22 Cdo 1127/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J., spotřebního družstva v T., zastoupené advokátkou, proti
žalované obci Ch. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 65/2000, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2000, č. j. 14 Co 420/2000-32,
ve znění opravného usnesení z 16. května 2001, č. j. 14 Co 420/2000-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 575 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
advokátky.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením z 5. 9. 2000, č.
j. 14 Co 420/2000-32, ve znění opravného usnesení
z 16. 5. 2001, č. j. 14 Co 420/2000-6l, potvrdil usnesení Okresního soudu v
Tachově z 19. 4. 2000, č. j. 6 C 65/2000-15, ve znění opravného usnesení 25. 5.
2001, č. j. 6 C 65/2000-62, kterým bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o
nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že projednání
žaloby, kterou se žalobkyně domáhá určení, že \"je vlastnicí nemovitosti čp.
368 na st. p. č. 496 v k. ú. a obci Ch. P., zapsané listu vlastnictví u KÚ v
T\", brání překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159 odst. 3 občanského soudního
řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen \"OSŘ\"). Ta je dána, jestliže se řízení týká
týchž osob a jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá
ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. O téže věci na základě
žaloby, podané žalobkyní vůči žalované, bylo již rozhodnuto rozsudkem soudu
prvního stupně z 15. 11. 1996, č. j. 3 C 60/95-33, potvrzeným
rozsudkem odvolacího soudu z 27. 10. 1997, č. j. 18 C 217/97-77, který nabyl
právní moci 19. 12. 1977. Soud prvního stupně proto správně řízení pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastavil.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutím
odvolacího soudu jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Zároveň bylo porušeno její
právo na soudní ochranu podle článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod,
čímž je řízení postiženo vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. To dovozuje
z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 60/95 soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně není vlastnicí předmětné nemovitosti s
odůvodněním, že mezi účastnicemi nedošlo k uzavření smlouvy o jejím převodu.
Otázkou jiného způsobu nabytí vlastnického práva k nemovitosti žalobkyní, a to
vydržením, se soud prvního stupně nezabýval, ani k němu neučinil skutková
zjištění. Odvolací soud rovněž žádná skutková zjištění pro posouzení nabytí
vlastnictví vydržením neučinil, ale jen \"mimochodem a navíc konstatoval, že
žalobkyně nemohla vlastnictví nabýt ani vydržením, když teprve novela ObčZ
(zákon č. 40/1964 Sb.) provedená zákonem č. 509/1991 Sb. se
vrátila k obvyklému pojetí vydržení, ale na omezení subjektů
způsobilých nabývat vlastnictví vydržením a způsobilých předmětů vydržení za
dobu od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991 v přechodných
ustanoveních nic nezměnila\". Žalobkyně namítá, že v tomto dalším řízení opírá
žalobu o jiné skutečnosti, a to \"týkající se vlastnického práva podle § 134
ObčZ a novou judikaturu Nejvyššího soudu k předmětné problematice, jak ji
vyjádřil v rozsudku z 25. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo
506/98.\" Žalobkyně navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a
žalobkyni nebyla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Tak je tomu i v
daném případě, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno
5. září 2000. Dovolací soud tedy provedl řízení o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení,
zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí, pokud
to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí,
pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
V dané věci žalobkyně namítá vadu podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, která je
dána, jestliže nesprávným postupem soudu byla účastníkovi odňata možnost jednat
před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž
znemožnil účastníku v řízení realizaci procesních práv, která mu
občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska § 237 odst. 1
písm. f) OSŘ významná, se přitom jedná jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný a jestliže se projevil v průběhu řízení, a nikoli také při
rozhodování. Rozhodne-li soud nesprávně, případné vady při samotném rozhodování
mohou být v dovolacím řízení přezkoumány jen tehdy, je-li
dovolání přípustné podle § 238a nebo § 239 OSŘ.
Jestliže žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení překážky věci
rozsouzené, tedy aplikaci § 159 odst. 3 OSŘ, nejde o nesprávný postup soudu
podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, ale žalobkyně namítá nesprávnost rozhodnutí.
Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ, tj. nesprávné právní posouzení věci.
V řízení tak nedošlo k vadě řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Dovolací
soud nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu o zastavení
řízení pro překážku věci rozsouzené nevyplývá ani z § 238a OSŘ (mezi taxativně
vyjmenovanými usneseními není uvedeno) a z § 239 OSŘ už jen proto, že nejde o
usnesení ve věci samé.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 4, § 218 odst.
písm. c) OSŘ], aniž se dovolací soud mohl zabývat dovolacím důvodem podle § 241
odst. 3 písm. d) OSŘ.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ jí proto přísluší náhrada nákladů řízení,
které jí vznikly. Ty jsou dány odměnou advokáta za vyjádření k dovolání 500 Kč
a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč [Část dvanáctá, Hlava 1 odst. 10
zákona č. 30/2000 Sb. a § 7, § 9 odst. l, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. před změnou provedenou vyhláškou č.
484/2000 Sb.].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2001
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu