22 Cdo 1183/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. R., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn.
11 C 38/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. ledna 2000, č. j. 15 Co 649/99-27,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře z 2. června
1999, č. j. 11 C 38/99-12, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že
„žalobce je vlastníkem nemovitostí parcelní číslo 171 o výměře 244 m2 zastavěná
plocha s obytným domem čp. 70 a zahradou parcelní číslo 172 o výměře 319 m2,
které jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na
LV č. 2908 pro obec T., katastrální území H. ve vlastnictví žalované“ a ve
výrocích o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení
odvolacího. Návrh na připuštění dovolání zamítl.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nabyl
vlastnictví k předmětným nemovitostem dědictvím po matce A. V., zemř. 12. 9. 1946. Vyhláškou ministryně výživy z 3. 7. 1948, uveřejněnou pod č. 1476
Úředního listu, bylo rozhodnuto o znárodnění firmy „A. V. a spol. T.“. Výměrem
Ministerstva výživy z 10. 10. 1950 byl vymezen rozsah tohoto znárodnění a
dalším výměrem Ministerstva potravinářského průmyslu z 18. 12. 1952 byly do
majetkové podstaty znárodněného majetku začleněny i předmětné nemovitosti. Kupní smlouvou z 3. 11. 1966 od prodávajícího státu nabyli nemovitosti jako
kupující do spoluvlastnictví manželé V. a A. K. v rozsahu jedné ideální
poloviny a druhou polovinu žalovaná. Dne 15. 1istopadu 1971 V. K. zemřel a
žalovaná se stala vlastnicí i druhé poloviny nemovitostí, neboť nemovitosti
byly celé předmětem dědictví na základě vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů V. a A. K. Rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočka v Táboře z 2. 7. 1997, č. j. 15 Co 235/97-182, byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 2. 1997, č. j. 6 C 108/92-147,
kterým byla zamítnuta žaloba, aby A. R. (žalované v tomto řízení) a A. K. bylo
uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí podle § 5 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční
zákon“). Soudy obou stupňů dospěly v restitučním řízení k závěru, že předmětné
nemovitosti nesloužily provozu znárodněného podniku, tj. ubytování jeho
zaměstnanců a o jejich znárodnění tak bylo rozhodnuto v rozporu s § 4 odst. 2
dekretu č. 101/1945 Sb., který stanovil, že znárodnění se týká veškerých
nemovitostí, budov a zařízení sloužících provozu znárodněného podniku. Odvolací
soud ještě dodal, že rozpor se zákonem je dán i tím, že výměr z 18. 12. 1952
byl vydán nikoli ministrem, ale jen jeho náměstkyní. Žaloba byla zamítnuta
vzhledem k tomu, že žalovaná a A. K. nebyly povinnými osobami podle § 4 odst 2
restitučního zákona. V tomto dalším řízení o určení vlastnictví soudy obou
stupňů poukázaly na to, že byť při znárodnění nemovitostí byly porušeny právní
předpisy, neznamená to, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Také
správní akty vydané v rozporu s obecně závaznými předpisy, nejde-li o nicotné
správní akty, přivodí zamýšlené důsledky, nedojde-li k jejich zrušení či změně
v zákonem předepsaným způsobem. Předmětné výměry nicotnými správními akty
(paakty) nejsou. Teorie považuje správní rozhodnutí za nicotné jen tehdy, když
vykazuje tak závažné vady, že nemůže nabýt platnosti. O nicotný akt jde např. když byl vydán orgánem mimo jeho věcnou působnost, není-li projevem vůle
státního orgánu, výsledkem jeho činnosti či realizace aktu je právně či
fakticky nemožná. Předmětné výměry byly vydány podle zmocnění v obecně
závazných předpisech, a to ústředním orgánem, který rozhodoval v rámci svých
kompetencí svěřených mu zákonem. Postupoval podle tehdy platných právních
předpisů, předmětné nemovitosti, jež byly znárodněny, existovaly a byly ve
vlastnictví žalobce.
Skutečnost, že proces znárodnění byl dovršen v rozporu s
tehdy platnými předpisy, mohla znamenat pouze důvod ke změně či zrušení výměru
nebo restituční titul, nikoliv způsobovat nicotnost aktu. Žaloba na určení
vlastnického práva žalobce k nemovitostem nemůže proto obstát, když vlastnictví
pozbyl znárodněním a ani podle restitučního zákona nebylo jeho vlastnického
právo k nim obnoveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a namítá nesprávné
právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozbyl
vlastnictví k předmětným nemovitostem znárodněním. Podle žalobce byl výměr z
10. 10. 1949 a jeho dodatek z 18. 12 1952 vydán v rozporu se zákonem č.
115/1948 Sb., a jde proto o nicotný správní akt nezpůsobilý přivodit změnu v
osobě vlastníka. Přestože soudy konstatovaly, že znárodnění bylo provedeno v
rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tudíž bylo protiprávní, nepromítl
se uvedený závěr do výroku jejich rozhodnutí, ač měl zásadní význam pro
posouzení přechodu majetku žalobce na stát. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení ( §
240 odst. l a § 240 odst. 1 OSŘ) v prvé řadě zkoumal, zda jde o dovolání
přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně je dovolání přípustné, jestliže došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1
OSŘ. Takové vady žalobce nenamítal a ze spisu zjištěny nebyly. Dovolání není
přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ a § 239 odst. 1 OSŘ, neboť v
dané věci nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně zrušující usnesení
odvolacího soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné pokud odvolací soud nevyhoví
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, jestliže řeší právní otázku v judikatuře vyšších soudů dosud neřešenou
nebo řešenou odlišně nebo odvolací soud se při řešení právní otázky od
konstatní judikatury odchýlil.
Žalobce před vyhlášením rozsudku připuštění dovolání navrhl a dovolání by
mohlo být přípustné jen za předpokladu, že dovolatelem předestřená otázka,
zda předmětné výměry z 10. 10. 1950 a 18. 12. 1952 jsou nicotným právním aktem,
činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Již v rozsudku z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1999 a opět v rozsudku ze 17. 12.
1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném pod č. 11 ve Sbírce soudních
rozhodnutí 2/2000, Nejvyšší soud uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou
obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda
se jedná o akty nicotné (nulitní) tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné
(co do „záporné kvality“ vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti
(takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů
samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na
neexistující). K takovým paaktům lze přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo
rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně
nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou
toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti
(dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za
bezvadné a mají právní účinky).
Závěr odvolacího soudu, že předmětné výměry z 10. 10. 1950 a 18. 12. 1952
nejsou nicotnými právními akty, ale jen správními akty vadnými, tj. akty
vydanými věcně příslušným orgánem, který sice porušil zákon, avšak nebyly
zrušeny a mají proto právní účinky, je plně v souladu se závěry vyslovenými v
uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Žalobce pozbyl vlastnictví k
nemovitostem znárodněním a není proto věcně legitimován k podání žaloby na
určení vlastnictví k těmto nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.
Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím zásadního právního významu
ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné a
bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů
řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu