22 Cdo 1115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B.

R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) PBH v Č. B., s. p., 2) MUDr. Z.

B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B. a 5) V. B., zastoupeným advokátkou, o určení

neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u

Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.

ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001,

č. j. 5 Co 3200/2000-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, „že

kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi PBH v Č. B. a manžely MUDr. Z. B. a

D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě

postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463, spolu s 64%

spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva

uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi PBH v Č. B. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o

převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na

pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. p. 463, spolu s 36% spoluvlastnickým

podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné“, výrokem II. určil,

„že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu

postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463 a pozemku č.

parc. 989 v k. ú. Č. B. a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. B.“ a rozhodl o

nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně, která v roce

1948 opustila Československou republiku, domáhala jednak určení, že je v

rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných

nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv.

Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto

spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako jejich vlastníci jsou v příslušném

katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu,

který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni

zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo že by žalobkyně byla

odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto ve

výroku uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako

spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a

násl. občanského zákoníku jako prodávající uzavírat toliko vlastník

nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnického právo ani vydržením,

protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až

5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne

26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobu zamítl; konstatoval též, že rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině

pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující

proti žalovanému PBH v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech

řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k

jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, a to již proto, že nebylo

prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného

majetku. Stát však tyto nemovitosti vydržel. Odvolací soud vyšel ze

skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné

pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. B. č. j.

VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých

podstat a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického

práva v občanském zákoníku (dále jen „ObčZ“) z roku 1950 konstatoval, že stát

byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k

předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí,

MNV v Č. B. a později TS města Č. B., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že

finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým

spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby,

to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce

1985 získal stát darem od JUDr. V. T. jejich druhou polovinu a byl k datu

uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem

jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy

specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž

rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích. První žalovaný proti

rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a proto ve vztahu k němu

rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění

účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje

dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádí, že se

konfiskace na ni nemohla vztahovat, protože byla československou státní

občankou a bylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Namítá, že stát

nemohl být a nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Dobrá víra je

svým způsobem ospravedlnitelný nedostatek informací o právním stavu. Stát vždy

zná právní stav, neboť ho svými zákony založil, či vznikl v důsledku jeho

zákonů. Dobrá víra státu v daném případě je tedy zcela vyloučena. Tím je dán

dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, neboť rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu

vychází z neúplně a tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu, a je tak

naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. S poukazem na § 145

odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., dále na výklad dobré víry z hlediska praxe a s

odkazem na komentáře k občanskému zákoníku, nemohlo pro vznik dobré víry státu

v daném případě postačovat to, co odvolací soud uvedl, tedy že stát se stal

oprávněným držitelem nemovitostí k 3. 2. 1953, kdy bylo jeho vlastnické právo

zapsáno ve veřejné listině. Žalobkyně opustila republiku v roce 1948 v souladu

s tehdy platnými předpisy, konfiskační dekret se na její majetek nevztahoval a

všem příslušným orgánům muselo být známo, že žije v sousedním Rakousku. Stát

nejenom nemohl být v dobré víře, ale měl i dostatek informací k tomu, aby při

obvyklé opatrnosti s majetkem žalobkyně nenakládal. Jestliže stát navíc

prostřednictvím svého orgánu žalobkyni vydal osvědčení o národní spolehlivosti,

pak bylo vyloučeno, aby jiný orgán téhož státu, v souladu s právem, rozhodl, že

jsou splněny podmínky konfiskace. V tomto směru dovolatelka odkazuje na nález

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95. Stát tak vytvořil nezákonný stav, který

brání jeho dobré víře a nelze mu poskytnout ústavní ochranu - viz nález

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/96. Dobrá víra ve vztahu k vydržení není

jen otázkou právní, ale i skutkovou. Lze na ni toliko usuzovat z okolností, v

nichž se tento stav projevuje. Musí je prokazovat držitel a nelze na ni

usuzovat jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i se zřetelem k objektivním

okolnostem. Protože příslušné důkazy v tomto směru nebyly provedeny a žalovanou

stranou ani navrženy, měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k

doplnění dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, podle

něhož se neposuzuje dobrá víra státu jako jednoho subjektu, ale postačí, aby

byla v dobré víře jen „část“ státu reprezentovaná jen některým z jeho orgánů a

je nerozhodné, že jiná „část“ se chová způsobem, který dobrou víru vylučuje. Dobrou víru v daném případě vylučovala vědomost daňových orgánů. V rámci

suverénního státu existuje vždy jen jedna státní moc a co stát svým orgánem

učiní, činí stát jako celek.

Stát se také k tíži občana nemůže bránit tak, že

není na něm, aby všechny jeho orgány jednaly spolu v souladu. Protože odvolací

soud dovodil dobrou víru státu a posouzení dobré víry je i otázkou skutkovou,

neboť musí být prokázána okolnost dokládající dobrou víru, a před soudem k tomu

nebyly provedeny důkazy, žalobkyně uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,

platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000

Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po

zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že

jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení

(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a

zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci mělo k vydržení státu dojít v době platnosti občanského zákoníku č.

141/1950 Sb. Podle § 145 odst. 1, 2 ObčZ z roku 1950 je-li držitel se

zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je

držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i

subjektem držby. Platné právo v rozhodné době neupravovalo (a ani dnes

neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem

ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu

byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít,

nebyl- li stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří,

již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby,

nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o

okolnostech nabytí držby není informován. V dané věci tedy bylo možno závěr o

tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo

zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při

nabytí držby. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že

stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v

dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem,

spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán

dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3) písm. d) OSŘ.

Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu

věc nebo právo patří, je posouzením právním, které – jako každé právní

posouzení – musí vycházet z určitého skutkového stavu. Dovolatelka tvrdí, že

toto posouzení vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném

dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je

třeba přisvědčit jí v tom, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu

prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly. Nebyly však zjišťovány proto,

že s ohledem na právní názor odvolacího soudu, týkající se oprávněnosti držby

státu, se jevily nadbytečnými. V důsledku jiného právního názoru dovolacího

soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí

držby státem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit

tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu

je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů

dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu