22 Cdo 1206/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie
Rezkové, ve věci žalobce J. M., zastoupeným advokátem, proti žalované RNDr. L.
R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004 – 116, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č. j. 18 Co
108/2004-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. července 2002, č. j. 17 C 60/2001-36, zamítl žalobu „o určení, že žalobce
je vlastníkem ¼ domu čp. 1825 na zast. pl. parc. č. 3244, zast. pl. parc.
č. 3244 o výměře 200 m² a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539m², zaps.
na LV č. 43, pro obec P., kat. úz. V., která je v katastru nemovitostí dosud
vedena v rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R.“, a rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel z právního posouzení, že pokud žalobce
pozbyl spoluvlastnické právo k ideální jedné čtvrtině předmětných nemovitostí
jejich opuštěním (§ 453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.), když zůstal od 27. 10.
1964 v zahraničí bez povolení československých úřadů s úmyslem již se nevrátit
a byl za to odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 3. 1965,
sp. zn. 1 T 87/65 a jeho spoluvlastnický podíl nabyla od státu kupní smlouvou
ze dne 17. 7. 1969 matka žalované M. T., vznikl žalobci nárok na vydání majetku
podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a jestliže jej
neuplatnil, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecné
občanskoprávní úpravy. Současně uvedl, že „kupní smlouva, kterou uzavřela matka
žalované M. T. 17. 7. 1969 nemůže být považována za neplatnou podle § 39 zák.
č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou provedenou zák. č. 131/1982 Sb. (dále jen
„ObčZ“) proto, že jí nabyla nemovitosti od nevlastníka (stát se stal vlastníkem
podle tehdy platného § 453 odst. 2 ObčZ) či v rozporu s cenovými předpisy,“ a
upozornil, že veškerá tvrzení, o která žalobce existenci svého vlastnického
práva opírá, jsou nepřípadná a mohou mít význam jen ve sporu restitučním a
nikoliv v řízení o určení vlastnictví podle obecných předpisů. Nakonec ještě
dodal, že se rozborem platnosti kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1969 nebude zabývat
podrobněji, neboť takový rozbor by byl namístě v řízení restitučním. K
existenci dobré víry právní předchůdkyně žalované uvedl, že nedostatek dobré
víry M. T. nemůže být dovozován jen z toho, že nabyvatelka musela mít
pochybnosti o platnosti nabývacího titulu a proto, že okolnosti prodeje domu
byly předmětem stížností nájemníků. Dovodil, že jde o subjektivní domněnku
žalobce, která nebyla potvrzena v žádném z předchozích soudních řízeních, která
se proti nabyvatelce vedla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze
dne 28. března 2003, č. j. 18 Co 85/2003-57, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně
vyslovil právní názor, že možnost navrhnout vydání věci, s níž disponoval
stát bez právního důvodu, podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích, nezbavuje vlastníka práva domáhat se svých nároků podle
občanského zákoníku. Vlastník sice mohl žádat o vydání věci podle restitučních
předpisů, pokud však vlastnictví nepozbyl, může se i nadále domáhat ochrany
práva v rámci řízení o určovací žalobě (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Svůj právní
názor opřel o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 2326/98. Navíc poukázal na to, že žalobce nárok na vydání věci podle
speciální úpravy provedené zák. č. 87/1991 Sb. ani uplatnit nemohl, neboť nebyl
občanem České republiky. Závěry soudu prvního stupně, že stát nabyl
spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem jejich opuštěním a že kupní
smlouva ze dne 17. 7. 1969 je platná a dále, že žalovaná nabyla předmětný
spoluvlastnický podíl vydržením, shledal řádně nezdůvodněnými, a tedy
nepřezkoumatelnými.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č. j.
17 C 60/2001-81, tak, že se určuje, „že žalobce je vlastníkem ¼ domu čp.
1825 na zast. parc. č. 3244, zast. parc. č. 3244 o výměře 200 m² a zahrady
parc. č. 3245 o výměře 539m², zapsaných na LV č. 43, pro obec P.,
katastrální území V., která je v katastru nemovitostí dosud vedena v rámci
spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R.“ a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
12 1996, sp. zn. 3 Cdon 257/96, a převzal tam uvedený právní názor, že opuštění
věci ve smyslu § 453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.ve znění před novelou
provedenou zák. č. 131/1982 Sb., tzv. derelikci nelze spojovat s pouhým faktem
emigrace ale že ve spojení s § 34 a 35 ObčZ by vlastník věci musel (byť třeba
konkludentně) vyjádřit svoji vůli pozbýt vlastnictví k věci jejím opuštěním tj.
vzdání se vlastnického práva. Opuštění věci jako právní úkon by muselo splňovat
všechny náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu. V dané věci
k takovému projevu vůle nedošlo a stát se tedy nestal vlastníkem předmětných
nemovitostí. Nemohl tedy uzavřít platnou kupní smlouvu o prodeji
spoluvlastnického podílu právní předchůdkyni žalované. Kromě toho shledal kupní
smlouvu ze dne 17. 7. 1969 neplatnou i pro rozpor s cenovými předpisy. Dále pak
dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že její matka
nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením. Pokládal za
nepravděpodobné, že by matka žalované neznala znalecký posudek oceňující
nemovitosti určený pro kupní smlouvu. I kdyby však neznala tehdejší cenové
předpisy, musela by jistě vědět, že dům čp. 1825 byl uveden jinou, menší
výměrou. M. T. nemohla být v dobré víře při uzavírání kupní smlouvy, neboť
ještě před jejím vznikem se setkala se svědkyní E. S., a ta ji informovala o
tom, že žalobce svůj spoluvlastnický podíl nepozbyl.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
určení vlastnictví zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování přečtením opatření finančního odboru
Obvodního národního výboru v P. ze dne 17. 11. 1965, č. j. Fin/3-tr.323/K,
kterým tento obvodní národní výbor převedl a začlenil nemovitost čp. 1825 v
P.-V., jež dříve náležela A. M. ideální ¼ a J. M. ideální ¼, do
operativní správy Obvodního podniku bytového hospodářství v P., a Obvodní
národní výbor v P. v něm sděluje, že veškerý majetek výše uvedených osob
připadl dnem 27. 10. 1964 podle § 453 odst. 2 ObčZ československému státu. Dále
odvolací soud doplnil dokazování přečtením kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1969,
podle které Obvodní podnik bytového hospodářství pro P. prodal za stát jednu
ideální polovinu domu čp. 1825 v P., stavební parcely č. kat 3244 a zahrady č.
kat. 3245 do vlastnictví M. T. za kupní cenu 55 657,-Kč. Oproti soudu prvního
stupně odvolací soud dovodil, že se právní předchůdkyně žalované M. T. ujala
držby předmětných nemovitostí v dobré víře, že jí patří, neboť důvodně měla
zato, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu a že stát jí nemovitosti řádně
prodal. Kupující M. T. neměla důvod pochybovat o tom, zda je kupní cena
prodávaných nemovitostí v souladu s cenovými předpisy, když kupní cena
vycházela z posudku znalce a příslušného znalce si vybral prodávající. Odvolací
soud se při posuzování dobré víry M. T. opřel o judikaturu dovolacího soudu a
vyložil, že se oprávněná držba zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že
je vlastníkem držené věci. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost
obvyklou posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být
omluvitelný, přičemž omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
případu po každém požadovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že shora
předpokládané okolnosti dobré víry byly u M. T. splněny a jelikož oprávněnou
držbu vykonala přinejmenším od 17. 7. 1969 do 17. 7. 1979, nabyla podle § 135a
ve spojení s § 507a odst. 3 ObčZ spoluvlastnický podíl k nemovitostem
vydržením. Ke dni 18. 7. 1979 se tak stala vlastnicí jedné ideální poloviny
nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací
důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ) a
dále, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3OSŘ.). Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že ho odvolací
soud zatížil povinností tvrdit a doložit důkazy nedostatek dobré víry jako
předpokladu vydržení předmětných nemovitostí právní předchůdkyní žalované do
vlastnictví. Je přesvědčen, že povinnost tvrdit a doložit důkazy přítomnost
dobré víry stíhala žalovanou. Opačný závěr je v rozporu s konstantní
judikaturou. Vytýkal odvolacímu soudu, že v této souvislosti v odůvodnění svého
rozsudku necitoval veškeré rozsudky Nejvyššího soudu, které mu žalobce v
průběhu řízení předložil. Skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném
dokazování, shledával v tom, že cena, za kterou M. T. koupila nemovitosti,
odporovala cenovým předpisům. Lze předpokládat, že to kupující věděla, neboť ji
nepochybně zajímalo, jakou cenu za nemovitosti zaplatí. Nesprávnost kupní ceny
byla i předmětem stížností nájemců domu. Ačkoliv tyto skutečnosti vyplynuly z
provedených důkazů (soud provedl důkaz obsahem stížností, obsahem spisu PBH s
posudky a obsahem spisu „lidové kontroly“ i rozsudky Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 15. 12. 1993, č. j. 21 C 40/92 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 3.
1998, č. j. 16 Co 11/97-90) při hodnocení dobré víry M. T. k nim nepřihlédl.
Kromě toho svědkyně S. v roce 1969 informovala žalovanou o skutečnostech
popírajících nabytí předmětných nemovitostí státem. Ani to odvolací soud nevzal
v úvahu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl. Nesouhlasila s tím, že odvolací soud postavil své rozhodnutí ve věci na
nesprávném posouzení důkazního břemene. Právní závěr, jaký žalobce vytýká
odvolacímu soudu, z jeho rozsudku nevyplývá. Naopak z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu lze dovodit, že přítomnost dobré víry v souvislosti s výkonem
oprávněné držby předmětných nemovitostí byla tvrzena a doložena žalovanou.
Nesouhlasila ani s tím, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla oporu v
provedeném dokazování. Povinnost nabyvatelky M. T. zkoumat znalecký posudek
(pokud jde o použití oceňovací vyhlášky či správnosti výměr v domě), jde
bezpochyby nad rámec obvyklé míry opatrnosti, když tento znalecký posudek
nechal zpracovat stát jako prodávající a kupující nemohla jeho zpracování ani
výši ceny ovlivnit. Navíc stanovená cena za ideální ½ nemovitostí byla
srovnatelná s cenou sjednanou za ideální ¼ týchž nemovitostí dle kupní
smlouvy z roku 1958 ve výši 23 900,-Kč. Nesprávné určení kupní ceny v důsledku
použití neplatné vyhlášky při oceňování vyšlo najevo až mnoho let po uplynutí
vydržecí lhůty. Nebylo prokázáno ani to, že by M. T. byla seznámena se žádostí
občanů o prošetření prodeje domu a se závěry Komise lidové kontroly. Navrhla,
aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně
zastoupeným účastníkem řízení a že je podle § 237 odst. 1 písm a) OSŘ
přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobci nelze přisvědčit v jeho dovolací výtce potud, že odvolací soud
postavil své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene. V dané věci
tížila žalovanou povinnost poskytnout tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ OSŘ) a
povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. b/ OSŘ
ve spojení s § 120 odst. 1 OSŘ) o tom, že se její právní předchůdkyně ujala
držby předmětných nemovitostí v dobré víře, že jí patří a že v oprávněné držbě
setrvala po dobu, se kterou zákon spojuje předpoklad nabytí vlastnického práva
vydržením. Odvolací soud tuto skutečnost respektoval tím, že právě na základě
tvrzení žalované a provedených důkazů, jichž se žalovaná v řízení dovolávala,
její právo uznal. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud nesprávně přenesl
důkazní břemeno ohledně vydržení na žalobce. Nicméně samotná úvaha odvolacího
soudu o předpokladech nabytí vlastnického práva k věci vydržením, ze které se
pak odvíjely procesní povinnosti účastníků řízení, správná není. Odvolací soud
se mýlí, pokud dospěl k závěru, že M. T. mohla nabýt vlastnické právo k
předmětným nemovitostem dnem 18. 7. 1979, na základě výkonu oprávněné držby v
období od 17. 7. 1969 do 17. 7. 1989. Občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb.) v
období od 1. dubna 1964 do 31. března 1983 neznal institut vydržení. Tento
hmotněprávní institut byl v občanském právu obnoven teprve až s účinností od od
1. 4. 1983 zák. č. 131/1982 Sb. V období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 tak
nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva k věci jejím vydržením. Rozhodnutí
odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ OSŘ). V této souvislosti nelze přehlédnout, že sama žalovaná
tvrdila nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem teprve až k datu 1.
4. 1984, jak nejdříve umožňovalo ustanovení § 507a odst. 3 ObčZ po novele zák.
č. 131/1982 Sb.
Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné, bylo bezpředmětné zabývat se i dalším dovolacím důvodem a to, že
skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
Skutková zjištění totiž budou muset být učiněna nově vzhledem k jinému právně
relevantnímu časovému období.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta prvá OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu