22 Cdo 1206/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců: A/ D. Č., B/ E. K., jako
dědičky po zemřelé M. L., C/ J. H. a D/ M. H., zastoupených advokátem, proti
žalované Obci R., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalobců, České republiky - Okresního úřadu v Kolíně, o určení
vlastnictví, vedení u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 277/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května
1999, čj. 22 Co 103/99-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2.
července 1998, čj. 6 C 277/98-38, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5.
ledna 1999, čj. 6 C 277/98-53, určil, že „vlastníky pozemku dle PK č. 150/1 a
150/2 v obci a katastrálním území R. jsou D. Č. k ideálním 2/6, M. L. k
ideálním 2/6, J. H. k ideální 1/6 a M. H. k ideální 1/6\" a rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastníci sporných
pozemků, A. a M. H., je nabídkou ze 7. 7. 1966 darovali státu, který je 2. 8.
1966 přijal do svého vlastnictví. Právní nástupci původních vlastníků sporných
pozemků D. Č., M. L. a dále J. H. (otec žalobců J. a M. H.), jako oprávněné
osoby podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě
\") vyzvali 1. 7. 1992 tehdejšího uživatele, Státní statek v K., k jejich
vydání. Současně v rámci dodatečného projednání dědictví po M. H. v roce 1993
bylo rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně z 11. 11. 1993, sp. zn. D 1910/92,
potvrzeno nabytí vlastnictví sporných pozemků dědicům, kteří byli totožní s
okruhem oprávněných osob uvedených shora. Ti je převedli kupní smlouvou z 26.
10. 1993 na žalovanou. Na základě výzvy podle zákona o půdě jim sporné pozemky
byly později vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 5. 3. 1997, které
nabylo právní moci 11. 4. 1997. Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva z
26. 10. 1993 ohledně sporných pozemků, uzavřená v době, kdy prodávající dosud
nebyli jejich vlastníky, je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ\"), neboť byla uzavřena v rozporu se zákonem, konkrétně s § 123
ObčZ.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované, rozsudkem
ze dne 18. května 1999, čj. 22 Co 103/99-65, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění
dovolaní. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Kupní smlouvu o prodeji sporných pozemků z 26. 10. 1993, uzavřenou před tím,
než žalobci nabyli jejich vlastnictví podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, shledal
absolutně neplatnou, a to pro rozpor s § 588 ObčZ. Proto se nezabýval námitkou
relativní neplatností předmětné kupní smlouvy, vznesenou žalovanou, neřešil
námitku promlčení práva namítat relativní neplatnost a nezabýval se tvrzeními,
že k uzavření kupní smlouvy došlo v důsledku omylu, že vlastnictví k pozemkům
žalovaná nabyla v dobré víře od nepravého dědice a že je chráněna jakoby
vlastnictví nabyla od dědice pravého ve smyslu § 486 ObčZ. Proto také zamítl
návrh žalované na připuštění dovolání k posouzení otázky, zda se při uzavírání
kupní smlouvy jednalo o omyl, neboť v rámci odvolacího řízení se takovou
otázkou nezabýval, když dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní
smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Uvádí, že se v průběhu řízení bránila tvrzením, že sporné pozemky nabyla podle
§ 486 ObčZ (tedy je nabyla v dobré víře od nepravého dědice) a pokud by měla
být kupní smlouva z 26. 10. 1993 považována za neplatnou, šlo by toliko o
relativní neplatnost ve smyslu § 49a ve spojení s § 40a ObčZ. Bylo na
žalobcích, aby ve lhůtě tří let u soudu namítli relativní neplatnost kupní
smlouvy; pokud tak neučinili, je námitka promlčena. Připomíná, že původní
vlastníci M. a A. H. sporné pozemky darovali státu. Žalobci v roce 1991
uplatnili restituční nárok podle zákona o půdě a 26. 10. 1993 pozemky prodali
žalované v přesvědčení, že veškeré listiny pozemků se týkající byly v souladu
se zákonem. Při uzavírání smlouvy tedy vycházeli z omylu a tento stav odpovídal
§ 49a ObčZ. Žalobci se zrušením kupní smlouvy snaží získat větší majetkový
prospěch, než který dosáhli na základě kupní smlouvy. Na sporných pozemcích
byla vybudována skládka tuhého domovního odpadu značného rozsahu. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci, ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a
zjistil, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 239 odst. 2 OSŘ, podle kterého
nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle
ustálené judikatury dovolacího soudu o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka,
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není
řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího
soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem
sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za
otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v
napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí, která může
vyplývat i z publikovaného rozhodnutí vyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího
soudu nemá zásadní význam ani v případě, spočívá-li na právním názoru, který
vyplývá z jednoznačného a nepochybného znění zákona.
V dané věci ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení
vyplývá, že předmětné pozemky objektivně nebyly předmětem dědictví po M. H.,
neboť až do jejich vydání v restitučním řízení byly ve vlastnictví státu;
přesto Okresní soud v Kolíně rozhodnutím z 11. 11. 1993, sp. zn D 1910/92
vyslovil, že tyto pozemky nabývají děděním pozůstalé děti, které (resp. jejich
právní nástupci – dále jen „žalobci\") vystupují v tomto řízení jako žalobci.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci 2. 12. 1993. Avšak již před vydáním
rozhodnutí, 26. 10. 1993, uzavřeli žalobci ohledně těchto pozemků kupní smlouvu
s žalovanou. Dovolání je postaveno na námitce, že dovolatelka vlastnictví
nabyla od nepravých dědiců a věc bylo třeba posoudit podle § 486 ObčZ, podle
kterého kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví
potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice. Soudy v
nalézacím řízení žalobce za nepravé dědice v uvedeném smyslu nepovažovaly. Je
tedy třeba zvážit, zda jejich postup byl v souladu s publikovanou judikaturou.
Nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek
zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v
takovém rozsahu, v jakém jej nabyla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky z 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, publikované v časopise Soudní
judikatura č. 6/1999). Toto řešení vyplývá z jasného znění zákona, který hovoří
o dědici, jemuž bylo dědictví potvrzeno. Smyslem tohoto ustanovení je chránit
dobrou víru nabyvatele v rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví.
V dané věci byla smlouva o převodu nemovitosti uzavřena dříve, než bylo
dědictví potvrzeno; nebyla tedy uzavřena s osobami, kterým bylo dědictví
potvrzeno. Pokud soudy v nalézacím řízení nepovažovaly žalobce za oprávněné
dědice podle § 486 ObčZ, postupovaly v souladu se zákonem i s judikaturou. Za
této situace by bylo řešení námitek dovolatelky o ochraně podle zmíněného
ustanovení nadbytečné.
Také závěr, že smlouva, kterou nevlastník převádí vlastnictví k věci, je
(nejde-li o výjimečně přípustné nabytí věci od nevlastníka, o které v dané věci
nešlo a ani takové nabytí nebylo tvrzeno) absolutně neplatná, je v souladu s
judikaturou (viz např. rozsudek publikovaný pod č. C 291 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Na tomto závěru nic
nemění ani skutečnost, že smlouva je snad současně postižena i další vadou,
která by měla, nebýt vady zakládající absolutní neplatnost, za následek její
relativní neplatnost.
Pokud dovolatelka poukazuje na hrozící majetkovou újmu, je věc řešena hmotně
právními předpisy (např. § 42 ObčZ) a nemůže mít vliv na přípustnost dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu a dovolání není přípustné; jiný důvod přípustnosti, než tvrzený
dovolatelkou, dovolací soud neshledal. Proto nezbylo, než dovolání odmítnout [§
243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Výrok o náhradě
nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst.
l a § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť neúspěšná dovolatelka nemá právo na
náhradu těchto nákladů a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením takové
náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu