22 Cdo 1196/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců:
A) R. N., B) M. N., C) D. B., D) D. B., E) E. K., F) P. Š., G) J. H., H) H.
H., I) H. K., J) J. K., K) A. S., L) A. S., M) P. H., N) E. H., O) H. P.,
P) M. S., Q) I. V., R) M. V. a S) M. D., všech zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) P., a. s., zastoupené advokátem, a 2) I., a. s. v likvidaci,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 35/98, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2001, č. j. 51 Co 464/2001-192,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2001, č. j. 51
Co 464/2001-192, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. května 2001,
č. j. 28 C 35/98-146, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
II. Projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem Obvodního soudu pro
Prahu 4 se nenařizuje.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. května 2001, č. j. 28 C 35/98-146, zamítl žalobu, aby soud určil, že
žalovaná 1) není vlastníkem domu č. p. 765, postaveného na pozemku parc. č.
1123/108, ani v něm vymezených bytů č. 765/1 – 765/24, zapsaných u
Katastrálního úřadu P. na LV č. 923 pro kat. území L., a aby určil, že
vlastníkem označeného domu je žalovaná 2). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci jako
uživatelé bytů v označeném domě nemají naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, protože „případnou spornou otázkou ohledně vlastnictví nemovitosti
nemůže být jejich právo užívat byt dotčeno ani ohroženo a naléhavý právní zájem
žalobců by mohl být dán pouze v případě, kdyby se domáhali určení ohledně
nájemního vztahu. V takovém případě by pak soud řešil vlastnictví nemovitosti
jako předběžnou otázku“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 7. prosince 2001, č. j. 51 Co 464/2001-192, rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a dodal, že naléhavý právní
zájem na žalobě na určení vlastnictví k nemovitosti, jejímž smyslem je zápis
vlastnického práva do katastru nemovitostí, může mít jen ten, kdo chce být
jako vlastník zapsán. Určení vlastnického práva k označenému domu nemá vliv na
právní postavení žalobců jako nájemců bytů a jejich zájem na tom, komu zaplatí
peněžité plnění, je zájmem finančním, nikoli právním. Žaloba v tomto případě
nemá preventivní charakter a jestliže byla proti žalobcům zahájena řízení na
plnění, pak v těchto řízeních bude otázka vlastnictví domu řešena jako otázka
předběžná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobci spatřují v tom, že oba soudy
nepřihlédly k jejich tvrzení, že žalovaná 1) nabídla žalobcům ke koupi bytové
jednotky a podíly na společných částech označeného domu do vlastnictví a na
nabídce trvá, přitom žalovaná 2) žaluje žalobce na vyklizení těchto bytů, a že
neprovedl důkaz dřívější nabídkou žalované 2) na odkoupení bytových jednotek
ani notářským zápisem z 5. 9. 1997, z něhož vyplývá, že žalovaná 1) se nemohla
stát vlastníkem označeného domu. Soud prvního stupně provedl důkaz faxem
žalované 1) adresovaným žalobcům D. a D. B., v rozsudku však neuvedl, co bylo
tímto důkazem prokázáno, a odvolací soud tento nedostatek neodstranil, čímž oba
soudy porušily ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Soud prvního stupně neprovedl jimi
navrhované důkazy, aniž v rozsudku uvedl, proč je neprovedl, a odvolací soud
tuto jejich námitku nepovažoval za důvodnou. Soud prvního stupně v právním
posouzení pominul , že žaloba byla podána z důvodu nabídky prvního žalovaného
učiněné žalobcům na odkoupení bytů. Dovolatelé dále nesouhlasí s právním
posouzením věci odvolacím soudem pokud jde o posouzení otázky věcné legitimace
žalobců a jejich naléhavého právní zájmu na požadovaném určení s tím, že
odvolací soud nesprávně zhodnotil základní důvod podání této žaloby, tj. aby
bylo najisto postaveno, zda žalovaná 1) je vlastníkem bytů v předmětném domě,
zda je oprávněna žalobcům je nabídnout ke koupi, zda žalobci mohou vlastnické
právo k bytům nabýt od žalované 1) a zda žalované 1) peníze za byty zaplatí po
právu. Poukázali na to, že v případě žalobců M. S. a P. H. byla řízení o
vyklizení bytu přerušena do skončení řízení v této věci. Žalovaná 1) podala
proti všem žalobcům žaloby na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání
bytů v předmětném domě, kdy své vlastnické právo prokazuje jen výpisem z
katastru nemovitostí. Pokud by o vlastnickém právu bylo rozhodnuto v daném
případě, stalo by se právní postavení žalobců v těchto sporech jistým, řízení
by se zkrátilo, což by přineslo úsporu na nákladech řízení a jistotu o výsledku
sporu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu
prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby
nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, neboť v
řízení před soudem prvního stupně došlo k uvedeným procesním vadám v provádění
důkazů a žalobcům tak bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Žalovaná 1) navrhla odmítnutí dovolání s tím, že je zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník označené nemovitosti se souhlasem žalované 2) a její
vlastnické právo nikdo nepopírá. Protože nabídka k odkoupení bytů se u žalobců
nesetkala s pochopením, žalovaná je již nenabízí a nabízet ani nebude.
Žalovaná 2) považuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadního významu, dovolání však za nedůvodné, neboť žalobci neprokázali
naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolacímu soudu není známo, že by judikaturou vyšších soudů byla
řešena otázka možnosti či opodstatněnosti žaloby, jíž by se nájemce bytu ve
smyslu § 80 písm. c) OSŘ domáhal určení (ne)existence vlastnického práva k
bytovému domu, v němž se jeho byt nachází, dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tak
přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
Podle § 157 odst. 2 OSŘ soud v odůvodnění rozsudku uvede podstatný
obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být
dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné.
Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v posledně citovaném ustanovení,
je nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že provedl důkaz výpisy z katastru nemovitostí z 8. 12. 1997 a 9.
11. 1999 a kopií faxu žalované 1) adresovaného žalobcům C) a D), aniž učinil
skutková zjištění s odkazem na příslušné důkazy. Pouze ve vztahu k výpisům z
katastru nemovitostí lze z dalšího textu odůvodnění rozsudku dovodit, že snad v
katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsaná žalovaná
1). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není však zřejmé, co bylo
obsahem kopie faxu žalované 1). Toliko z protokolu o jednání před soudem
prvního stupně z 24. 5. 2001 na č. l. 143 spisu lze usuzovat na to, že přípis
žalované 1), adresovaný D. a D. B., předložený a přečtený u tohoto jednání, byl
zmíněným faxem a týkal se vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 1 a § 132 OSŘ a v důsledku
toho je nepřezkoumatelný. V takovém případě nejsou splněny předpoklady pro
opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem, ale nezbývá, než
takové rozhodnutí zrušit [§ 221 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Odvolací soud proto
pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jej
potvrdil. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. K tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 1303, svazek 18.
Vadou řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rovněž
je, nebylo-li postupováno v souladu s ustanovením § 120 OSŘ, např. nebyl
proveden navržený důkaz. Podle § 120 odst. 1 věta druhá OSŘ soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede takové důkazy, které jsou pro
souzenou věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu dané
věci. Pokud soud prvního stupně neprovedl důkaz nabídkou žalované 2) k prodeji
bytových jednotek žalobcům, který mohl prokázat rozhodné skutečnosti tvrzené
žalobci, čímž soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci [§ 205
odst. 2 písm. d) OSŘ], a odvolací soud sám toto pochybení soudu prvního stupně
neodstranil a jeho rozsudek nezrušil [§ 221 odst. 1 písm. a) OSŘ], pak postupem
odvolacího soudu došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) OSŘ, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že
žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu
uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99,
uveřejněném v Souboru pod C 257, svazek 3, vyslovil právní názor, že „pro
nájemce pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto
postaveno, kdo je vlastníkem pozemku. Proto je dán naléhavý právní zájem
takového nájemce na určení vlastnictví (popř. práva hospodaření) k pozemku“. Z
uvedeného vyplývá, že právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti nemusí
mít jen ten, kdo chce být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporného
pozemku. Lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaný pod C 1303 Souboru, v němž (i když šlo o spor
z odlišného právního vztahu) byl v podstatě a mimo jiné zaujat názor, že ve
sporu o plnění není vyloučeno, aby žalovaný měl naléhavý právní zájem na určení
(ne)existence právního vztahu, z něhož má plnit. Nelze tedy souhlasit s
paušalizujícím názorem odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na žalobě na
určení vlastnictví k nemovitosti, může mít jen ten, kdo chce být jako vlastník
zapsán v katastru nemovitostí.
Z podání žalobců je zřejmé, že jim nejde ani tak o otázky jejich nájemního
poměru, jako o prodej bytových jednotek do jejich vlastnictví podle zákona č.
72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. K takovému prodeji je oprávněn vlastník domu
(budovy) či bytových jednotek, který nemusí být totožný s pronajímatelem. Zájem
žalobců na tom, komu zaplatí za byty („finanční zájem“), nelze oddělovat od s
tím spojených právních vztahů, neboť si nelze dobře představit finanční nárok,
který by nebyl současně nárokem právním. Z tohoto pohledu se soudy obou stupňů
otázkou naléhavého právního zájmu žalobců či jejich aktivní legitimace
nezabývaly v potřebném rozsahu. V této souvislosti lze poznamenat, že pro
posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobců nemůže být bez významu, zda
v době rozhodování soudu trvá nabídka prodeje bytů žalobcům, resp. zda došlo k
akceptaci či konsensu ve vztahu k takové nabídce.
Žalobci se domáhají jednak, aby soud určil, že žalovaná 1) není
vlastníkem předmětného domu, ani v něm vymezených bytů, tj. negativního určení,
jednak, aby soud určil, že vlastníkem předmětného domu je žalovaná 2), tj.
pozitivního určení. Soudy obou stupňů (s ohledem na zaujatý právní názor)
rovněž neřešily otázku naléhavého právního zájmu žalobců na obou těchto
určeních současně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
neúplné a tedy nesprávné. Rozhodnutí ve věci tedy nelze označit za správné -
dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 OSŘ napadený rozsudek zrušil. Jelikož
důvody, které k tomuto zrušení vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, byl zrušen i ten a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 OSŘ).
Podle § 221 odst. 3 OSŘ, který platí u dovolacího soudu obdobně (§ 243b
odst. 5 OSŘ), zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný
právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo
že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc
projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení
jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.
Postupu podle § 221 odst. 3 OSŘ dovolací soud může využít, ale nemusí.
Dovolací soud pro takový postup neshledal důvody. I když v řízení před soudy
obou stupňů došlo k výše uvedeným procesním vadám, dovolací soud je přesvědčen,
že i bez přijetí tohoto opatření bude věc v přiměřené době soudem prvního
stupně v dosavadním obsazení náležitě rozhodnuta.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu