22 Cdo 1118/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č.
D., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k technologii
trafostanice TS 8, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 518/97,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.
srpna 2006, č. j. 11 Co 660/2004-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. M. V.
Okresní soud v Chomutově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. května 2004, č. j. 9 C 518/97-38, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce
je vlastníkem technologie označené jako trafostanice TS 8 v pravém traktu od
přízemí do druhého nadzemního podlaží domu č. p. 4799 v Ch., v ulici B. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce ve veřejné dražbě pořádané
Fondem národního majetku ČR 12. 6. 1996 vydražil nemovitost označenou jako
„Nákupní středisko č. p. 4799 v Ch., v ulici B.“. Téhož dne byl sepsán protokol
o průběhu dražby a byla uzavřena smlouva č. 686/96-950 o převzetí práv a
závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou (evidenční číslo jednotky
1002). Vydražený objekt byl žalobci předán 26. 6. 1996. V katastru nemovitostí
je jako vlastník objektu č. p. 4799 na pozemku parc. č. 5404/37 veden žalobce.
V tomto objektu se nachází předmětná trafostanice TS 8. Hospodářskou smlouvou o
převodu národního majetku z 2. 10. 1982, č. HS 99/81-CH, uzavřenou podle tehdy
platného zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, byla
technologická část stanice včetně obou transformátorů převedena
Investorsko-inženýrskou organizací M. na Severočeské energetické závody, k. p.,
D.. K 1. 1. 1994 přešla předmětná trafostanice do majetku Severočeské
energetiky, a. s., nebyla zahrnuta do účetní hodnoty prodávaného majetku Fondem
národního majetku ČR a nebyla předmětem veřejné dražby. Z fotodokumentace soud
prvního stupně učinil zjištění, že trafostanice TS 8 je věcí movitou. Na
podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že Fond národního
majetku ČR v době konání dražby nebyl vlastníkem označené trafostanice a proto
nemohl vlastnické právo k této trafostanici převést na žalobce.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 3. srpna 2006, č. j. 11 Co 660/2004-96, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se
ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že žalovaná prokázala, že
hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku, uzavřenou 2. 10. 1981 v
souladu s § 374 (správně 347) tehdy platného hospodářského zákoníku (zákona č.
109/1964 Sb.), přešla na jeho právního předchůdce technologická část stanice
včetně obou transformátorů, která byla vybudována v roce 1981 jako zdroj
zajištění elektrické energie pro nákupní středisko v rámci státního plánu
výstavby vybavení sídliště B. Fond národního majetku ČR nikdy nebyl vlastníkem
označené trafostanice a je proto vyloučeno, aby ji žalobce vydražil. Tato
trafostanice není součástí nemovitosti vydražené žalobcem, svědčí o tom i
skutečnost, „že se jedná o zokruhovanou trafostanici mající distribuční
charakter a v případě nutnosti z ní lze dodávat elektrickou energii i jiným
odběratelům než žalobci. Jedná se z pohledu soukromoprávních předpisů o
samostatnou věc, která je hospodářsky využívaná pro více objektů“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Podle žalobce odvolací soud rozhodl v
rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytýká, že přisvědčil závěru soudu
prvního stupně, že právní předchůdce žalované nabyl vlastnické právo k
technologické části trafostanice včetně dvou transformátorů hospodářskou
smlouvou z 2. 10. 1981 a proto již platně nemohla být převedena na žalobce,
aniž se zabýval právním režimem předmětné technologie a její způsobilostí být
samostatným předmětem právního vztahu. Žalobce s ohledem na stavebně technické
zapojení trafostanice do nebytových prostor nemovitosti má za to, že
technologie trafostanice náleží k věci hlavní, tj. nemovitosti Nákupního
střediska č. p. 4799 v Ch., a nemůže být od ní oddělena, aniž se tím věc hlavní
znehodnotila. Nikdy tak nemohla být samostatně způsobilým předmětem právního
vztahu a s věcí hlavní je podrobena jednotnému právnímu režimu. Protože součást
věci přechází na nabyvatele věci ze zákona, je nerozhodné, byla-li technologie
trafostanice uvedena ve smlouvě č. 686/96-950 a zápisu o předání
privatizovaného majetku. Stejně tak pro právní posouzení věci je podle žalobce
nerozhodné, že vlastnické právo k technologii trafostanice mělo být na právního
předchůdce žalované převedeno hospodářskou smlouvou již v roce 1981, jakož i
vyjádření ohledně vlastnického práva Fondem národního majetku ČR. S poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu ČR žalobce dovozuje, že trafostanice TS 8 tvoří s
jeho nemovitostí jeden funkční celek a nelze ji proto samostatně převádět.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání. Uvedla, že v
daném případě nejde o věc zásadního právního významu. Správně zjištěný skutkový
stav byl oběma soudy správně právně zhodnocen. Předmětná trafostanice slouží k
distribuci elektřiny k různým odběratelům, kdy jde o „specifický obor podnikání
licencovaný určitým subjektům, mezi něž nepatří jakýkoliv vlastník nebytových
prostor, v nichž se nachází“. Poukázala na to, že tak jako obráběcí stroje
továrny nejsou součástí výrobního objektu, technologie trafostanice netvoří s
nemovitostí, v níž je umístěna, funkční celek.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas,
nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních
otázek, nikoli otázek skutkových. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o §
237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolatel sám nevymezil právní otázku zásadního významu. Přípustnost tzv.
nenárokového dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ však podle dovolatele
vyplývá z toho, že právní otázku, zda předmětná „technologie označená jako
trafostanice TS 8“ je součástí jeho domu č. p. 4799 v Ch. nebo je samostatnou
věcí, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Soud prvního stupně učinil pro rozhodnutí ve věci podstatné skutkové zjištění,
že technologie trafostanice je „přemístitelná z místa na místo“. Odvolací soud,
který toto zjištění převzal, je doplnil tím, že jde „o zokruhovanou
trafostanici mající distribuční charakter a v případě nutnosti z ní lze dodávat
elektrickou energii i jiným odběratelům“. Poté učinil právní závěr, že z
pohledu soukromoprávních předpisů se jedná o samostatnou věc, která je
hospodářsky využívaná pro více objektů, na čemž nemění nic skutečnost, že
provoz jedné budovy je na provozu trafostanice více závislý než provoz budov
jiných.
Podle názoru dovolacího soudu lze dát za pravdu dovolateli v tom, že pro
výsledek sporu není samo o sobě právně relevantní, zda trafostanice, resp. její
technologie, byla předmětem převodu na právního předchůdce žalované nebo byla
předmětem dražby, na jejímž základě žalobce dům č. p. 4799 v Ch. získal. Závěr
odvolacího soudu o samostatnosti trafostanice TS 8, resp. její technologie však
je správný, byť je opřen o jen skrovná skutková zjištění v tomto směru, která
dovolací soud nemůže přezkoumávat (srov. § 241a odst. 3 OSŘ), neboť je v
souladu judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 4. 2000,
publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 10/2000.
Podle uvedeného rozhodnutí „pokud věc je spojena s jinou věcí, má však vazby k
dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci,
nemůže být součástí této jiné věci (může jít nanejvýš o věc složenou –
universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává
svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením
původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto
věcí zaniknout jako přírůstek druhé věci), je třeba, aby původní věci byly
nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav,
kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy“.
V daném případě jde o posouzení zcela obdobného případu transformátoru (jako ve
věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98), který je s budovou žalobce č. p.
4799 v Ch. spojen prostřednictvím rozvodné sítě a jako součást technické
infrastruktury osídlení slouží k napájení domu žalobce elektřinou a v případě
potřeby z něj lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům. Za této
situace jde o samostatnou věc, která může být hospodářsky využívána pro více
objektů. Žalobce proto nemůže být z titulu vlastnictví k budově, které
trafostanice slouží, jejím vlastníkem.
Z ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. c),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu