22 Cdo 1174/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci
žalobců: A) H. Z. a B) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) V.
Z. a 2) E. Z., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k hospodářské
budově, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 14/2000,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.
listopadu 2000, č. j. 9 Co 902/2000-56, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. června 2000, č. j. 16 C 14/2000-29, zamítl „návrh na určení, že
navrhovatelé ad a), b) jsou spoluvlastníky, respektive mají ve společném jmění
manželů spoluvlastnický podíl k ideální polovině nemovitostí postavených na
pozemku parc. st. čís. 185/2 v k. ú. T., obec T., zapsaných na LV 75, a to
zemědělské hospodářské budově“.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná 1) je
vlastnicí pozemkové parcely č. 185/2 v daném katastrálním území, zastavěné
novou hospodářskou budovou. Starou hospodářskou budovu nacházející se na této
parcele všichni účastníci řízení po dohodě z let 1983 - 1984 společně zbourali
a na jejím místě společně vybudovali novou budovu, aniž by se předem dohodli,
kdo bude jejím vlastníkem. Dohodli se toliko o jejím budoucím společném
užívání. Stavební a kolaudační rozhodnutí bylo vydáno první žalované. Budovu
užívali společně. Elektrická energie byla do budovy zavedena z domku žalobců,
kteří náklady s tím spojené uhradili, ostatní náklady spojené s jejím provozem
včetně daně z nemovitostí hradili žalovaní. Soud prvního stupně proto s odkazem
na § 136 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a proto,
že nebyla uzavřena dohoda účastníků o tom, že stavba bude v jejich
spoluvlastnictví, žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.
listopadu 2000, č. j. 9 Co 902/2000-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně a
určil, „že zemědělská hospodářská budova postavená na pozemku parc. č. 185/2 v
obci T. a katastrální území T., zapsaná na LV č. 75, je z jedné poloviny ve
společném jmění manželů navrhovatelů“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z
výpovědí účastníků v odvolacím řízení. Konstatoval, že vlastníkem nově
vzniklé, resp. vytvořené stavby je její stavebník v občanskoprávním smyslu,
tedy osoba, která měla v úmyslu stavbu nabýt do svého vlastnictví. Stavebník v
tomto smyslu nemusí být totožný se stavebníkem ve smyslu správního práva, resp.
s účastníkem stavebního řízení (R 36/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je-li stavebníků v občanskoprávním smyslu více, stává se takto
vzniklá stavba předmětem jejich spoluvlastnictví (R 29/1989 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dohoda o tom nemusí být písemná. Jde o vytvoření nové
věci od počátku a jejím obsahem nemusí být ujednání o výši spoluvlastnických
podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vznikla-li nová
stavba na místě staré a slouží stejnému účelu, pak tato situace bez dalšího
neimplikuje vlastnické poměry k nové stavbě. Pro vlastnictví nově vzniklé
stavby nemá význam ani vlastnictví stavebního materiálu, ani vlastnictví
pozemku na němž se stavba nachází. Dohodli-li se účastníci řízení, že zbourají
starou a vybudují novou stavbu při společném financování a společné výstavbě,
při představě jejího společného budoucího užívání, dohodli se na tom, že se
nová stavba stane předmětem jejich spoluvlastnictví, a to při absenci jiné
dohody, spoluvlastnictví rovnodílného. Případná dohoda uzavřená po dokončení
předmětné stavby by pro vznik podílového spoluvlastnictví neměla žádný právní
význam. Relevantní dohoda o založení podílového spoluvlastnictví ke stavbě by
mohla být platně uzavřena pouze do okamžiku, který by vzniku stavby časově
předcházel (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 111/92, publikovaný v
Právních rozhledech č. 2/1993, str. 46). Odvolací soud uzavřel, že nebyla-li v
daném případě tvrzena ani prokázána existence platné dohody o určení výše
spoluvlastnických podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
pak z § 137 odst. 1 a 2 ObčZ plyne, že podíly spoluvlastníků jsou stejné a
podíl žalobců připadl do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 143
ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), resp. společného jmění
manželů (§ 143 a násl. ObčZ v platném znění). Druhá polovina pak obdobným
způsobem připadla žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 238 odst. 1 písm. a) občanského řádu účinného před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a odůvodňují je podle §
241 odst. 3 písm. d) OSŘ. [Nesprávně uvádějí § 237 odst. 1 písm. a) a § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu po novele provedené uvedeným
zákonem]. Vyslovují nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že dohodli-li se
účastníci na tom, že se zbourá stará budova a na jejím místě se postaví nová,
pak nebylo-li v právně významné době, to je před vznikem stavby jako věci v
právním smyslu dohodnuto něco jiného, při společném financování a při společné
výstavbě realizovaných při představě společného užívání takto vzniklé stavby,
se takto dohodli na tom, že tato nově vzniklá stavba se stane předmětem jejich
spoluvlastnictví, a to při absenci jiné dohody spoluvlastnictví rovnodílného. Z
účastnických výpovědí vyplynulo, že nikdy mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda
o vzniku podílového spoluvlastnictví ke stavbě postavené společnou činností.
Byla uzavřena toliko ústní dohoda týkající se užívání věci, byť se na stavbě
podíleli všichni. Bylo dohodnuto, že žalobci pomohou žalovaným stavět a touto
formou jim vrátí žalovaní jejich pomoc při výstavbě rodinného domku. Za dohodu
nelze považovat úmysl jedné strany být posléze spoluvlastníkem, aniž by o tomto
úmyslu byla informována druhá strana. Dohoda o založení podílového
spoluvlastnictví musí být prokázána. Ztotožňují se s právním závěrem soudu
prvního stupně a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci odkazují na svoje odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně a na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, se
kterým se ztotožňují. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou
tímto zákonem - dále jen „OSŘ“),“ a po zjištění, že dovolání je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §
241 odst. 3 písm. d) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc
vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci – viz § 135b
ObčZ). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v
občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně
relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález
Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96). Není rozhodné, komu
bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a
jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba
vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která
nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp.
s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody
chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o
výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je
třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro
nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je
umístěna.
Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě
neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o
stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé
výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v
občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými
spoluvlastníky stavby (resp.pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich
společného jmění). Tak tomu bude zejména pokud více osob bez dohody o
vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a
podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z
okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná
skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by
cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich
spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy
přihlížet ke všem okolnostem věci.
V daném případě je zjevné, že účastníci neuzavřeli dohodu o vlastnictví
ke stavbě před jejím vznikem. To vyplývá nejen z výpovědí žalobců, ale i z
výpovědí žalovaných, kteří netvrdili, že by taková dohoda byla uzavřena. Pokud
žalovaná v odvolacím řízení uvedla, že dohoda (netvrdila, že písemná) byla
uzavřena po dokončení stavby, vyplývá z toho, že nebyla uzavřena před jejím
dokončením, přesně řečeno dříve, než se stavba stala věcí v právním smyslu;
dohoda uzavřená již po vzniku stavby jako věci v právním smyslu by musela být
písemná (§ 141 odst. 1 ObčZ), jinak nemá právní účinky. Z dokazování jasně
vyplynulo, že stavbu prováděli účastníci společně a že v době výstavby o
vlastnictví nehovořili. Žalobce a žalovaný jsou bratry a žalobkyně a žalovaná
jsou sestry; dříve společně hospodařili. Pokud jde o stavební povolení, z
dokazování vyplývá, že jej obstarala žalovaná proto, že pozemek, na kterém měla
být stavba postavena, je v jejím vlastnictví; naopak nebylo prokázáno, že by
žalovaná vystupovala ve stavebním řízení jako stavebník proto, že by měla
stavbu nabýt do výlučného vlastnictví (tomu by konečně bránilo i bezpodílové
spoluvlastnictví žalovaného - jejího manžela). Za této situace je právní závěr
odvolacího soudu o tom, že účastníci společnou činností vytvořili stavbu, ke
které také nabyli originárně spoluvlastnické právo, správný. Je třeba
podotknout, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se účastníci dohodli
tak, že žalobci pomohou žalovaným se stavbou a na oplátku budou moci stavbu
užívat; takové skutkové zjištění soudy neučinily a nevyplývá ani z provedených
důkazů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ,
věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim náhrada účelně
vynaložených nákladů k bránění práva (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 OSŘ). Takové účelné náklady však nevynaložili. Podali sice vyjádření k
dovolání, ale v tomto vyjádření se blíže dovolacími námitkami nezabývali; proto
náklad vynaložený na toto dovolání není nákladem vynaloženým účelně. Z toho
důvodu dovolací soud nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu