Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 25.
2. 2000, č. j. 6 C 1025/99-108, rozhodl, že žalovaný je povinen vyklidit a
vyklizený odevzdat žalobcům dům č. p. 17 a stavební parcelu č. 130 v obci S.,
k. ú. N., do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl
o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 15. 6.
2000, č. j. 5 Co 1383/2000-123, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 6 C 1025/99-134, rozhodl
stejně jako rozsudkem z 25. 2. 2000, č. j. 6 C 1025/99-108.
Odvolací soud rozsudkem z 9. 2. 2001, č. j. 5 Co 95/2001-149, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ke změně došlo jen ve výroku o
nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) tohoto novelizovaného
občanského soudního řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že soud neprovedl jím
navržený důkaz – výslech svědkyně M. L. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se k dovolání vyjádřila tak, že nejde o rozhodnutí, které
má po právní stránce zásadní význam a že v řízení nedošlo k vadě, která by
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby bylo dovolání
odmítnuto.
Žalobci B), C) a D) se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná
ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle
bodu 15. hlavy první části dvanácté téhož zákona odvolání proti rozhodnutím
soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí
odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno oprávněným a řádně zastoupeným
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ). Poté se zabýval otázkou
včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v dovolacím řízení nelze postupovat podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb. Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při
zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, ale rovněž při posuzování
včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze
dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 70 v sešitě č.
10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí bylo
uveřejněno rovněž pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době
od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 OSŘ).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání však dovolací soud nepřehlédl, že v
písemném vyhotovení napadeného rozsudku byli účastníci poučení mimo jiné i tak,
že „dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu
u Okresního soudu v Písku“. Žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí
jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu § 240 odst. 1 věty první OSŘ), avšak –
ve shodě s poučením, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení napadeného
rozsudku – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadený rozsudek mu byl
doručen do vlastních rukou dne 23. února 2001 a dovolání podal osobně u soudu
prvního stupně dne 23. dubna 2001). S přihlédnutím k právnímu závěru o
včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího
soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, obsaženém v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky (velkého senátu obchodního kolegia)
ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, jde tedy o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Takové vady žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) OSŘ]. O
takovýto případ se nejedná.
Přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z § 238
odst. l písm. b) OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně z 25. 2. 2000, č. j.
6 C 1025/99-108, byl sice odvolacím soudem zrušen, ale soud prvního stupně
dalším rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 6 C 1025/99-134, rozhodl stejně jako ve
svém předchozím rozhodnutí, neboť oběma rozsudky žalobě vyhověl. Pokud jde o
rozhodnutí soudu prvního stupně, která předcházela rozhodnutí dovolacího soudu
z 30. 11. 1999, č. j. 22 Cdo 296/98-101, dovolací soud k nim při posouzení
přípustnosti v tomto dalším dovolacím nemůže přihlížet. Podle těchto
rozhodnutí byla posuzována přípustnost dovolání v předcházejícím dovolacím
řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 239
odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku
přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.
Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam.
Žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl. Proto přípustnost
dovolání není dána ani podle § 239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 4, §
218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze situace, kdy
žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobcům B), C), a D), náklady
nevznikly. Žalobkyni A) vznikl nárok na náhradu účelně vynaložených dovolacích
nákladů (§ 243b, odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Tyto náklady představují odměnu za zastupování žalobkyně ve výši 950,- Kč (§ 7
písm. d/, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č.
49/2001 Sb.- advokátní tarif), při jediném úkonu právní služby (vyjádření k
dovolání) a náhradu hotových výdajů v paušální částce 75,- Kč podle § 13 odst.
3 vyhl. č.177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu