22 Cdo 1134/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A/ A. B. a B/ O. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. T.,
s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1138/96, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 1998,
čj. 22 Co 229/98-130, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 1998, čj. 22 Co
229/98-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. listopadu 1997, čj. 7 C
1138/96-99, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou
vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 622 pro obec a katastrální území V. u
Katastrálního úřadu v K., a to domu čp. ll s příslušenstvím, tj. se stavbou
chléva, konírny, kůlny, špejcharu, přístavku, stodoly, vepřína, nového vepřína
se studnou a venkovními úpravami a s parcelami č. 66 a č. 190, a to ve
společném jmění žalobců, a dále ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud
připustil zpětvzetí návrhu na „určení, že kupní smlouva uzavřená 15. 4. 1996
mezi žalobci a žalovaným, podle níž byl povolen vklad práva rozhodnutím KÚ v
K., čj. V 11-829/96, z 25. 6. 1996 s právními účinky k 15. 4. 1996, na jehož
základě přešlo vlastnické právo k nemovitostem v k. ú. V., a to k domu čp. ll
s příslušenstvím, tj. se stavbou chléva, konírny, kůlny, špejcharu, přístavku,
stodoly, vepřína, nového vepřína se studnou a venkovnímu úpravami a s
parcelami, tj. p. č. 66 - zastavěná plocha a p. č. 190 - zastavěná plocha,
které jsou zapsány na LV č. 622 pro obec a k. ú. V., je od počátku neplatná\",
v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; rozhodl
též o nákladech odvolacího řízení. Připustil dovolání „k posouzení, zda
uzavření dodatku ke kupní smlouvě ze dne 15. 4. 1996, a to dne 16. 4. 1996, je
překročením plné moci ze dne 20. 9. 1995 ze strany zmocněnce\".
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 11. listopadu 1994
s A. P., a. s., zastoupenou Ing. J. H., ředitelem filiálky N., smlouvu o
poskytnutí úvěru ve výši 680.000,- Kč a zavázala se splatit jej ve sjednaných
termínech a splátkách. Úvěr byl zajištěn smlouvou o zřízení zástavního práva k
nemovitostem žalobců, zapsaným na LV č. 622 pro obec a k. ú. V. v okrese K., to
je dům čp. ll s příslušenstvím, tj. s pozemkem č. 66 o výměře 2421 m2 (plocha
zastavěná objektem bydlení) a č. 190 o výměře 40 m2 (plocha zastavěná ostatními
stavebními objekty). Na nemovitostech vázlo zástavní právo také pro pohledávku
Družstva T. ve výši 314.380,- Kč, pro pohledávku Č. s., a. s., Č. B. ve výši
150.000,- Kč a pro pohledávku A. P., a. s. Při jednáních o neplnění povinností
ze smlouvy o poskytnutí úvěru předložila žalobkyně nový odhad ceny zastavených
nemovitostí, vypracovaný podle vyhlášky č. 178/1994 Sb., z něhož plyne, že
jejich hodnota činila 3,044.260,- Kč. Dne 24. listopadu 1995 a poté ještě dne
29. března 1996 s ní zástavní věřitel předběžně projednal návrh smlouvy o
prodeji shora uvedených nemovitostí za kupní cenu 1,600.000,- Kč žalovanému. Návrh kupní smlouvy odsouhlasila jak žalobkyně, tak žalovaný, s tím, že
žalobkyně se zavázala nemovitosti vyklidit a předat kupujícímu do 30. 4. 1996. K prodeji nemovitostí žalobci udělili 20. 9. 1995 plnou moc Ing. J. H.,
řediteli nymburské pobočky akciové společnosti A. P. Dne 30. května 1996
oznámil uvedený peněžní ústav žalobkyni, že nemovitosti byly 15. 4. 1996
prodány za 1,600.000,- Kč žalovanému, který kupní cenu uhradil, a ta byla
vinkulována v její prospěch. Dále jí oznámil, že z uvedené částky budou
uspokojeny i pohledávky ostatních zástavních věřitelů. Čl. IV. bod 3 kupní
smlouvy obsahoval ustanovení, že pokud by nemovitosti nebyly prodávajícími
uvolněny do dvou měsíců od podpisu smlouvy, smlouva se stává neplatnou a
smluvní strany pro takový případ zmocnily „AGB, aby neplatnost na smlouvy
vyznačila. Poté budou dokumenty vydány smluvním stranám a vinkulace zrušena\". Účastníci kupní smlouvy (žalobci v zastoupení) ale 16. 4. 1996 uzavřeli
„dodatek č. l ke kupní smlouvě\", podle kterého se ustanovení čl. IV bod 3
kupní smlouvy ruší s tím, že ostatní její ustanovení zůstávají beze změn. Tento
dodatek kupní smlouvy byl zaslán žalobkyni s dopisem A., a. s., pobočka N., z
1. 7. 1996 obsahujícím omluvu za nedopatření, že dodatek jí nebyl zaslán spolu
s kupní smlouvou, a zprávu, že obdržela její výpověď plné moci z 20. 9. 1995. Plná moc, kterou žalobci pověřili Ing. J. H., jako zmocněnce A., a. s., P.,
filiálka N., za žalobce při prodeji zmíněných nemovitostí jednat, jej
zmocňovala „ke všem právním úkonům souvisejícím s prodejem níže uvedených
nemovitostí a k uzavření kupní smlouvy jménem a na účet zmocnitelů\". Touto
plnou mocí „zmocnitelé zmocňují zmocněnce prodejem zastavené parc. č. 190, to
vše zapsané na LV č. 622 k. ú. V. u Katastrálního úřadu v K.
Zmocnitelé
výslovně souhlasí s tím, že cena za kterou zmocněnec zastavenou nemovitost
prodá nebude nižší, než 50 % z ceny stanovené dle znaleckého posudku soudního
znalce, kterého tímto pověří zmocněnec na účet zmocnitelů.\" Žalobci dopisem ze
17. 6. 1996 sdělili Katastrálnímu úřadu v K., že vznášejí námitku neplatnosti
vkladu předmětné kupní smlouvy, neboť tuto kupní smlouvu nepodepsali, uvedli v
něm námitky k plné moci z 20. 9. 1995 i k obsahu kupní smlouvy, požádali o
zrušení jejího vkladu do katastru nemovitostí s tím, že nadále zůstávají
vlastníky předmětných nemovitostí. Nesouhlas s překročením zmocnění
poskytnutého zmocněnci oznámili žalovanému dopisem z 25. 9. 1996 a namítli, že
zmocněnec nebyl oprávněn pojmout do kupní smlouvy parcelu č. 66, neboť ta v
plné moci uvedena nebyla. Vyslovili výhrady proti tomu, že kupní smlouva byla
uzavřena bez jejich účasti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že plná moc z 20. 9. 1995, kterou žalobci
udělili zmocněnci A., a. s., P., filiálka N., J. H. „ke všem právním úkonům
souvisejícím s prodejem zastavených nemovitostí\", je platným právním úkonem ve
smyslu § 34 občanského zákoníku (chybu v textu - záměna slov kupující za
prodávající - způsobenou chybou v psaní, lze odstranit výkladem podle § 35
občanského zákoníku), přičemž úmyslem žalobců bylo prodat všechny nemovitosti
zapsané na LV č. 622 v k. ú. V., což vyplynulo z obsahu smlouvy o zřízení
zástavního práva z 11. 11. 1994 a ze znaleckého posudku z 20. 8. 1995, který
žalobkyně sama předložila. K překročení oprávnění z plné moci nedošlo; pokud
však žalobci namítají překročení plné moci zmocněncem, neoznámili žalobci ve
smyslu § 33 odst. l občanského zákoníku včas žalovanému svůj nesouhlas s
takovým překročením a dle nevyvratitelné právní domněnky tak došlo k
dodatečnému schválení tohoto překročení, které má účinky ex tunc. Odvolací soud
se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně; připustil sice, že k překročení
oprávnění z plné moci došlo, avšak žalobci toto překročení včas žalovanému
neoznámili a proto nastoupila nevyvratitelná domněnka, že žalobci toto
překročení schválili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost je opřena o ustanovení § 239 odst. l o. s. ř. a v němž uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Namítají, že zmocněnec
rozsah plné moci nejen překročil, ale ujednal takové podmínky, které znemožnili
žalobcům možnost dodatečné dohody s žalovaným. Zmocněnec ve snaze zabránit
naplnění rozvazovací podmínky uvedené v čl. IV bod 3 kupní smlouvy, uzavřel s
žalovaným dodatek kupní smlouvy, a to po uzavření kupní smlouvy a po podání
návrhu na vklad práva podle smlouvy do katastru nemovitostí. V tomto jednání
zmocněnce žalobci spatřují nikoliv jen překročení plné moci ve smyslu § 33
odst. l občanského zákoníku, ale jednání bez plné moci ve smyslu § 33 odst. 2
citovaného zákona. Konstatují, že porovnáním kupní smlouvy a plné moci vyplyne,
že zmocněnec rozšířil prodej i na nemovitosti, k jejichž prodeji nebyl zmocněn. Kupní smlouvu uzavřel bez přítomnosti žalobců, ačkoliv její uzavření bylo
jejich účastí podmíněno, což dovozují jednak z předchozího jednání se
zmocněncem, jednak z posledního odstavce plné moci. Zmocněnec nemovitosti
odprodal, aniž zajistil vypracování jejich ocenění se stanovením minimální
ceny, jak k tomu byl zavázán v odst. 4 plné moci. V době podpisu kupní smlouvy
vycházel z neplatného znaleckého posudku neboť ten měl být vypracován podle
vyhlášky č. 295/1995 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 178/1994 Sb. Zmocněnec
s žalovaným v čl. III kupní smlouvy sjednal zaplacení kupní ceny ve výši
1,600.000,-Kč s podmínkou vyklizení nemovitostí (čl. IV bod 3). Tímto
ujednáním, a za situace, kdy kupní cena činila 52,5 % ceny zjištěné úředním
odhadem, přivedl žalobce do situace, kdy se ocitli bez nemovitostí užívaných k
bydlení, a bez prostředků a nemohli, i kdyby chtěli souhlasit s překročením
oprávnění dané plnou mocí, prodané nemovitosti vyklidit, neboť jiný byt neměli
a neměli ani prostředky k jeho zakoupení. Po uzavření kupní smlouvy ztížil
zmocněnec situaci zmocnitelů i tím, že v rozporu s čl. III, bod 2, odst. 2
kupní smlouvy zaplatil bez jejich souhlasu věřitelům částku 301.040,- Kč, což
učinil v rozporu s ujednáním. Dále připomínají čl. IV bod 3 kupní smlouvy a
jeho znění, a tvrdí, že pro takový případ byl zmocněnec zmocněn k vyznačení
neplatnosti na kupní smlouvě. Žalobci obdrželi kupní smlouvu až od
katastrálního úřadu 3. 6. 1996 a teprve tento den se seznámili s jejím obsahem. Poté na jednání zmocněnce reagovali dopisem ze 17. 6. 1996, když namítali
neplatnost zápisu do katastru nemovitostí. Neplatnost kupní smlouvy a její
překročení namítli dopisem zmocněnci ze 17. 6. 1996 a takto vypověděli plnou
moc. Námitky k překročení plné moci sdělili ústně i zástupcům žalovaného asi
týden po uzavření kupní smlouvy - v dubnu 1996. V reakci na tyto aktivity
zaslal zmocněnec žalobcům dopis z 1. 7. 1996 a uvedl, že čl. IV bod 3 kupní
smlouvy byl zrušen dodatkem č. l ke kupní smlouvě a omlouval opožděné zaslání
tohoto dodatku. Dodatek ke kupní smlouvě obdrželi žalobci 19. 7. 1996, ačkoliv
je na něm uvedeno datum 16. 4.
1998 (správně l996), přičemž podpisy stran
nejsou úředně ověřeny. Od okamžiku seznámení se s obsahem kupní smlouvy
vyjadřovali s ní žalobci nesouhlas a namítali překročení plné moci zmocněncem. Z čl. IV bod 3 kupní smlouvy dovozovali, že v případě, nevyklidí-li nemovitosti
do dvou měsíců, bude kupní smlouva neplatná. Za situace, kdy jim bylo
znemožněno nemovitost vyklidit, považovali kupní smlouvu za neplatnou. Dodatek
ke kupní smlouvě nikdy neschválili. Uzavřením dodatku ke kupní smlouvě projevil
zmocněnec jednoznačnou vůli jednat proti jejich zájmům a opětovně písemně
projevili nesouhlas (dopisem z 25. 9. 1996) a podali určovací žalobu. Odvolací
soud posoudil jednání zmocněnce jako překročení plné moci, nicméně
konstatoval, že žalobci neoznámili svůj nesouhlas s tímto překročením
žalovanému včas. Skutečnost, že soud považuje jednání zmocněnce toliko za
překročení plné moci, žalobci neakceptují. Nesprávné právní posouzení této
skutečnosti shledávají v tom, že soud takto rozhodl v rozporu s § 33b
občanského zákoníku. V této souvislosti dovozují, že jestliže byla kupní
smlouva uzavřena 15. 4. 1996 a téhož dne byl podán návrh na vklad do katastru
nemovitostí, pak provedením těchto úkonů plná moc ze zákona zanikla. Pokud
zmocněnec uzavřel hned následující den dodatek ke kupní smlouvě, měl soud tento
akt posoudit jako jednání bez plné moci ve smyslu § 33 odst. 2 občanského
zákoníku. K tomu dodávají, že dodatek kupní smlouvy není a nikdy nebyl podán,
ani dodatečně, ke vkladu do katastru nemovitostí. Ačkoliv byl datován dnem 16.
4. 1996, žalobcům byl zaslán až 1. 7. 1996, a proto důvodně předpokládají, že
byl účelově vypracován mnohem později, než k datu v něm uvedenému. Jeho obsah
je zřetelně v rozporu se zájmy zmocnitelů a naopak byl účelově uzavřen ve
prospěch žalovaného. Originál dodatku kupní smlouvy byl založen do soudního
spisu 14. 10. 1997, přičemž však 30. 11. 1998, kdy žalobci do spisu nahlédli,
v něm nebyl nalezen. Ztotožňují se s odvolacím soudem ohledně vymezení otázky
zásadního právního významu, pro niž bylo dovolání připuštěno. V případě
vyhovění dovolání pokládají za nutné, aby se soud jako předběžnou zabýval
otázkou neplatnosti kupní smlouvy s ohledem na naplnění rozvazovací podmínky
sjednané v čl. IV bod 3 kupní smlouvy. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudky obou soudů a aby rozhodl o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu
prvního stupně ve znění rozsudku soudu odvolacího.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání podané osobami k tomu oprávněnými je
přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, upravený
v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.
s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání (§ 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)
jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím
závazně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek
odvolacího soudu např. z hlediska závěru odvolacího soudu o skutkových
zjištěních (viz rozhodnutí publikované pod č. 34/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud je přitom vázán tím, jak odvolací soud
vymezil otázku zásadního právního významu ve výroku rozhodnutí. Proto se
dovolací soud mohl zabývat jen řešením právní otázky, pro kterou odvolací soud
dovolání připustil. Předmětem dovolacího řízení je proto řešení otázky, „zda
uzavření dodatku ke kupní smlouvě ze dne 15. 4. 1996, a to dne 16. 4. 1996, je
překročením plné moci ze dne 20. 9. 1995 ze strany zmocněnce\"; jinými otázkami
v dovolání uvedenými, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvody uvedené v
§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., ke kterým dovolací soud vždy přihlíží, se
nebylo možné zabývat.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V dané věci soud prvního stupně konstatoval, že zmocněnec oprávnění,
vyplývající z plné moci, nepřekročil. K námitkám žalobců uvedl, že zmocněnec
byl, jak vyplývá z provedených důkazů, oprávněn prodat všechny sporné
nemovitosti; překročení zmocnění soud nespatřoval ani v tom, že před prodejem
nebyl pořízen nový znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí ani v uzavření
dodatku ke kupní smlouvě. Poté však soud prvního stupně uvedl, že nebyly
splněny podmínky uvedené v § 33 odst. 1 obč. zák., neboť žalobci nesdělili
žalovanému nesouhlas s překročením bez zbytečného odkladu (tato úvaha byla
nadbytečná, neboť podle zjištění tohoto soudu k překročení oprávnění zmocněncem
nedošlo). Odvolací soud pak na jedné straně konstatoval, že se s právním
hodnocením věci soudem prvního stupně ztotožnil, na druhé straně však, jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, dospěl k závěru, že k překročení oprávnění
došlo (na str. 10 se naznačuje, že by tu mohlo být více skutečností, ve kterých
by bylo možno spatřovat překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci, na str.
11 je napsáno, že „tak, jak je uvedeno shora, odvolací soud posoudil
skutečnost, že dne 16. 4. 1996 byl uzavřen dodatek ke kupní smlouvě ze dne 15.
4. 1996 jako překročení plné moci...\"). Řešení otázky, zda zmocněnec překročil
oprávnění vyplývající z plné moci anebo zda jednal v rámci plné moci je právně
nevýznamné, neboť vzhledem ke zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že
žalobci nesdělili „bez zbytečného odkladu\" žalovanému nesouhlas s případným
překročením, by toto překročení bylo třeba považovat za zhojené, i kdyby k němu
došlo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v části odůvodnění, zabývající se
připuštěním dovolání poukázal na okolnost, že plná moc uzavřením smlouvy
zanikla (§ 33b odst. 1 písm. a/ obč. zák.), je třeba výrok o připuštění
dovolání vyložit tak, že jde o řešení právní otázky, zda úkony učiněné
zmocněncem poté, kdy plná moc zanikla, jsou jen překročením plné moci podle §
33 odst. 1 obč. zák., nebo nezmocněným jednatelstvím, o kterém se zmiňuje § 33
odst. 2 obč. zák.
Při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou.
Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden
rozsah zmocněncova oprávnění. Podle § 33 odst. 1 obč. zák. překročil-li
zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen
pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou
zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o
překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil. Podmínky, za
kterých je zavázán z jednání zmocněnce nebo nezmocněný jednatel sám, upravuje §
33 odst. 2 obč. zák., podle něhož překročil-li zmocněnec při jednání své
oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné
moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno,
právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li
zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se
kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu
škody způsobené jeho jednáním. Zánik plné moci je upraven v § 33b obč. zák.,
podle kterého plná moc zanikne též provedením úkonu, na který byla omezena (§
33 odst. 1 písm. a/ obč. zák.).
Pokud zmocněnec, jehož plná moc k zastupování zanikla (s výjimkami uvedenými v
§ 33b odst. 6 obč. zák.) činí právní úkony jménem osoby, která mu zaniklou
plnou moc udělila, jde o nezmocněné jednatelství a tyto úkony jsou pro
zmocnitele závazné jen v případě, že je dodatečně schválí. Tento závěr vyplývá
z textu obč. zák., který v § 33 odst. 1 upravuje případy vázanosti zmocněnce v
případě, že zmocnitel překročil své oprávnění vyplývající z plné moci. Pokud
však plná moc zanikla, nelze již uvažovat o zmocniteli ani o zmocněnci
(postavení účastníků jako uvedených osob již zaniklo), ani o překročení plné
moci, neboť nelze překročit něco, co již neexistuje. V případě opačného výkladu
by bylo nutno stanovit časové meze, ve kterých jde ještě o překročení oprávnění
vyplývajícího z plné moci, případně kdy jde již o nezmocněné jednatelství.
Vzhledem k tomu, že zákon nedává pro stanovení takových mezí oporu, bylo by
nutno dojít k závěru, že jakmile zmocnitel udělí plnou moc, je třeba právní
úkon zmocněnce, učiněný kdykoliv po zániku plné moci (tedy bez časového
omezení), považovat za překročení oprávnění z plné moci, upravené v § 33 odst.
l obč. zák., a takové úkony by byly závazné pro (bývalého) zmocnitele, pokud by
neoznámil osobě, se kterou (bývalý) zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez
zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl. Takový
výklad, který by pro toho, kdo jednou udělil plnou moc, znamenal právní
důsledky tohoto úkonu pro celý život, je zjevně nepřijatelný.
Pokud odvolací soud uvažoval jinak, a považoval jednání bývalého zmocněnce po
zániku plné moci provedením úkonu, na který se vztahovala, za překročení plné
moci, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak
dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolací soud však považuje za předčasný právní názor odvolacího soudu, že plná
moc v dané věci zanikla podle § 33b odst. 1 písm. a/ obč. zák. uzavřením
smlouvy dne 15. dubna 1996. Odvolací soud, který úvahu o zániku plné moci
neodůvodnil, se totiž nezabýval skutečností, že plná moc byla udělena k
uzavření kupní smlouvy a ke všem právním úkonům souvisejícím s prodejem
předmětných nemovitostí. V dalším řízení bude proto třeba zvážit, zda plná moc
zanikla uzavřením kupní smlouvy anebo až její účinností. Touto otázkou se
dovolací soud vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení nemohl zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s.
ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o
věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2000
JUDr. Jiří S p á č i l CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová