastnickému podílu. Pokud užívá byt o podlahově ploše větší, než jeho
podílu odpovídá, získává bez právního důvodu plnění na úkor většinového
spoluvlastníka, tedy bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. l a 2 ObčZ. K
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99,
publikovaný pod C 261 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 3, v němž je
uvedeno, že „podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah
svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení, za které musí
ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou
protihodnotu toho, co nemůže být vydáno“.
Jak už uvedl odvolací soud, je mezi účastníky nesporné, že žalobce užívá ve
společném domě byt o podlahové ploše větší, než je jedna čtvrtina celkové
plochy všech bytů v domě, tedy užívá společnou věc nad rozsah svého
spoluvlastnického podílu. To znamená, že žalobce své spoluvlastnické právo k
obytnému domu beze zbytku vykonává, resp. vykonával i v době od 1. 3. 1993 do
31. 5. 1998. Jestliže se tak žalobci z titulu jeho spoluvlastnického práva k
obytnému domu dostalo i v uvedeném období v plném rozsahu, co mu podle zákona
patří, nemůže se podílet na výnosech, resp. nájemném, převzatém žalovanou z
dalších bytů v domě.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který dospěl ke stejnému závěru jako
soud dovolací, je tedy správné.
Důvodná není ani námitka žalobce, že odvolací soud mu odňal možnost jednat
před soudem tím, že se zabýval protinávrhem žalobkyně, který byl vyloučen k
samostatnému řízení a ke kterému se žalobce nemohl vyjádřit. Odvolací soud
dospěl jen k jinému výkladu § 137 ObčZ než soud prvního stupně a ke způsobu,
jakým vykonávají účastníci spoluvlastnická práva ke společnému domu, se
žalobce v řízení vyjádřil. Protože v řízení nedošlo ani k dalším vadám
vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ nebo k jiné vadě, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto ( § 243b
odst. 1 OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto náhrada účelně
vynaložených nákladů řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a §
142 odst. l OSŘ). Ty jim však nevznikly, neboť vyjádření k dovolání podala
sama, nikoli prostřednictvím advokáta.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně senátu