22 Cdo 1224/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce PHL – Hotels s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58,
IČO 281 62 714, zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v
Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice, Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení
věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 161/2011,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.
ledna 2013, č. j. 26 Co 564/2012-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
srpna 2012, č. j. 30 C 161/2011-73, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že
„pozemky vedené jako parcela č. st. 364, parcela č. st. 365 a parcela č. st.
366 v obci a katastrálním území Š. jsou zatíženy věcným břemenem opravňujícím
každého vlastníka stavby – budovy č. p. 280 na parcele č. st. 364, budovy bez
č. p./č. e. na parcele č. st. 365 a budovy bez č. p./č. e. na parcele č. st.
366, vše v obci a katastrálním území Š. – užívat trvale a bezúplatně pozemek,
vedený jako parcela č. st. 364 v obci a katastrálním území Š. pro užívání
stavby č. p. 280 na parcele č. st. 364 a pozemky vedené jako parcely č. st. 365
a č. st. 366 v obci a katastrálním území Š. pro účely užívání staveb bez č. p./
č. e., které se na těchto parcelách nacházejí“. Ve výroku II. rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 26 Co 564/2012-116, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje
důvod nesprávného právního posouzení věci. Důvod přípustnosti dovolání zakládá
na tom, že „otázka spočívající v dobré víře dovolatele ohledně vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemeni na základě hospodářské smlouvy má být dovolacím
soudem posouzena jinak“. Zároveň tvrdí, že doposud nebyla dovolacím soudem
komplexně řešena otázka „rozdílného přístupu k vybraným skupinám subjektů při
transformaci práva osobního užívání a práva trvalého užívání“. Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže dovolatel namítá, že „otázka spočívající v dobré víře dovolatele
ohledně vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě hospodářské
smlouvy má být dovolacím soudem posouzena jinak“, nesplňuje dovolání podmínku
uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle dovolatele by právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být posouzena
jinak; takové vymezení však bez dalšího nenaplňuje důvody přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání mimo jiné
s případem, kdy právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být (opětovně
dovolacím soudem) posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým nalézací
soudy posoudily otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcem.
Dovolatel se tedy nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu a
nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím soudem) právní otázku
posoudil opětovně a jinak. Veškeré jeho námitky směřují pouze proti řešení
popsané právní otázky soudem odvolacím a soudem prvního stupně.
Tvrdí-li dále dovolatel, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena otázka dobré víry ohledně možného vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemeni, založená na uzavřené smlouvě o zřízení práva trvalého užívání
pozemku, odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října
2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
„smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem
upraveným v hospodářském zákoníku (§ 70); jejím obsahem není nic, co by se
týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka
pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro
subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen
žádným způsobem neupravoval a použitelnost občanského zákoníku ve vztahu k
užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na
fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu § 71 odst. 2
hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik
věcného břemene po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. – registrace smlouvy státním notářstvím (§ 135c odst. 1
obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), přičemž
občanský zákoník zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně
upravoval v § 135c odst. 1, 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. Ostatně právo trvalého užívání je i současnou
judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 2718). Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních
předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla
být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo
odpovídající věcnému břemenu.“
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a nelze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu