22 Cdo 12/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) V. B., a B) L. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) městu N. M. n. M., zastoupenému advokátem, a 2) S. H. L., a. s.,
zastoupené advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 11 C 192/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 8. září 1999, č. j. 18 Co 315/99-132, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 22. 12. 1998,
č. j. 11 C 192/97-99, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni na svůj náklad
odstranit kazety včetně tuhého komunálního odpadu v nich uloženého umístěné na
pozemkových parcelách č. 418/2 - les a 418/3 - pastva, v dílu „C“ pozemkové
parcely č. 418/1 - pastva, dílu „D“ pozemkové parcely č. 419 - role, dílu „E“
pozemkové parcely č. 417 - pastva, dílu „F“ pozemkové parcely č. 420 - role a
dílu „G“ pozemkové parcely č. 416/1 - role oddělených geometrickým plánem
střediska geodézie v N. č. zak. 92-189/91 ze dne 2. 4. 1991, všech v
katastrálním území a obci N., okres N. o celkové výměře 38 109 m2“. Dále
rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že spoluvlastníky předmětných pozemků
jsou žalobci, a to tak, že žalobci A) náleží výlučně podíl v rozsahu jedné
poloviny, podíl v rozsahu druhé poloviny je v bezpodílovém spoluvlastnictví
žalobců jako manželů (správně společném jmění manželů). Pozemky žalobců jsou
v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku zastavěny stavbou skládky tuhých
komunálních odpadů (dále jen „stavba skládky“), která je ve vlastnictví
žalovaného 1) a kterou na základě dohody žalovaných provozuje žalovaná 2). Na
stavbu bylo sice vydáno stavební povolení v roce 1990, nikoli však na pozemcích
žalobců. Jako celek tvoří stavbu 13 objektů, včetně tří kazet k ukládání
tuhých odpadů (dvou již naplněných zcela a třetí zčásti) na pozemcích žalobců,
přičemž stavba skládky se nachází také na sousedních pozemcích dalších tří
vlastníků. Stavba neslouží zemědělské výrobě a proto k jejímu zřízení
nepostačoval souhlas družstva ani v době, kdy pozemky žalobců byly předmětem
práva družstevního užívání. Souhlas nevyplývá ani z dohody o dočasném užívání
pozemků do roku 2001, kterou žalobce A) uzavřel 3. 4. 1992 se žalovaným 1),
neboť žalobkyně B) se jako spoluvlastnice pozemků dovolala relativní
neplatnosti této dohody. Soud prvního stupně dospěl, stejně jako ve věci sp. zn. 11 C 237/92, k závěru, že stavba skládky je nemovitostí a že jde o
neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c ObčZ. Žalobci se totiž nejprve domáhali
vůči žalovanému 1) vyklizení předmětných pozemků, avšak tato žaloba byla
zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 5. 1994, č. j. 11 C 237/92-126,
ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu z 22. 4. 1996, č. j. 18
Co 106/94-159, s tím, že skládka tuhých odpadů nacházející se také na
pozemcích žalobců, je neoprávněnou stavbou a žalobci se proto mohou domáhat
ochrany jen podle § 135c ObčZ. Dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu
bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto usnesením z 25. 9. 1997, č. j. 2 Cdon
932/96-171. Dále soud prvního stupně zkoumal otázku, zda je odstranění
předmětné stavby účelné. Poukázal především na to, že žalobou podanou 29. 9. 1994 vůči oběma žalovaným se sami žalobci domáhali přikázání stavby skládky na
jejich pozemcích do jejich společného jmění manželů s odůvodněním, že
odstranění této stavby je neúčelné a skládku chtějí po jejím přikázání sami
provozovat. Soud prvního stupně rozhodl o této žalobě tak, že rozsudkem z 29. 5. 1995, č. j. 11 C 289/94-62, zřídil věcné břemeno spočívající v právu užívat
pozemky žalobců ke stavbě skládky ve prospěch žalovaného 1) jako vlastníka
stavby a žalovaného 2) jako jeho provozovatele za náhradu 400.000 Kč. Žalobci
pak vzali v průběhu odvolacího řízení 24. 6. 1996 žalobu zpět a odvolací soud
usnesením z 28. 6. 1996, č. j. 18 Co 696/95-90, zpětvzetí žaloby připustil,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že odstranění předmětné stavby z pozemků žalobců je
sice technicky proveditelné, ale z ekonomického hlediska nevhodné. Stavba
samotná byla znaleckým posudkem Ing. Š. z 8. 3.
1994 (vypracovaným v řízení
vedeném pod sp. zn. 11 C 237/92) oceněna částkou 15.009.571 Kč a náklady na
její odstranění znaleckým posudkem téhož znalce z roku 1998 nejméně částkou
105 milionů. Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že zřejmě hlavní
příčinou, proč žalobci nebyli požádáni o souhlas se stavbou, bylo družstevní
užívání pozemků, a že přinejmenším žalobce A) jako jeden ze spoluvlastníků
ještě v roce 1992 se stavbou projevil souhlas. Vyšel také ze zjištění, že
vybudování stavby skládky předcházelo sdružení finančních prostředků několika
subjektů, přičemž zakladateli žalované 2), který provozuje skládku jako
podnikatelský subjekt, se stala 3 města regionu, žalovaná 2) uzavřela
smlouvy o ukládání odpadu s 50 městy a obcemi. Výstavbou skládky byla řešena
otázka ukládání tuhých komunálních odpadů v regionu a byly také stanoveny
přísné podmínky rekultivace stavby skládky. Znaleckým posudkem bylo rovněž
zjištěno, že z hlediska ochrany životního prostředí by odstranění stavby
skládky bylo vysoce rizikové - při znovuodkrývání skládky hrozí usmyknutí
tělesa skládky, zvyšuje se nebezpečí výbuchu či vzplanutí uvolňujícího se
skládkového plynu a převoz rozsáhlé kubatury odpadů by znamenal nadměrný
zápach a zvýšené nebezpečí infekce. Soud prvního stupně uzavřel, že odstranění
stavby skládky není ve smyslu § 135c odst. l ObčZ účelné, neboť byla vybudována
v obecně prospěšném zájmu a její odstranění by bylo nehospodárné.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o
nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k
dalšímu řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
Uvedl, že žalobci se před soudem prvního stupně domáhali odstranění stavby
skládky jako neoprávněné stavby podle § 135c odst. l ObčZ a teprve v odvolacím
řízení přišli s tvrzením, že stavba není samostatnou věcí - nemovitostí, ale
jde o součást jejich pozemků. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by soud uložit
žalovaným, aby skládku odstranili neboť dispoziční oprávnění k věci (pozemku
včetně její součásti) by náleželo výlučně žalobcům jako jejich vlastníkům.
Kromě toho nelze přehlédnout, že o vyklizení pozemků bylo již soudem
pravomocně rozhodnuto ve věci sp. zn. 11 C 237/92 soudu prvního stupně.
Odvolací soud už v uvedeném řízení, jak vyplývá z jeho rozsudku, č. j. 18 Co
106/94-159, dospěl k závěru, že předmětná stavby skládky na pozemcích žalobců
je stavbou nemovitou, a to stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c odst. l ObčZ.
Odvolací soud považoval za správný také závěr soudu prvního stupně, že
odstranění předmětné stavby není účelné. Poukázal v prvé řadě na to, že soud
prvního stupně případně zdůraznil, že to byli sami žalobci, kteří v předchozím
řízení tvrdili, že odstranění této stavby účelné není, a na soudem prvního
stupně zjištěnou genezi vzniku stavby jak ve vztahu k žalobcům tak jejímu
účelu, a ekonomickou nevhodnost odstranění stavby. Připomněl, že podle
znaleckého posudku odstranění stavby skládky jen z pozemků žalobců tak, aby
stavba na dalších pozemích, které nejsou ve vlastnictví žalobců zůstala
funkční, proveditelné není, dále vážná rizika související s případným
odstraněním skládky. Uzavřel, že právě z uvedených důvodů sdílí závěr soudu
prvního stupně, že odstranění předmětné skládky není účelné.
Odvolací soud nepřipustil proti svému rozhodnutí dovolání, s odůvodněním, že
předmětná otázka, zda skládka tuhého komunálního odpadu je samostatnou věcí, je
sice věcí právního posouzení, avšak odpověď na tuto otázku je třeba vyvodit ze
skutkových okolností projednávané věci, tj. z konkrétních jedinečných a
neopakovatelných skutečností, jež byly v řízení zjištěny. Posouzení právní
povahy skládky, nemůže být tedy otázkou, která činí jeho rozsudek rozhodnutím,
které má po právní strance zásadní významu. Za takovou nepovažoval ani otázku,
zda neoprávněnému uživateli pozemku lze poskytnout ochranu proti jeho
vlastníkovi z důvodu veřejného zájmu, když uvedl, že jeho rozsudek se na
řešení této otázky nezakládá - opírá se o závěr, že odstranění stavby není ve
smyslu § 135c odst. l ObčZ účelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ. Za otázky, které činí rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, považují 1) zda stavba
skládky tuhých komunálních odpadů je samostatnou věcí ve smyslu § 119 ObčZ, či
zda je součástí pozemků a 2) zda lze neoprávněnému uživateli pozemku poskytnout
právní ochranu proti vlastníkovi předmětného pozemku z důvodu veřejného zájmu. Podle názoru žalobců není stavba skládky stavbou ve smyslu občanského práva. V
takovém případě nebylo na místě aplikovat § 135c odst. l ObčZ, neboť toto
ustanovení se vztahuje na situaci, kdy se jedná o stavbu ve smyslu občanského
práva a vlastníkem stavby je osoba odlišná od osoby vlastníka pozemku, na němž
se stavba nachází. Žalobci jsou přesvědčeni, že i kdyby stavba skládky byla
součástí jejich pozemků, pak by i přesto bylo možné uložit povinnost vyklidit z
pozemku, tj. i ze stavby, navezené odpady. Odvolací soud nerozlišil „stavbu
skládky“ od „navezených odpadů“, obojí nazývá „skládkou“, ačkoli podle žalobců
odpady skládkou nejsou. Žalobci uplatnili žalobou dva nároky - nárok na
odstranění stavby, jejíhož odstranění se domáhají podle § 126 ObčZ, a nárok na
odstranění odpadu, který je žalovaným 2) na jejich pozemky ukládán. Nepovažují
také za správný závěr odvolacího soudu, že již v rozsudku odvolacího soudu č. j. 18 Co 106/94-159 byla řešeno, že stavba skládky je věcí nemovitou. V
uvedeném řízení soud dospěl jen k tomu, že jde o stavbu samostatnou ve smyslu
stavebněprávních předpisů. Rovněž tak nejde o věc v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 237/92 již pravomocně rozhodnutou. Žalobci také poukazují na rozhodnutí
odvolacího soudu, č. j. 10 Co 93/93-55, z 28. 6. 1993, v němž soud vyslovil
názor, že „ukáže-li se pravdivým tvrzení žalobců, že stavba skládky je
postavena na jiných pozemích než znělo stavební povolení, bude okresní soud
aplikovat § 135 ObčZ, nebude-li tomu tak, bude uvažovat o oboustranné restituci
ve smyslu § 457 ObčZ“. Dále žalobci uvádí, že zjištění odvolacího soudu, že
odstranění skládky není proveditelné, nemá oporu v provedeném dokazování, o
čemž svědčí i to, že znalec se vyjádřil i k tomu, jaké náklady a rizika by s
odstraněním skládky byly spojeny. Ostatně odvolací soud neprovedl jimi navržené
důkazy k tomu, že přemístění uskladněných odpadů je možné a k charakteru
stavby. V odůvodnění svého rozsudku se ani nevypořádal s tím, proč jejich
provedení nepovažoval za potřebné. Žalobci také namítají, že pokud existoval
celospolečenský zájem na zachování předmětné skládky na pozemcích žalobců, pak
pominul nejpozději v roce 1995, kdy byla nově zřízena skládka v K. Poukazují na
to, že skládka byla na jejich pozemcích zřízena bez jejich souhlasu, a i když
se od roku 1992 se domáhali ochrany vlastnického práva k těmto pozemkům,
žalovaní přesto stavbu dokončili, pokračovali v ukládání odpadů a nyní
argumentují nevratností takového stavu. Tím je ten, kdo způsobil protiprávní
stav jednostranně a trvale (i ekonomicky) zvýhodněn na úkor vlastníka
nemovitostí.
Podle bodu 17. hlavy 1., části XII. zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 8. září 1999, Nejvyšší soud jako soud dovolací
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů
uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v § 237
odst. 2 OSŘ, o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §
237 odst. 1 OSŘ žalobci nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci
přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ nebo podle § 239 odst. 1 OSŘ.
Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a
odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že přezkumu dovolacího soudu, za předpokladu, že
dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí zásadního významu, je vymezeno jen právní
posouzení věci, nikoli skutková zjištění, napadené dovolacím důvodem podle §
241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Dovolací soud je tedy vázán skutkovým stavem, z něhož
odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Pokud ovšem žalobci vytýkali
odvolacímu soudu, že jeho zjištění, že odstranění stavby skládky z pozemků
žalobců není technicky proveditelné, nemá oporu v provedeném dokazování, pak
takové zjištění odvolací neučinil - jeho zjištění o technické neproveditelnosti
odstranění stavby skládky na pozemcích žalobců je vázáno jen na otázku
funkčnosti jejích zbývajících částí na pozemcích, které žalobcům, vlastnicky
nenáleží - neboli i odvolací soud vychází ze zjištění, že za předpokladu
nefunkčnosti částí stavby skládky nacházejících se i na dalších (žalobcům
nenáležejícím) pozemcích je odstranění skládky z pozemku žalobců technicky
proveditelné.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat
rozhodnutí, které obsahuje právní otázku (tj. odvolací soud ji řešil a je pro
rozhodnutí významná), která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo
byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů
odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou
otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní
praxí.
V dané věci žalobci připuštění dovolání navrhli a je tedy třeba posoudit, zda
v dovolání předestřeli otázky, které činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím
zásadního právního významu.
Podle § 126 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva
neoprávněně zasahuje. Kromě této obecné úpravě ochrany vlastnického práva
proti neoprávněným zásahům obsahuje ObčZ ještě speciální úpravu ochrany
vlastnického práva proti takovým zásahům, a to v § 135c ObčZ. Ta je
prostředkem ochrany vlastníka pozemku, na kterém byla bez jeho souhlasu zřízena
stavba (stavba na cizím pozemku, neboli tzv. neoprávněná stavba). Stavbou ve
smyslu tohoto ustanovení rozumí se věc nemovitá, když odstranění stavby jako
věci movité lze se domáhat žalobou na vyklizení pozemku podle § 126 ObčZ ( k
tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 C Cdo 70/92 ze 14. 12.
1993, uveřejněný pod č. 1 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994).
V daném případě byla rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 5. 1994, č. j. 11 C
237/92-126, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu z 22. 4. 1996,
č. j. 18 Co 106/94-159, zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali vůči
žalovanému 1) vyklizení částí pozemků, na nichž byla zřízena stavba skládky.
Soud dospěl k závěru, že prostředkem ochrany jejich vlastnického práva vzhledem
k tomu, že jde o stavbu nemovitou, může být jen žaloba podle § 135c ObčZ.
Jestliže soud dospěl v předchozím řízení mezi účastníky o vyklizení pozemků,
tedy o ochranu vlastnického práva k pozemkům proti neoprávněnému zásahu, k
závěru, že zásah do práva spočívá ve zřízení n e m o v i t é stavby bez
souhlasu vlastníků pozemku, a vlastníkům pozemků náleží proto právo na ochranu
nikoli podle § 126 ObčZ, ale podle § 135c ObčZ, tedy z titulu neoprávněné
stavby na cizím pozemku, je soud v dalším řízení o odstranění této stavby
vázán ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ závěrem, že k zásahu do práva žalobců k
pozemkům došlo stavbou nemovitou. Pokud je pro posouzení věci podstatná
otázka, která již byla mezi účastníky řešena v předchozím řízení a soud je
jejím posouzením ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ vázán, nemůže jít v dalším řízení
o otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního
právního významu ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ. Kromě toho, odvolací soud se též
otázkou, zda v dané věci šlo o stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů,
zabýval. Vyšel přitom z učiněných skutkových zjištění a na jejich základě
uvážením dospěl k závěru, že o stavbu jde; tomuto uvážení nelze nic vytýkat.
Závěr, zda v dané věci šlo o stavbu, vyplývá z posouzení zjištěných skutečností
a rovněž nečiní z této věci zásadní rozhodnutí.
Žalovaná 2) nebyla sice účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 237/92,
nicméně ze shora uvedeného vyplývá, že vztah žalobců a žalovaného 1) je vztahem
vlastníků pozemků a vlastníka nemovité stavby zřízené na jejich pozemích ve
smyslu § 135c ObčZ. Jestliže žalovaná 2) užívá tuto stavbu na základě smlouvy
s jejím vlastníkem, nejde ze strany žalované 2) o protiprávní zásah do
vlastnického práva žalobců k pozemkům.
Z § 135c odst. l a 2 ObčZ vyplývá, že soud je při rozhodování o návrhu na
odstranění stavby na cizím pozemku povinen zkoumat, zda je odstranění stavby
účelné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odstranění stavby je neúčelné z více
důvodů. Z jeho rozsudku tedy nevyplývá, že stavba nemůže být odstraněna pro
jistě existující obecný (veřejný) zájem - byť okolního regionu na uskladnění
tuhých komunálních odpadů. Odvolací soud však vzal v úvahu okolnosti vzniku
stavby a akcentoval vztah žalobců k této stavbě, zejména pokud šlo o jejich
původní návrh na přikázání této stavby do jejich vlastnictví. Vzhledem k účelu
dané stavby, který spočívá v ukládání odpadů, se tak i žalobci podíleli na
vzniku stavu, existujícího v tomto řízení. Ten znamená, že odstranění stavby by
bylo vysoce technicky, a proto také ekonomicky, náročné a spojeno s vážnými
riziky poškození životního prostředí. Posouzení účelnosti odstranění stavby
skládky ve smyslu § 135c odvolacím soudem tak není ani v rozporu se závěrem
Ústavního soudu ČR, vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 uveřejněným pod
č. 23, svazek 5 Sbírky nálezů a usnesení, že ekonomická nevhodnost odstranění
stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod zamítnutí
návrhu na její odstranění nepostačující.
Za této situace nelze ani otázku, zda lze neoprávněnému uživateli pozemku
poskytnout ochranu proti vlastníku pozemku z důvodů veřejného zájmu, považovat
za otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ, a to ani ve vztahu k
žalované 2), který užívá stavbu žalovaného 1) nikoli pozemky žalobců.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 239
odst. 2 OSŘ, bylo podle § 243b odst. 3 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Soud prvního stupně, kterému odvolací soud uložil, aby rozhodl ještě o
nákladech řízení, rozhodne i o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu