22 Cdo 1152/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci
žalobců: A) Ing. H. K. a B) prof. MUDr. P. Z., zastoupených advokátem, proti
žalované I. F., zastoupené advokátkou, o zrušení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 24/2000, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 14 Co
767/2000-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. června 2000, č. j. 3 C 24/2000-39, rozhodl, že se „zrušuje osobní věcné
břemeno zřízené ve prospěch žalované I. F., smlouvou o změně věcného břemene
ze dne 15. 9. 1988, sepsané formou notářského zápisu pod sp. zn. Nz 532/88, N
476/88, spočívající v právu užívat byt v prvém patře rodinného domu čp. 316 ve
Z., o čtyřech místnostech a kuchyní s příslušenstvím, s právem volného přístupu
do takto vyhrazeného bytu a s právem volného pobytu po výše uvedených
místnostech“ a že „náhrada za zrušení věcného břemene se žalované nepřiznává“.
Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. P. F., syn žalované,
nabyl vlastnictví domu kupní smlouvou uzavřenou 6. 12. 1984 se svými rodiči, K.
a I. F. Tato smlouva obsahovala pod bodem II. dohodu o zřízení věcného břemene
pro prodávající. Smlouvou o změně věcného břemene, uzavřenou 15. 9. 1988, bylo
věcné břemeno vymezeno tak, že manželé K. a I. F. budou užívat byt v prvním
patře rodinného domku o čtyřech místnostech a kuchyni s příslušenstvím, budou
mít právo volného přístupu do takto vyhraženého bytu a právo volného pohybu po
celých výše uvedených místnostech; otop a elektřinu si zajistí a uhradí manželé
F. podle své potřeby, veškeré opravy a úpravy nemovitostí bude zajišťovat a
hradit Ing. P. F. Tomu posléze jako povinné osobě podle § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“) soud
uložil povinnost vydat sporné nemovitosti žalobcům. Dům byl oprávněným vydán,
aniž by žalovaná přestala byt v prvním patře užívat. V přízemí, od něhož
žalovaná předala 25. 6. 2000 klíče žalobcům, se nacházel pouze jeden pokoj a
bývalá hala. Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku vydání domu oprávněným
osobám došlo k podstatné změně poměrů mezi věcným břemenem a výhodou, která z
něho pro žalovanou plynula. S odkazem na § 151p občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) věcné břemeno zrušil bez přiměřené náhrady, a to s ohledem na charakter
sporu a s odkazem na důvody plynoucí ze soudního rozhodnutí, na základě něhož
došlo k vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. února
2001, č. j. 14 Co 767/2000-59, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se mění
tak, že se návrh zamítá“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, s jehož právním názorem se ale neztotožnil.
Konstatoval, že smlouvou o věcném břemeni vzniklo věcné právo, které se vázalo
k zatížené nemovitosti, a podle § 151n odst. 2 ObčZ přešlo s vlastnictvím věci
na nabyvatele. Nelze vyloučit, že změnou v osobách oprávněného nebo povinného z
věcného břemene dochází ke změně poměrů. Ta sama o sobě však nepostačuje jako
důvod pro omezení nebo zrušení existujícího věcného břemene. V daném případě
bylo nutno brát do úvahy ustanovení § 7 odst. 1 restitučního zákona, podle
něhož se věc vydávala oprávněnému ve stavu, v jakém se nalézala ke dni doručení
písemné výzvy k vydání věci povinnému, a to nejen z hlediska stavu
materiálního, ale i právního. Žalobci tak převzali nemovitost do vlastnictví,
omezeného věcným právem zřízeným ve prospěch žalované. Tento stav žalobci
respektovali, když se zrušení tohoto právního stavu domáhali žalobou na zrušení
věcného břemene (z toho vyplývá, že uznávají jeho existenci). Důvody pro jeho
zrušení spočívající ve změně poměrů způsobující hrubý nepoměr mezi výhodou
žalované a věcným břemenem, však nemohly spočívat na okolnostech, které byly
důvodem pro postup podle restitučního zákona, přičemž jiné okolnosti, týkající
se změny poměrů vedoucích k hrubému nepoměru mezi oprávněním žalované a
zatížením žalobců, nebyly tvrzeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a uplatňují
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Zrušení věcného břemene se
domáhali podle § 151p odst. 3 ObčZ. Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou žalované spatřují ve skutečnosti, že jim byl předmětný dům, k němuž
bylo věcné břemeno zřízeno, vydán na základě restitučního zákona, přičemž věcné
břemeno bylo zřízeno dohodou mezi žalovanou, jejím manželem a jejich synem, na
něhož dům převedli. S právní argumentací odvolacího soudu, že změnou v osobách
oprávněného a povinného z věcného břemene sice dochází ke změně poměrů, avšak
taková změna sama o sobě nepostačuje jako důvod pro omezení nebo zrušení
věcného břemene, se ztotožňují pouze v obecné rovině, nikoliv v aplikaci na
daný případ. Žalovaná a její manžel získali dům v rozporu s předpisy platnými
v době, kdy nemovitost nabyli. To byl ostatně důvod k vyhovění žalobě na vydání
věci proti jejich synovi, na něhož dům převedli, a který v jejich prospěch
zřídil předmětné věcné břemeno. Jeho zřízení tedy následovalo po
nespravedlnosti spočívající v tom, že se žalovaná stala vlastníkem domu na
základě jednání, které bylo v rozporu s platnými předpisy. Sama by byla
povinnou osobou, pokud by nemovitost na svého potomka nepřevedla. Namítají, že
došlo-li ke změně vlastnictví zatížené nemovitosti v důsledku rozhodnutí soudu
učiněného podle restitučního zákona, vzniká evidentně hrubý nepoměr mezi věcným
břemenem a výhodou oprávněného. Změna v osobě vlastníka v takovém případě je
natolik závažnou změnou poměrů, že to odůvodňuje zrušení věcného břemene. Je to
logický důsledek restituce majetku, která by bez zrušení věcného břemene, jako
následku prvotní nespravedlnosti, nebyla úplná. Navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou
tímto zákonem - dále jen „OSŘ“),“ a po zjištění, že dovolání je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §
241 odst. 3 písm. d) OSŘ a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou
náhradu omezuje nebo zrušuje (§ 151p odst. 3 ObčZ).
Z ustanovení § 151p odst. 3 ObčZ je patrno, že občanský zákoník
předvídá, že práva a povinnosti vyplývající z věcných břemen nejsou neměnné; v
důsledku změny podmínek, za kterých věcné břemeno vzniklo, zákon umožňuje soudu
věcné břemeno omezit anebo zrušit za předpokladu, že změnou poměrů vznikl hrubý
nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, přičemž není rozhodující,
zda tento stav nastal zaviněním některého z účastníků tohoto vztahu. Při
rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je
třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda
došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla
vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila
na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která
oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu
a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v
důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v
důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní
situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího
(viz též rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. C 70 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck).
Skutečnost, že povinná osoba (příp. její právní předchůdkyně, dnes
oprávněná z věcného břemene), nabyla věc v důsledku protiprávního zvýhodnění,
nemůže založit změnu poměrů, neboť k ní došlo před zřízením věcného břemene.
Je zřejmé, že obecně platí zásada, že změna vlastníka věci zatížené
věcným břemenem nemá vliv na právní postavení jeho subjektů (viz např. R 1/1965
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě je situace zvláštní v
tom, že oprávněným z věcného břemene je bývalá spoluvlastnice nemovitosti,
jejíž právní nástupce byl nucen nemovitost břemenem zatíženou vydat žalobcům
jako oprávněným osobám podle restitučního zákona, přičemž důvodem pro vydání
byla skutečnost, že oprávněná nabyla dříve vlastnictví k nemovitosti na
základě protiprávního zvýhodnění, ke kterému došlo při stanovení kupní ceny.
Otázkou je, zda vydání nemovitosti oprávněným osobám v rámci zmírnění křivd je
takovou změnou poměrů, která by byla důvodem ke zrušení věcného břemene. Je
totiž zřejmé, že v případě, že nemovitost je původnímu vlastníku vrácena tak,
že je zatížena věcným břemenem, není náprava způsobené křivdy úplná.
Podle § 7 odst. 1 restitučního zákona se věc vydá oprávněné osobě ve
stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné
osobě. Stav vydávané nemovitosti spoluvytváří rovněž existence věcných
břemen, majících reálnou povahu; přecházejí totiž na oprávněného spolu
s vydáním věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23
Cdo 1677/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 11/2000). Na jedné straně
tak stojí zájem na stabilitě věcných práv, zejména věcných břemen, od jejichž
zřízení účastníci právem očekávají trvalou úpravu právních vztahů, na straně
druhé zájem na co nejširší obnově restituovaného vlastnického práva.
Při řešení uvedeného konfliktu oprávněných zájmů je třeba vyjít z toho,
že účelem restitucí je zmírnění křivd, když jejich úplné odstranění není vždy
možné a mohlo by někdy vést k novým křivdám. Proto zákon neváže na vydání věci
oprávněné osobě zánik věcných břemen, které byly k věci zřízeny poté, co
oprávněná osoba (resp.její předchůdce) v době rozhodné pro restituce
vlastnictví pozbyla. Pokud by zákonodárce chtěl, aby věcná břemena v důsledku
vydání zanikla, stanovil by to výslovně a jinak by formuloval § 7 odst. 1
restitučního zákona. Skutečnost, že tak neučinil a projevil vůli k zachování
věcných břemen, nelze obcházet tak, že se vydání věci oprávněné osobě podle
restitučního zákona prohlásí za změnu poměrů, vedoucí ke zrušení věcného
břemene podle § 151p odst. 3 ObčZ. Vydání věci oprávněné osobě podle
restitučního zákona není změnou poměrů, která by mohla mít za následek zrušení
věcného břemene; je pouze změnou vlastníka, která nemůže být důvodem ke zrušení
věcného břemene.
Zvláštností daného případu je, že oprávněnou z věcného břemene je
osoba, která jako spoluvlastnice a předchůdkyně povinné osoby nabyla nemovitost
v důsledku protiprávního zvýhodnění, spočívajícího v prodeji za nižší cenu, než
odpovídalo cenovým předpisům. Jde o to posoudit, zda se tato skutečnost neměla
promítnout do posuzování věci.
Fyzické osoby, které nabyly věc v důsledku protiprávního zvýhodnění se
ve smyslu § 4 odst. 2 restitučního zákona stávají osobami povinnými, i když o
protiprávním zvýhodnění nevěděly. Pokud povinná osoba, která takto nabyla
vlastnictví, zřídila věcné břemeno, vzniklo toto břemeno platně jen za
předpokladu, že je zřídil opravdu vlastník; jinak řečeno, že smlouva, na jejímž
základě věc povinná osoba nabyla, nebyla neplatná pro rozpor se zákonem podle §
39 ObčZ. Protiprávní zvýhodnění tedy v tomto případě nebylo natolik závažné,
aby mělo za následek neplatnost smlouvy. Jedině v takovém případě lze uvažovat
o zrušení existujícího věcného břemene. Pro kupující takto zvýhodněné (i bez
vědomosti o zvýhodnění) je pak značnou sankcí již samotné stanovení povinnosti
věc vydat; rozšiřování sankce i na zrušení věcného břemene nemá oporu v zákoně
a bylo by v rozporu i s jeho účelem, kterým rozhodně není úplná právní a jiná
restituce, ale náprava některých křivd, při jejímž provádění by měla být
respektována i mezitím vzniklá práva jiných fyzických osob. Pokud by ovšem
povinná osoba nabyla věc v rozporu se zákonem, resp. by tu byla jiná závažná
okolnost, uvedená v § 39 ObčZ, vlastnictví by nepřešlo a věcné břemeno by
nemohlo být zřízeno a následně ani zrušeno. Míra vad při nabytí nemovitosti
povinnou osobou (jejím předchůdcem) je tak postihována ve vztahu k věcnému
břemeni jí zřízenému buď povinností věc vydat podle § 4 odst. 2 restitučního
zákona, nebo i neplatností podle § 39 ObčZ; do § 151p odst. 3 ObčZ ji nelze
promítat. Proto ani skutečnost, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která
před tím, než věc byla zatížena v její prospěch věcným břemenem, byla
vlastníkem této věci, kterou nabyla za podmínek uvedených v § 4 odst. 2
restitučního zákona, nic nemění na tom, že vydání věci v restituci není změnou
poměrů, která by mohla vést ke zrušení věcného břemene.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ,
věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu