USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce F. O., zastoupeného Mgr. Markétou Ondřejkovou, advokátkou se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 153, proti žalované L. J., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 43/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 21 Co 152/2023-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 13 C 43/2021-284, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vymezeného geometrickým plánem č. 05722-023/2016 ze dne 25. 7. 2016 zpracovaným Ing. Michalem Chybou (dále též „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 21 Co 152/2023-360, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém vymezila tři právní otázky: 1) Otázka nesprávné aplikace § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) z hlediska posouzení rozhodného práva pro závěr soudu o tom, že žalobce vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku z důvodů uvedených v § 134 odst. 1 a § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. O této otázce podle žalované dosud dovolací soud nerozhodoval. Žalobce tvrdil, že předmětný pozemek vydržel sám. Ačkoliv však související nemovitosti nabyl v roce 2017, soudy posuzovaly otázku vydržení předmětného pozemku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 2) Otázka přípustnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce žalobce do vydržecí doby samotného žalobce jako jeho právního nástupce. Ta byla podle žalované řešena v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Za situace, že by předmětný pozemek vydrželi předchůdci žalobce, by si již žalobce nemohl započíst jejich dobu držby. 3) Otázka nesprávného posouzení základních předpokladů vydržení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku. I ta měla být řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Ačkoliv odvolací soud citoval mnoho rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu, nevycházel z nich a svým rozhodnutím je zjevně popřel. Z napadeného rozhodnutí není patrné, jaký by měl žalobce putativní titul. Odvolací soud se tak nevypořádal se všemi předpoklady vydržení vlastnického práva. Dále zpochybnila provedené hodnocení důkazů. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, respektive současně zrušil z týchž důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně.
5. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolací námitky považuje za zcela nedůvodné. Žalovaná v dovolání nepřípustně rozporovala zjištěný skutkový stav věci. Otázka 1) je nedůvodná, neboť předmětem posuzování byl stav a vztahy od konce 19. století. Počátek vydržecí doby se měl vztahovat k 60. až 70. letům minulého století, proto byla aplikace zákona č. 40/1964 Sb. namístě. Žalovaná se jen nově snaží navodit dojem, že žalobce tvrdí své vydržení po nabytí nemovitostí a tím uznává, že předmětný pozemek patřil právním předchůdcům žalované. Žalobce však nikdy netvrdil, že vlastnické právo jeho předchůdců zaniklo. Otázku 2) považoval za zcela lichou. Podobný náhled vyjádřil i ve vztahu k otázce 3). Dovolací argumentace v této části navíc nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění soudů. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Veškerá dovolací argumentace žalované, a v souvislosti s ní formulované právní otázky, vycházejí ze zřetelného předpokladu, že nalézací soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku na základě vydržení. Právě v souvislosti s „vydržením vlastnického práva žalobcem“ formuluje žalovaná právní otázky, které by měly založit přípustnost dovolání.
10. Tento předpoklad však není naplněn, a žalovanou uvedené právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Soud prvního stupně (bod 46 odůvodnění rozsudku) i odvolací soud (bod 20 odůvodnění rozsudku) jednoznačně učinily právní závěr, že předmětný pozemek byl vždy součástí pozemku právních předchůdců žalobce (a nyní žalobce samého) a vydržením vlastnického práva se zabývaly toliko v souvislosti s možným vydržením vlastnického práva právními předchůdci žalované. Takový postup je logický; jestliže totiž měli právní předchůdci žalované vlastnické právo nabýt vydržením, předpokladem pro takový závěr je, že vlastníkem pozemku byl někdo jiný než oni.
Pokud však předmětný pozemek patřil vždy právním předchůdcům žalobce (přičemž s tímto závěrem dovolání nijak nepolemizuje), resp. následně žalobci, neřešily soudy vydržení vlastnického práva žalobcem, protože k tomu nebyl žádný důvod a zabývaly se naopak tím, jestli právní předchůdci žalobce nepozbyli vlastnické právo vydržením právními předchůdci žalované. V této souvislosti dospěly k negativnímu závěru, přičemž otázky vydržení právními předchůdci žalované se dovolání vůbec nedotýká a je zaměřeno výhradně na vydržení vlastnického práva žalobcem.
Jestliže však na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže být dovolání žalované přípustné.
11. Jelikož dovolání žalované není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost stanovenou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutím nebo exekucí.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu