22 Cdo 1163/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A)
V. V. a B) I. V., zastoupených advokátem, proti žalované M. Z., zastoupené
advokátkou, o vydržení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod
sp. zn. 11 C 793/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem za dne 21. února 2002, č. j. 47 Co 320/2001-89, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. března 2001, č. j. 11 C
793/2000-74, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem za dne 21. února 2001,
č. j. 47 Co 320/2001-89, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení existence věcného břemene spočívajícího v
tom, že „každý vlastník domu čp. 1219 se stavební parcelou čís. 1353, zapsaný
na listu vlastnictví čís. 1272 pro obec a katastrální území Ž., u Katastrálního
úřadu v L. je oprávněný užívat pozemek číslo 6734/2, zapsaný na listu
vlastnictví 1674 pro obec a katastrální území Ž., u Katastrálního úřadu v L.
pro příchod, příjezdy, odchody a odjezdy a každý vlastník tohoto pozemku je
povinen toto právo trpět“. Tvrdili, že právo odpovídající věcnému břemeni
vzniklo vydržením, neboť zmíněný pozemek takto užívali již jejich právní
předchůdci po dobu 88 let, a tak byly již za platnosti obecného zákoníku
občanského z roku 1811 (dále jen „OZO“) splněny zákonné podmínky pro vznik
věcného břemene (tehdy služebnosti) vydržením.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. března 2001, č. j. 11 C 793/2000-74, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 21. února 2002, č. j. 47 Co 320/2001-89, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobci
nebo jejich právní předchůdci užívání předmětného pozemku opírali o právní
důvod způsobilý k nabytí práva jej užívat, přičemž existence takového právního
důvodu byla podle právní úpravy platné v rozhodné době předpokladem pro
vydržení práva. Nestačí pouhé tvrzení žalobců, že nemovitost užívali stejně
jako jejich právní předchůdci, aniž by jim v tom její vlastník bránil. Pokud by
mělo dojít k vydržení práva věcného břemene, bylo třeba nejen ujištění právních
předchůdců, že existuje věcné břemeno, ale především ujištění o právním důvodu
jeho vzniku. S odkazem na zákonnou úpravu předmětného institutu, platnou od
roku 1951 v aplikaci na daný případ shodně uzavřely, že žalobě nelze vyhovět.
Tvrzení, že k vydržení došlo v době platnosti OZO odvolací soud odmítl s tím,
že ustanovení tohoto zákona na věc nemohou být aplikována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Namítají zmatečnost celého řízení, posouzení věci v rozporu s hmotným právem a
se základními zásadami občanského soudního řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu
se odchyluje od ustálené judikatury. Soud prvního stupně řádně nezhodnotil
provedené důkazy a tvrzení účastníků řízení směřující k prokázání existence
věcného břemene vzniklého podle OZO a postupoval nedůsledně podle § 118a OSŘ
zejména ohledně poučení účastníků řízení. Tato poučení musí být podchycena v
protokolu o jednání, který musí obsahovat nejen poučení samotné, ale i jeho
obsah. Jediné poučení, kterého se žalobcům dostalo, bylo podle § 119a OSŘ.
Řízení tedy doznalo vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Odvolací soud tuto vadu ponechal bez povšimnutí. Žaloba byla postavena
na tvrzení, že věcné břemeno vzniklo v roce 1942 podle OZO a jestliže soud
aplikoval na danou věc normu účinnou od 1. 1. 1992, posoudil ji nesprávně.
Odvolací soud připomínky žalobců ohledně nutnosti aplikace OZO na daný případ
ponechal bez povšimnutí a argumentoval, pokud jde o zápočet vydržecí doby,
názorem z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1110/2000. Přehlédl ale,
že jestliže se mělo vydržení práva dokončit v roce 1942, bylo třeba podmínky
vydržení posoudit podle OZO a vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro
oprávněnou držbu. Postup soudu při dokazování byl vnitřně rozporný a byl i v
rozporu s procesními předpisy. Ač byla podána žaloba více žalobci se stejným
obsahem žalobního nároku, soud, aniž by jednu věc vyloučil k samostatnému
projednání, části žalobců vyhověl, když schválil smír a část žaloby, která se
týkala dovolatelů, zamítl, ačkoliv skutková i právní argumentace všech žalobců
byla totožná. To pominul i odvolací soud když tvrdil, že věcné břemeno u
žalobců M. a Š. vzniklo na základě souhlasu žalované a ne proto, že by došlo k
vydržení. Přehlédl, že věcné břemeno nevzniká „souhlasem“, ale jen za podmínek
taxativně vyjmenovaných v § 151o občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), tedy
opět normy, která na věc nedopadá. Pokud by soudy postupovaly správně, nedošly
by k závěru, znemožňujícímu žalobcům chodit do vlastního obydlí vchodem k tomu
zřízeným od roku 1912. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní otázku, která činí dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustným, považuje dovolací soud právní otázku
účinků vydržení práva pozemkové služebnosti pro nynější vlastníky panujícího a
služebného pozemku.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a přesvědčivé v části, ve které se tento
soud zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti ObčZ č. 141/1950 Sb., až do doby
vyhlášení rozsudku; dovolací soud však má jiný názor na možné důsledky žalobci
tvrzené skutečnosti, že k vydržení práva služebnosti mělo dojít již v době
platnosti OZO z roku 1811.
Věcná břemena jsou buď spojena s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo svědčí
určité osobě (§ 167 ObčZ z roku 1950, § 151n odst. 2 ObčZ v platném znění).
Obdobně služebnosti jako institut předcházející věcným břemenům byly pozemkové
a osobní (§ 473 a násl. OZO), přičemž služebnosti pozemkové byly spjaty s
vlastnictvím nemovitosti tak, že jejich subjekty byly vlastníci nemovitostí bez
ohledu na to, o které konkrétní osoby šlo. Došlo-li ke změně vlastníka
nemovitosti, došlo i ke změně subjektu služebnosti, resp. práv a povinností
vyplývajících z věcného břemene. Z formulace žalobního petitu i z tvrzení
žalobců se podává, že tvrdili existenci pozemkové služebnosti, která se později
přeměnila na právo odpovídající věcnému břemeni, spjatému s vlastnictvím určité
nemovitosti.
OZO umožňoval vydržení služebností (§ 1452 a násl. OZO). Předpokladem vydržení
služebnosti, ať již řádného (§ 1460 a násl.) nebo mimořádného (§ 1477), byla
držba práva. I v tomto případě platilo, že držbou práva nebylo jakékoliv
chování, které mohlo být obsahem práva (v daném případě služebnosti). Podle §
312 OZO držby práv se nabude, když se jich užije ve vlastním jméně; přitom
podle § 313 OZO držby práva se užije, když někdo na jiném něco jako
povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému náležející s
jeho dovolením použije ku svému užitku; konečně, když jiná osoba na cizí zákaz
opomene toho, co by jinak byla oprávněna činiti. Nestačilo tedy např.
„užívání, které bylo z ochoty povoleno“ (viz judikaturu uvedenou v Komentáři k
čsl. obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi, Praha 1935, díl II:, s. 95 a násl; tam jsou uvedeny i jiné právní názory
potřebné pro další posouzení věci v nalézacím řízení). Důkazní břemeno o
existenci skutečností zakládajících držbu (tzv. corpus possessionis a animus
possidendi) leží na tom, kdo se práv vzešlých z držby dovolává; presumpce
uvedená v § 328 OZO se týká poctivosti držby, nikoliv její existence.
Služebnosti, vzniklé v době platnosti OZO, se podle § 562 ObčZ z roku 1950 k 1.
1. 1951 změnily na věcná břemena, upravená v § 166 a násl. tohoto zákona; ani
ObčZ z roku 1964 tyto služebnosti nezrušil, a pokud nedošlo k právní
skutečnosti, se kterou právní předpisy spojují zánik věcného břemene, trvají
věcná břemena, založená jako pozemkové služebnosti podle OZO, dodnes. Pokud by
tedy bylo prokázáno, že pozemková služebnost vznikla v době platnosti OZO
(důkazní břemeno o skutečnostech majících za následek vznik služebnosti je v
dané věci na žalobcích), a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost,
resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly (důkazní
břemeno tu leží na žalované), pak by nezbylo než učinit závěr, že věcné břemeno
stále existuje a že svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti. Z
uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud vyloučil právní význam možnosti, že
by nynější tvrzené věcné břemeno svědčící žalobcům vzniklo jako služebnost za
platnosti OZO, aniž se zabýval předpoklady tvrzeného vzniku služebnosti
vydržením, resp. aniž uvedl skutečnost, na jejímž základě by právo, i kdyby
vzniklo, mezitím již zaniklo, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ.
Pokud jde o nedostatek poučení, které měl soud prvního stupně žalobcům
poskytnout s ohledem na § 118a OSŘ, je koncepce novely OSŘ, provedené zákonem
č. 30/2000 Sb., taková, že nezbývá než dovolatelům přisvědčit, že náležitého
poučení se jim nedostalo, když v důsledku jiného právního názoru soudu prvního
stupně nebyli poučeni o tom, jak by měli svá tvrzení o vydržení za platnosti
OZO doplnit (t.j. doplnit je o tvrzení skutečností, z kterých vyplývá, že
jejich právní předchůdci byli držiteli sporného práva); řízení tak trpí jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) OSŘ]. I když podle názoru dovolacího soudu je již z jeho rozhodnutí
zřejmé, jaké skutečnosti mají žalobci nadále tvrdit, je koncepce zákona taková,
že nezbude, než jim poučení opět poskytnout v nalézacím řízení (§ 118a odst. 1
OSŘ), pokud ovšem mezitím nedoplní potřebná tvrzení sami.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu