22 Cdo 1225/2025-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. K. U., zastoupené Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, proti žalovaným 1) Š. P. a 2) E. P., oběma zastoupeným Mgr. Janem Baerem, advokátem se sídlem v Praze, Litoměřická 834/19d, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 104/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 36 Co 401, 402/2024-173, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) 8 040 Kč a žalované 2) 6 487 Kč, vše k rukám zástupce žalovaných Mgr. Jana Baera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 67 C 104/2023-120, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 8. 2024, č. j. 67 C 104/2023-137, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaných s uzavřením kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu o velikosti 14240/1246896 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a zamítl žalobu o určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti 14240/1246896 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY není zatížen zástavním právem smluvním ani dalšími s tím souvisejícími zápisy – závazkem neumožnit zápis nového zástavního práva namísto starého, závazkem nezajistit zástavním právem ve výhodnějším pořadí nový dluh a závazkem zástavního věřitele nepožádat o výmaz zástavního práva. Žalobkyni uložil zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 36 Co 401, 402/2024-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho pouze co do výše náhrady nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to konkrétně „kdy dospívá zákonné předkupní právo dle § 1124 odst. 1 obč. zákoníku ve znění účinném od 01.01.2018 do 30.06.2020, když při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.04.2024, č. j. 22 Cdo 2431/2022-128“, jestliže uvedl, že k dospělosti tohoto práva došlo až reakcí žalobkyně v podobě dopisu ze dne 15. 3. 2023. Další otázkou, kterou je dle žalobkyně třeba se zabývat, je otázka „hmotného práva, jak aktivní/pasivní musí být nabyvatel věci v procesu zjišťování, zda je věc zatížena závadami nezapsanými ve veřejném seznamu, aby na něj tyto závady nepřešly, resp. zda je dostačující prohlášení převodce, že věc zatížená není.“ Žalobkyně má za to, že se odvolací soud i ohledně řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 33 Cdo 1480/2020-105. Poslední otázkou k řešení je otázka hmotného práva, která dle žalobkyně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda žalobkyně své zákonné předkupní právo spoluvlastníka vůči žalovaným zneužila, či nikoliv, pokud věc, která je předmětem předkupního práva, nabyla od právních předchůdců, kteří byli spolu s žalovanými účastníky soudního řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil „příslušnému soudu“ k dalšímu řízení.
4. Žalovaní se rozsáhle vyjadřují k dovolatelkou namítaným otázkám. Z obsahu vyjádření je patrné, že se ztotožňují se závěry odvolacího soudu. Rozhodnutí považují i za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zejména rozhodnutími, na která odkazuje žalobkyně. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl. III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K dospělosti předkupního práva
7. Předně žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předkupní právo dospělo až dne 15. 3. 2023, kdy bylo žalobkyní uplatněno. Podle žalobkyně však předkupní právo dospělo v souladu s § 2143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) uzavřením smlouvy s koupěchtivým dne 1. 4. 2020, tedy ještě v době účinnosti právní úpravy upravující „široké“ zákonné předkupní právo spoluvlastníka. Proto převodem spoluvlastnického podílu z právních předchůdců na žalobkyni nezaniklo.
8. Na otázce dospělosti předkupního práva však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
9. Odvolací soud především uzavřel, že uplatnit předkupní právo „bezesporu“ mohli již právní předchůdci žalobkyně, kteří tak neučinili, a převodem spoluvlastnického podílu na žalobkyni proto předkupní právo zaniklo. V této souvislosti však žalobkyně neformuluje žádnou konkrétní právní otázku ani neodkazuje na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se snad měl odvolací soud odchýlit, pouze dále polemizuje s důsledky posouzení jiného data dospělosti předkupního práva, nikoliv však se zánikem předkupního práva v důsledku jeho převodu.
10. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2431/2022, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na www.nsoud.cz) na který odkázala žalobkyně, není pro nyní řešenou věc přiléhavý. V tomto rozhodnutí dovolací soud totiž řešil otázku přechodu předkupního práva podle § 1107 odst. 1 o. z. z důvodu personálního propojení převádějící a nástupnické společnosti, a to vše na straně povinné z předkupního práva (nikoliv na straně oprávněné).
11. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.) K aktivitě nabyvatelů spoluvlastnického podílu
12. Žalobkyně ohledně aktivity na straně nabyvatelů spoluvlastnického podílu odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020, a namítá, že se odvolací soud od jeho závěrů odchýlil. Ačkoliv se uvedené rozhodnutí zabývá aktivitou nabyvatelů v době existence zákonného předkupního práva spoluvlastníka (do 1. 7. 2020), jsou jeho závěry bezesporu aplikovatelné na řešenou věc, tedy na obezřetnost nabyvatelů v době, kdy při převodu na žalované již předkupní právo spoluvlastníka ze zákona nevyplývalo.
13. Podle § 1107 odst. 1 o. z. kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.
14. Zákonné předkupní právo podle § 1124 o. z. je ve smyslu § 2144 o. z. právem věcným. Okamžikem porušení předkupního práva je spoluvlastnický podíl zatížen závadou nezapsanou ve veřejném seznamu (§ 1107 odst. 1 o. z.). Takovou „jinou“ závadu nabyvatel vlastnického práva přejímá za podmínky, že ji měl nebo mohl z okolností zjistit, tedy nebyl-li v dobré víře, že věc není závadou zatížena. Měřítko posuzování dobré víry je objektivní, nabyvatel musí vynaložit úsilí, které mu lze rozumně uložit, aby zjistil, zda na věci vázne závada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1480/2020).
15. Pokud v nyní projednávané věci byli žalovaní právní předchůdkyní ujištěni, že na převáděném spoluvlastnickém podílu neváznou právní vady ve prospěch třetích osob, zákonné předkupní právo nebylo lze seznat z veřejného seznamu a nadto v době převodu na žalované (29. 9. 2020) již ze zákona nevyplývalo, nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaní při koupi podílu zachovali požadovanou míru obezřetnosti a vyžadování jakékoliv další aktivity (zjišťování podmínek předcházejícího převodu spoluvlastnického podílu na právní předchůdkyni žalovaných) z jejich strany by bylo značně nepřiměřené.
16. Úvahy odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího a jednoznačně v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolání proto není ani v této části přípustné.
Ke zneužití zákonného předkupního práva žalobkyní
17. Pokud dále dovolatelka za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje, zda „své zákonné předkupní právo spoluvlastníka vůči žalovaným zneužila“, pak opomíjí, že řešení této právní otázky spočívá na prejudiciální právní otázce, zda na žalobkyni vůbec předkupní právo přešlo, se kterou však žalobkyně v dovolání nepolemizuje, ani v této souvislosti neformuluje žádnou konkrétní právní otázku ani neodkazuje na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se snad měl odvolací soud odchýlit.
18. Nadto z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li soudní rozhodnutí postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž
další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž - obstojí- li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
19. Jelikož dovolatelka v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že předkupní právo ke spoluvlastnickému podílu na žalobkyni nepřešlo, a tento závěr tak obstojí, nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky žalobkyně směřující do závěru odvolacího soudu, že zákonné předkupní právo spoluvlastníka zneužila na úkor žalovaných. Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019). IV. Závěr
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu