22 Cdo 1176/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně
České republiky - Okresního úřadu v P., proti žalovaným : 1) V. K., a 2) E. V.,
zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Z. o.
d. M. B., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 92/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. února 2000, č. j. 40
Co 764/97-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (stát) se domáhal určení jeho vlastnického práva k nemovitostem
uvedeným níže. Tvrdil, že sporný pozemek získal kupní smlouvou uzavřenou
nejpozději 10. 7. 1970 s jeho původním vlastníkem, manželem žalované 1) a
otcem žalované 2), L. K. Pozemek posléze odevzdal do tzv. trvalého bezplatného
užívání Okresnímu výstavbovému bytovému družstvu v P. za účelem výstavby šesti
bytových jednotek. Vlastnictví stavby čp. 64 se sporným pozemkem jmenované
výstavbové družstvo převedlo na Jednotné zemědělské družstvo M. b. se sídlem v
P., transformované posléze na Zemědělské obchodní družstvo M. b. P. Přestože
právní předchůdce žalovaných uzavřel ohledně sporného pozemku kupní smlouvu,
obdržel kupní cenu a stejnopis kupní smlouvy byl zaslán k zápisu vlastnictví v
evidenci nemovitostí u příslušného střediska geodézie, nebyl tento zápis
proveden, neboť příslušná dokumentace nebyla podle písemného sdělení
Katastrálního úřadu v P. nikdy doručena. Sporný pozemek byl po úmrtí L. K.
zahrnut do aktiv dědictví a podle usnesení Okresního soudu v Olomouci z 8. 6.
1994, sp. zn. 4 D 1994/93, jej zdědily žalované, každá v rozsahu jedné
poloviny, a ty jako jeho vlastnice byly zapsány v příslušném katastru
nemovitostí.
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. března 1997, č. j. 7 C 92/96-83, zamítl „návrh na určení, že vlastníkem
pozemku p. č. 17/2 zastavěná plocha v katastrálním území L. je žalobce“, a
rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo prokázáno,
že by žalobcem tvrzená kupní smlouva byla uzavřena.V průběhu řízení nebyla
kupní smlouva v originálu předložena a právní důsledky, které z ní měly
vyplynout, se nepromítly v příslušné evidenci nemovitostí. Stejnopis kupní
smlouvy, který žalovaná 1) předložila při projednávání dědictví, nebyl opatřen
datem a jeho pravost nebyla ověřena. Důkaz takovouto listinou soudu prvního
stupně nepostačoval.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. února 2000, č. j. 40 Co 764/97-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, „že vlastníkem pozemku p. č. 17/2 - zahrada, p. č. 17/3 -
zastavěná plocha, p. č. 17/4 - zastavěná plocha, pozemky ve zjednodušené
evidenci - parcely původ. pozemkový katastr p. č. 17/2 v k. ú. L., dnes zapsány
na listu vlastnictví č. 63 katastrálního území P., je žalobce“, a dále rozhodl
o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že předmětnou kupní
smlouvu její účastníci uzavřeli v zákonem předepsané formě a její předmět byl
určitě a srozumitelně identifikován. Její znění nevzbuzuje pochybnosti o vůli
účastníků. K její účinnosti nebylo třeba její registrace. Smlouva obsahuje
podpisy prodávajícího a zástupce kupujícího a podpis L. K. nebyl zpochybněn.
Smlouva navíc obsahuje výslovné prohlášení jmenovaného, že mu byla dohodnutá
kupní cena vyplacena, takže je současně kvitancí. Neplatnost kupní smlouvy
odvolací soud nespatřoval ani v absenci data jejího uzavření, neboť uvedením
data se nedovršovaly obsahové náležitosti kupní smlouvy. Datum vypovídalo pouze
o tom, kdy došlo k podpisu smlouvy. Její vznik vázal tehdy účinný občanský
zákoník (dále „ObčZ“) jen na shodu účastníků o jejím obsahu. Bez právního
významu je i zjištění, že nebyl proveden zápis právního vztahu v operátu
evidence nemovitostí, když takový zápis v té době neměl konstitutivní účinky.
Podle odvolacího soudu byla smlouva uzavřena nejpozději do roku 1970.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu účinného do novely
provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody
podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítají, že odvolací soud, který kupní
smlouvu týkající se sporného pozemku označil za platnou, se vůbec nezabýval a
nevypořádal se skutečností, že mu ji žalobce nepředložil v originále anebo v
ověřené kopii. Pokud žalobce tvrdil, že předmětnou kupní smlouvu právní
předchůdce žalovaných se státem uzavřel, měl ji soudu předložit, aby ji
posoudil včetně pravosti podpisů. Neověřená kopie nějaké listiny, navíc
nedatované, není listinou, kterou lze osvědčit vlastnické právo k nemovitosti.
Věc nestojí tak, zda smlouva je či není platná, ale zda byla uzavřena, zda
takový právní úkon vůbec nastal a zda je co z hlediska platnosti zkoumat.
Odvolací soud se s neexistencí řádné smlouvy nevypořádal, její existenci jakoby
předpokládal, nezpochybnil ji a zabýval se jen otázkou její platnosti. Vyšel
tedy ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a nesprávně věc právně posoudil. Vlastnické právo k pozemku zkoumal
již Okresní soud v Olomouci v rámci dědického řízení se závěrem, že L. K. byl
ke dni svého úmrtí vlastníkem sporného pozemku, a v tom smyslu rozhodl i soud
prvního stupně. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se vyjádřil vedlejší účastník na straně žalobce tak, že
se ztotožňuje se závěry učiněnými odvolacím soudem.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou
uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání není důvodné.
Podstata dovolání spočívá v tvrzení, že soud neměl učinit závěr, že smlouva
byla platně uzavřena, pokud mu nebyl předložen originál této smlouvy a že
správně nezhodnotil skutečnost, že kopie smlouvy, kterou měl k dispozici,
nebyla datována.
Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. opustil zásadu, že k účinnosti smlouvy o
převodu nemovitostí je třeba její vklad do pozemkových knih (intabulace); podle
§ 111 odst. 1 tohoto zákona se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným
převádí už samou smlouvou, nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
Později bylo k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti třeba poplatkové
registrace státním notářstvím (§ 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských
poplatcích), ovšem s výjimkou smlouvy o převodu majetku, který přecházel do
„socialistického vlastnictví“. Smlouvy o převodu takového majetku byly nadále
platné i bez poplatkové registrace a k jejich účinnosti nebylo třeba žádných
dalších náležitostí. Tento princip platil i za platnosti ObčZ č. 40/1964 Sb.,
a to až do novely č. 509/1991 Sb.
Byla-li tedy v době od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti ObčZ z roku 1950, do 31.
12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb., smlouva o převodu
nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví (tj. do vlastnictví státního,
družstevního nebo do vlastnictví společenské organizace) účinná okamžikem
uzavření smlouvy, resp. okamžikem účastníky dohodnutým, nabýval subjekt tzv.
socialistického vlastnictví na základě takové smlouvy vlastnictví, aniž by k
tomu bylo třeba jakýchkoliv náležitostí (např. zápis do evidence nemovitostí).
Nabytí vlastnictví na základě takové smlouvy bylo objektivní skutečností,
kterou lze v případě, že se původní smlouva nedochovala, prokázat i nepřímými
důkazy. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření
orgánů, fyzických a právnických osob, a listiny (viz § 125 OSŘ). Je třeba
přihlížet zejména k listinám, ze kterých se existence smlouvy o převodu
nemovitosti podává, a také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. K
tomu, aby soud učinil závěr, že smlouva o převodu nemovitosti do tzv.
socialistického vlastnictví byla uzavřena a vyvolala právní účinky, není nutné
předložení originálu této smlouvy nebo její kopie soudu.
Právní předpisy, upravující uzavření smlouvy, v uvedené době výslovně
nevyžadovaly, aby smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického
vlastnictví obsahovala datum uzavření. Pokud toto datum neobsahovala, nebyla z
tohoto důvodu neplatná; okamžik jejího uzavření bylo v takovém případě možno
zjistit dokazováním.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací
soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v
rozporu s pravidly logického myšlení. Pokud soudy v nalézacím řízení na základě
hodnocení provedených důkazů dospějí k závěru, že smlouva o převodu
nemovitosti s určitým obsahem byla uzavřena, může dovolací soud takový způsob
hodnocení důkazů přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy jsou zjevně
nepřiměřené. Tak tomu v daném případě není.
V dané věci odvolací soud měl existenci smlouvy prokázanou na základě listiny,
označené jako „kupní smlouva“, která obsahovala všechny podstatné náležitosti
smlouvy, prohlášení prodávajícího, že obdržel kupní cenu i jeho podpis, jehož
pravost nebyla popřena. Chování prodávajícího - právního předchůdce žalovaných
– po předpokládaném datu uzavření kupní smlouvy, tedy po roce 1970, odpovídalo
skutečnosti, že sporné nemovitosti prodal. Proto nelze způsob hodnocení důkazů,
provedeného odvolacím soudem, prohlásit za nepřiměřený.
Neobstojí námitka, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda smlouva byla
vůbec uzavřena. Odvolací soud konstatoval, že smlouva uzavřena byla, a to
nejpozději do roku 1970. Skutečnost, že neměl originál smlouvy k dispozici,
ještě nevylučuje závěr, že smlouva byla uzavřena. Pravost podpisu prodávajícího
žalovaná strana nezpochybnila, a proto se jí odvolací soud nemusel zabývat; to
vyplývá ze zásady projednací, jejíž uplatnění má za důsledek, že účastník je
povinen tvrdit skutečnosti, které by mohly přivodit pro něj příznivé rozhodnutí
ve věci, a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (viz § 120 odst. 1 OSŘ).
Rozhodnutí soudu v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci není
závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení; tyto osoby se
mohou domáhat ochrany svého práva u soudu (srov. též R 14/1992 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn.
21 Cdo 1982/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 6/1999).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody, upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ tedy v posuzované věci
nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím
soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ,
věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto by mu příslušelo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Takové náklady mu však nevznikly. Na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo ani vedlejší účastník na straně žalobce, který
sice k dovolání podal svoje vyjádření, ale nezabýval se v něm dovolatelkami
namítanými vadami. Proto odměna za sepsání tohoto vyjádření není účelně
vynaloženým nákladem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu