22 Cdo 1128/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve
věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. D.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 117/93, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna
2005, č. j. 10 Co 34/2004-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 9.
2003, č. j. 13 C 117/93-71, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků
jako bývalých manželů tak, že žalovanému přikázal do vlastnictví specifikované
movité věci v celkové ceně 9 735 Kč, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni
na vyrovnání jejího podílu částku 59 265 Kč do 1 měsíce od první moci rozsudku
a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 13.
3. 1982, bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 28. 11. 1989, který
nabyl právní moci 26. 3. 1990. Tímto rozsudkem byl do výchovy žalobkyně pro
dobu po rozvodu svěřen nezletilý syn účastníků M. V., nar. 16. 5. 1982. Zánikem
manželství účastníků zaniklo také podle § 148 odst. l zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále
„ObčZ), jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). K jeho
vypořádání dohodou účastníků nedošlo a návrh na vypořádání soudem podala
žalobkyně 25. 3. 1993. Účastníci se shodli, že za trvání manželství pořídili
společně movité věci, které jsou v držení žalovaného, a shodli se i na ceně
těchto věcí ke dni zániku BSM. Během manželství účastníků byla provedena
rekonstrukce domu čp. 465/43 na pozemku parc. č. 831 v kat. území S.,
náležejícího do výlučného vlastnictví žalovaného, v němž účastníci bydleli. Ze
společných prostředků tak bylo podle znaleckého posudku vynaloženo za práce a
materiál 109 163 Kč. Zčásti byly tyto náklady zaplaceny také z půjčky
poskytnuté oběma účastníkům v roce 1995 Českou spořitelnou ve výši 40 000 Kč.
Protože účastníci půjčku nespláceli, zaplatila ji 7. 3. 1990 matka žalovaného
J. D.. Soud prvního stupně při vypořádání BSM podle § 149 odst. 3 a § 150 ObčZ
vycházel z toho, že majetek v BSM činí věci v hodnotě 9 735 Kč, a částka 109
163 Kč, vynaložená ze společného na oddělený majetek žalovaného, celkem částku
118 898 Kč, od které odečetl společný dluh 30 000 Kč. Při vypořádání výsledné
částky 88 898 Kč se odchýlil od zásady rovnosti podílů. S přihlédnutím k tomu,
že do rekonstrukce domu žalovaného byla vložena ze společných prostředků tak
velká částka, že téměř postačovala podle tehdejších cenových relací k pořízení
jiné nemovitosti, že žalovaný byl jako námořník po většinu roku mimo domov a
péče o dítě a domácnost tak ležela převážně na žalobkyni, která se podílela
také na zhodnocování majetku žalovaného, považoval za spravedlivé vypořádání
BSM v poměru 2/3 pro žalobkyni a 1/3 pro žalovaného. Uložil proto žalovanému,
aby zaplatil žalobkyni 2/3 z částky 88 898 Kč, tj. 59 265 Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
z 17. 1. 2005, č. j. 10 Co 34/2004-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že přikázal žalovanému do výlučného vlastnictví tytéž věci movité, jako
soud prvního stupně, bez uvedení jejich ceny, uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 59 449 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku, přikázal žalovanému, aby uhradil dluh 30 000 Kč vůči J. D. a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů a soudním poplatku.
Odvolací soud považoval za neopodstatněnou námitku žalobkyně, že soud prvního
stupně měl vypořádat podle § 150 ObčZ nejen skutečné náklady vynaložené na
práce a materiál při rekonstrukci domu ve výši 109 163 Kč, ale také částku,
odpovídající zhodnocení, o které se cena domu touto rekonstrukcí zvýšila.
Odvolací soud také zdůraznil, že vypořádání BSM není vyúčtováním všech příjmů a
výdajů, k nimž došlo za trvání manželství, na finanční hodnoty nelze převádět
různé práce a úkony manželů. Manželství není také pracovněprávním vztahem, ani
není založeno na vzájemném poskytování placených služeb. Ohledně dluhu
účastníků vůči J. D. ve výši 30 000 Kč odvolací soud uvedl, že byť žalobkyně
namítá jeho promlčení, jde o dluh existující. Proto na rozdíl od soudu prvního
stupně také ve výroku svého rozsudku o tomto dluhu rozhodl a přikázal jeho
zaplacení jen žalovanému, „aby tato částka nezatěžovala zaniklé BSM účastníků.“
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud se odchýlil od
zásady rovnosti podílů účastníků, vyplývající z § 150 ObčZ. Taková odchylka je
možná jen výjimečně. I když žalovaný byl část roku mimo domov a péče o dítě a
společnou domácnost spočívala na žalobkyni, bylo to proto, že pracoval u
námořní plavby a zajišťoval tak prací potřeby rodiny. Kromě toho manželství
účastníků netrvalo ani dlouhou dobu. Investice ze společného majetku do
výlučného majetku žalovaného musí žalovaný při vypořádání nahradit a nejsou
důvodem pro odchylku od rovnosti podílů. Odvolací soud proto s přihlédnutím k
tomu, že žalovanému byly přikázány movité věci v ceně 9 735 Kč, z níž se
žalobkyni musí dostat polovina 4867,50 Kč, a dále jí přísluší polovina
investic vynaložených na dům žalovaného ve výši 54 581,50 Kč, uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu celkem částku 59
449 Kč (4 867,50 Kč + 54 581,50 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
uplatňuje podle § 237 odst. l písm. a) a c) OSŘ a uvádí, že uplatňuje dovolací
důvody spočívající ve vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že se opírá se o
nesprávné právní posouzení věci. Vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly
dokazování ke zjištění částky, přestavující zhodnocení domu žalobce
investicemi učiněnými ze společných prostředků účastníků za trvání jejich
manželství, jak žalobkyně navrhovala, když vycházely z nesprávného výkladu §
150 ObčZ, že nejde o hodnotu získanou žalovaným ze společných prostředků. Před
rekonstrukcí, která začala v roce 1985, byla cena domu žalovaného 51 000 Kč,
zatímco v roce 1988 byla již obvyklá cena tohoto domu 850 000 Kč. Podle
žalobkyně soudy obou stupňů také pochybily v tom, že nepovažují za hodnotu
náležející do BSM ani její práci vynaloženou na rekonstrukci domu
žalovaného. Její práce je penězi ocenitelná a za spravedlivé považuje, aby
polovinu této hodnoty dostala zpět. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 150
ObčZ i tím, že při vypořádání BSM vycházel z rovnosti podílů účastníků a oproti
soudu prvního stupně neshledal důvody k odchylce od této zásady ve prospěch
žalobkyně. Nekorektní je úvaha odvolacího soudu, že tak postupoval i proto, že
manželství účastníků netrvalo dlouho. Během osmiletého manželství žalobkyně
„ztratila nejlepší léta svého života“, velkou část finančních prostředků na
stavbě domu žalovaného a zároveň se starala o domácnost a dítě účastníků. Tyto
okolnosti měly být v její prospěch při stanovení vypořádacích podílů
zohledněny. Žalobkyně podotýká, že žalovaný si sám vybral namísto plavby říční
plavbu námořní a proto musela sama zajišťovat rekonstrukci jeho domu. Konečně
žalobkyně uvádí, že žalovaný nemůže zaplatit dluh 30 000 Kč své matce, neboť
zemřela již 5. 11. 2003. Žalobkyně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnicí řízení nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že stanoví-li § 150 ObčZ, aby při
vypořádání každý z manželů nahradil, co ze společného bylo vynaloženo na
ostatní jeho oddělený majetek, jde v případě investic do domu jednoho z manželů
o skutečně vynaložené náklady na práci a materiál. V této části jde tak o
rozsudek potvrzující a protože přípustnost dovolání není dána § 237 odst. l
písm. b) OSŘ (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím ve věci
samé), připadá v úvahu přípustnost jen podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Ten
stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud uvedl už v rozsudku z 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, že
„podle § 150 ObčZ je při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví povinen
každý z manželů nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Používá-li zákon slov, že je třeba nahradit, co bylo vynaloženo, pak
už z jazykového výkladu vyplývá, že jde o náklad, který byl vynaložen v době
minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví není nijak modifikována. Je tedy správný závěr odvolacího
soudu, že tím, co je povinen nahradit jeden z manželů v případě investic do
jeho domu ze společného majetku jsou finanční prostředky na tyto investice
skutečně vynaložené Zákonodárce vychází z toho, že manželé - společně -
vynaložili společné prostředky na ostatní majetek jednoho z nich a byli s tímto
jejich použitím srozuměni u vědomí toho, že jejich „vrácení do bezpodílového
spoluvlastnictví“ bude připadat v úvahu jen při jeho vypořádání.“ Uvedené
rozhodnutí obsahuje tak i závěr, že investicemi vynaloženými ze společného na
ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při
rekonstrukci domu druhého manžela. Manželství je společenstvím, v němž si mají
manželé navzájem pomáhat (§ 18 zákona č. 94/1992 Sb., zákon o rodině) a za
takovou pomoc lze považovat práci manžela při rekonstrukci domu druhého
manžela, zejména když jde o dům, který oba manželé i s dítětem užívají k
bydlení.
Jestliže ke stejnému výkladu § 150 ObčZ dospěly soudy obou stupňů ohledně
investic vynaložených za společných prostředků účastníků na dům ve výlučném
vlastnictví žalovaného, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou
dovolacího soudu, není rozsudek odvolacího soudu v posouzení této otázky
rozhodnutím zásadního významu ve smyslu § 237 odst. l písm. c) OSŘ a
přípustnost dovolání nezakládá.
Pokud jde o dovolání žalobkyně ohledně velikosti vypořádacích podílů, nelze
přehlédnout, že soud prvního stupně, vycházející z toho, že žalobkyni přísluší
vypořádací podíl 2/3 a žalovanému 1/3, uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 59 265 Kč, zatímco odvolací soud,
který uvedl, že vychází z rovnosti podílů účastníků, uložil žalovanému, aby
zaplatil žalobkyni částku 59 445 Kč, tedy částku ještě 180 Kč vyšší než soud
prvního stupně. Odvolací soud rozvedl, že vychází z rovnosti podílů účastníků
a že neshledal důvod k odchýlení se od této zásady. Současně – na rozdíl od
soudu prvního stupně – byť ve výroku uložil žalovanému zaplatit dluh 30 000 Kč
R. D., uvedl, že tímto dluhem „nezatížil BSM“. Odvolací soud vycházel z
rovnosti podílů účastníků jen při vypořádání z aktiv 118 898 Kč (9 735 Kč věci
movité a 109 163 Kč investice). Protože je získal žalovaný, uložil mu, aby
zaplatil žalobkyni na vypořádání jejího rovného podílu polovinu aktiv 59 445
Kč. Avšak jen žalovaného, jak vyplývá z výroku jeho rozsudku, zatížil odvolací
soud tím, aby uhradil dluh 30 000 Kč. Zatímco při odpočtu částky 30 000 od
aktiv 118 898 Kč by z čisté hodnoty BSM 88 898 Kč připadla na žalobkyni při
rovném podílu částka 44 449 Kč, dostalo se jí podle rozhodnutí odvolacího soudu
částky o 15 000 vyšší, tj. 59 449 Kč. Tímto postupem odvolací soud ve výsledku
vypořádal BSM účastníků nikoli rovnými podíly, ale vycházel stejně jako soud
prvního stupně z vyššího vypořádacího podílu žalobkyně. Pak ovšem dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu částku 59 445 Kč, není rozhodnutím, kterým by bylo
rozhodnuto v neprospěch žalobkyně. Nebyla jí způsobena újma, která by mohla být
odstraněna případným zrušením rozsudku odvolacího soudu. Dovolání žalobkyně je
proto dovoláním subjektivně nepřípustným.
Rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
oproti soudu prvního stupně byl žalovanému přikázán k úhradě dluh vůči jeho
matce Jiřině Dvořákové ve výši 30 000 Kč. Přípustnost dovolání proti
tomuto výroku vyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Žalobkyně napadá správnost
tohoto výroku námitkou, že odvolací soudu při úvaze o existenci tohoto dluhu
nepřihlédl k tomu, že matka žalovaného zemřela již v roce 2003. Jde však o
nové tvrzení, uvedené až v dovolání. Konstrukce dovolání jako mimořádného
opravného prostředku, který je přípustný jen proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, vylučuje přihlížet k tvrzením nově v dovolání namítaným,
neboť tato tvrzení neměly nalézací soudy k dispozici. Pak ovšem nelze odvolacím
soudu vytýkat, že právní posouzení věci je nesprávné.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o
vypořádání o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, bylo ohledně
investic ze společného majetku do odděleného majetku žalovaného a poměru
vypořádacích podílů účastníků nepřípustné a proti výroku o přikázání společného
dluhu přípustné, ale neopodstatněné, bylo dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu tak podle § 243b
odst. 5, § 221 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů
tohoto řízení. Tyto náklady mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu