22 Cdo 1131/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
obce P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) R. T., 2) H. T., 3) M. S. a
4) K. S., při zastoupení žalovaných 3) a 4) advokátem, vedené u Okresního soudu
v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 148/98-24, o určení vlastnictví, o dovolání
žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.
listopadu 1999, č. j. 20 Co 712/98-36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 1999, č. j. 20
Co 712/98-36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 29. 9.
1998, č. j. 8 C 148/98-24, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí
pozemku parc. č. 64, zastavěné plochy o výměře 308 m2, zapsané na listu
vlastnictví č. 134 pro kat. území a obec P. u Katastrálního úřadu v Ch. Vyšel
ze zjištění, že žalovaný 1) požádal dopisem z 6. 1. 1992 žalobkyni o odkoupení
pozemku parc. č. 47 a části pozemku parc. č. 64 v kat. území P. Za tím účelem
byl 20. 2. 1992 vypracován geometrický plán č. 107-22/92, potvrzený 28. 2.
1992, kterým byl ze stavební parc. č. 64 oddělen díl „a“, který byl přisloučen
k parc. č. 47, čímž vznikly nově pozemky parc. č. 47 o výměře 317 m2 a parc. č.
64 o výměře 308 m2. V kupní smlouvě z 30. 3. 1992, kterou však žalobkyně jako
prodávající a žalovaní 1) a 2) jako kupující uzavřeli, bylo omylem uvedeno, že
žalobkyně prodává těmto žalovaným kromě parc. č. 47 také parc. č. 64. Přitom
kupní cena 12.680 Kč odpovídala ceně 40 Kč za 317m2, když cena 40 Kč za m2
vyplývala z usnesení zastupitelstva žalobkyně z 11. 3. 1992. Žalovaní 1) a 2)
pak kupní smlouvou z 13. 6. 1996 převedli pozemky parc. č. 47 a č. 64 na
žalované 3) a 4) a ti jsou jako jejich vlastníci zapsáni v katastru
nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedením pozemku parc. č.
64 v kupní smlouvě z 30. 3. 1992 došlo k omylu v jejím předmětu a v této části
je proto relativně neplatná. Protože však omyl vyvolala sama žalobkyně, nemůže
se relativní neplatnosti s úspěchem dovolat.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací doplnil dokazování výslechem
žalovaného 1), který znovu uvedl, že „od žalobkyně koupil tu část pozemku,
která je v geometrickém plánu označena tlustou čarou“. Poté odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 23. 11. 1999, č. j. 20 Co 712/98-36,
ve vztahu k žalovaným 1) a 2) a změnil ve vztahu k žalovaným 3) a 4) tak, že
žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaní 1) a 2) nejsou ve věci pasivně legitimováni. Dále dovodil, že ohledně
parc. č. 64 chyběla při uzavření smlouvy 30. 3. 1992 vůle jejích účastníků tuto
parcelu převést, tj podstatná náležitost kupní smlouvy, bez které nemohla vůbec
vzniknout. Smlouva nebyla v této části uzavřena v omylu ve smyslu § 49a zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“, který se týkal předmětu
úkonu, ale „k omylu došlo pouze v písemném textu smlouvy, avšak vůle
jednajících byla jasná a zřetelná“. Vlastnické právo k této parcele proto na
žalované 1) a 2) nepřešlo a nemohli je ani platně kupní smlouvou z 13. 6. 1996
převést na žalované 3) a 4). Protože převáděli právo, které jim nepatřilo,
byla kupní smlouva z 13. 6. 1996 ohledně této parcely pro rozpor se zákonem
absolutně neplatná podle § 39 zákona ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že žalobě bylo vyhověno, podali žalovaní 3) a 4) dovolání.
Namítají, že v dané věci není zřejmé, kdo je žalobcem. Dovolatelé totiž
zjistili, že v České republice existují dvě obce P., jedna v okrese P. a druhá
v okrese Ch. Žalobce byl proto nedostatečně označen, což považují za nedostatek
podmínky řízení. Dále vytýkají odvolacímu soudu nesprávný závěr, že kupní
smlouva, uzavřená 30. 3. 1992 mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) ohledně
parcely č. 64 vůbec nevznikla. Podle § 35 odst. 2 ObčZ je třeba smlouvu jako
právní úkon vyjádřený slovy vykládat nejen podle jejího jazykového vyjádření,
ale i podle vůle toho, kdo jej tvořil, není-li však vůle v rozporu s jazykovým
projevem. K tomu poukazují na komentář k občanskému zákoníku vydaným
nakladatelstvím C. H. Beck, který k tomuto ustanovení mimo jiné uvádí, že
jednou vyjádřený obsah právního úkonu lze vykládat, nikoli jej doplňovat nebo
měnit. Uzavírají, že vůli stran je třeba posuzovat podle obsahu písemné
smlouvy. Jiný výklad by vedl k nejistotě v právních vztazích, neboť účastníci
smlouvy by mohli dodatečně prohlásit, že smlouva nevyjadřuje jejich vůli. V
kupní smlouvě z 30. 3. 1992 byla vůle jejích účastníků ohledně parcely č. 64
seznatelným způsobem projevena a žalovaní 1) a 2) se stali jejími vlastníky.
Není proto ani správný závěr, že kupní smlouvou z 13. 3. 1996 tito žalovaní
převáděli na dovolatele věc, která jim nepatřila a kupní smlouva byla proto v
této části absolutně neplatná podle § 39 ObčZ. Navrhují, aby rozsudek
odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl v napadené
části zrušen a věc byla tomuto soudu v rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k
31. 12. 2000 (hlava 1, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), tj podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §
242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady, které by měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Dovolatelé namítali, nedostatek podmínky řízení, kterou specifikovali jen tak,
že žalobkyně byla nesprávně označena. Nesprávné označení účastníka řízení však
není nedostatkem podmínky řízení, ale vadou žaloby – v § 79 odst. l OSŘ je
stanoveno, že žaloba musí kromě jiného obsahovat označení účastníka řízení. Tím
zákon zajišťuje identifikaci účastníka řízení, jeho nezaměnitelnost s jiným
subjektem. Žalobkyně je obcí. Podle § 1 odst. l zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení), účinného v době rozhodování odvolacího soudu, byly
obce definovány jako územní celky, které byly obcemi ke dni nabytí účinnosti
uvedeného zákona. Od 12. 11. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 128/2000 Sb., o
obcích, je v § 1 obec vymezena jako základní územní samosprávné společenství
občanů, tvořící územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Žalobkyně se
v žalobě v souladu s § 79 odst. l OSŘ označila jako obec včetně názvu a uvedla
také adresu svého (obecního) úřadu včetně okresu, v němž se nachází. I když
soudy obou stupňů označily žalobkyni v záhlaví svých rozsudků jen jako obec P.,
byla tak žalobkyně dostatečně identifikována, neboť jde o jedinou obec s
tímto názvem v České republice. Další obec téhož názvu neexistuje – P. v okrese
P. jsou, jak vyplývá z oznámení č. I/1991 Ústředního věstníku ČR - Ministerstva
vnitra, částí obce D. Neúplné označení žalobkyně tak nezpůsobilo vadu řízení,
která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b)
OSŘ).
Podle 46 odst. l Občz musí mít smlouvy o převodech nemovitostí písemnou formu.
Jestliže smlouva o převodu nemovitostí je právním úkonem obligatorně písemným,
je tedy relevantní vůle vyjádřená písemně. Je-li takto vyjádřená vůle v rozporu
s tím, co účastníci chtěli, jde o neshodu mezi vůlí a projevem, tj. omyl v
projevu. Nelze však dovodit, že by vadně vyjádřená vůle neměla právní účinky.
Žalobkyně písemnou kupní smlouvou z 30. 3. 1992 projevila vůli prodat žalovaným
1) a 2) parc. č. 47 a č. 64, žalovaní projevili vůli obě tyto nemovitosti
koupit, smlouva tedy vznikla. Jestliže však vůle účastníků směřovala jen k
prodeji a koupi parc. č. 47, došlo ohledně parc. č. 64 k omylu v projevu.
Odvolací soud vycházel z odlišného závěru, že 30. 3. 1992 kupní smlouva
ohledně parc. 64 nevznikla a nezabýval se proto vůbec otázkou, zda jde o úkon
neplatný podle § 49a ObčZ. Ten stanoví, že právní úkon je neplatný, jestliže
jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro
jeho uskutečnění rozhodující a osoba které byl právní úkon určen, tento omyl
vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl
byl touto osobou vyvolán úmyslně.
Protože odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o vzniku předmětné kupní
smlouvy a v důsledku toho neaplikoval právní předpis, který aplikovat měl, jde
o nesprávné právní posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu byl proto podle §
243b odst. 1, 2 OSŘ zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud v novém rozhodnutí označí žalobkyni jako účastnici řízení nejen
jejím názvem, ale také adresou jejího úřadu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu