22 Cdo 1236/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A/ J. K. a B/ A. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing.
J. H., jako správci konkurzní podstaty úpadkyně J. B., zastoupeného advokátem,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.
zn. 8 C 906/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14. října 1999, čj. 19 Co 192/99-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení částku
950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. K. H.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. ledna 1999, čj. 8 C 906/93-135, určil, že „žalobci jsou vlastníky
teletníku s přístavbou přípravny pro teletník, přístavby teletníku pro shoz
slámy, přístavby pro vynášecí pás, sociálního zařízení, postavené na st. p. č.
12 a st. p. č. 138 v obci a k. ú. L., a to první žalobce v rozsahu ideální
jedné čtvrtiny a druhý žalobce (správně druhá žalobkyně) v rozsahu ideálních
tří čtvrtin“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Takto rozhodl poté, kdy
předchozí jeho rozsudky Krajský soud v Hradci Králové postupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Zemědělské družstvo Ž. vydalo
žalobcům podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“) dohodou ze 7. 10. 1991, schválenou rozhodnutím Pozemkového úřadu v Ú.,
které nabylo právní moci 15. 5. 1992, stavby nacházející se na stavebních
parcelách č. 117 a č. 138 v obci a katastrálním území L., konkrétně teletník se
shora specifikovanými přístavbami. V dohodě bylo nesprávně uvedeno parcelní
číslo 117. Na této stavební parcele v době uzavření dohody žádná stavba
neexistovala, a správně v ní měla být uvedena stavební parcela č. 12. Výkladem
podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) soud prvního stupně
dospěl k závěru, že předmětem dohody byly hospodářské budovy přiléhající k
zemědělské usedlosti, které byly obhospodařovány jmenovaným družstvem,
nacházející se z části na stavební parcele č. 138 a z části na stavební parcele
č. 12. Pokud žalobci již 10. 10. 1991 uzavřeli s J. B. kupní smlouvu
registrovanou téhož dne Státním notářstvím v Ústí nad Orlicí, jejímž předmětem
byla usedlost č. 40 s pozemky a předmětným teletníkem, nesvědčilo jim k němu a
jeho přístavbám v této době vlastnické právo, které nabyli až později. Uzavřel
proto, že tato kupní smlouva je v části týkající se předmětného teletníku s
přístavbami neplatná.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 14.
října 1999, čj. 19 Co 192/99-151, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé, změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Námitku žalovaného, že teletník byl
toliko součástí domu č. 40 a nikoliv samostatnou věcí v právním smyslu, shledal
účelovou. Teletník byl jmenovaným družstvem adaptován z bývalé stáje a k němu
pak byly postupně dobudovány přístavby. Byl po léta samostatně užíván. Proto
byl také jako samostatná věc vydán podle zákona o půdě. V dohodě o vydání bylo
sice uvedeno, že se nacházel na parcelách č. 117 a 138, byl v ní však spolu s
přístavbami dostatečně popsán a v souladu s § 35 odst. 2 ObčZ bylo nepochybně
zjištěno, co bylo předmětem vydání, takže neuvedení parcely č. 12 v dohodě ji
neučinilo neplatnou. Při posuzování platnosti dohody o vydání věci vycházel
odvolací soud z § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost
opírá o ustavení § 238 odst. l písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
d) OSŘ. Oběma soudům vytýká, že se nezabývaly zjištěním, zda předmět řízení byl
samostatnou věcí v právním smyslu a zda mohl být způsobilým předmětem dispozic,
při nichž došlo ke změně vlastnické práva k němu. Ztotožňuje se s rozsudkem
soudu prvního stupně z 19. 8. 1997, čj. 8 C 906/93-89, vycházejícím ze
skutečnosti, že předmět sporu byl převeden do vlastnictví J. B. jako součást
věci, která byla jako věc hlavní předmětem kupní smlouvy z 10. 10. 1991 a nešlo
o předmět samostatně způsobilý k převodu vlastnického práva. O tom, že předmět
sporu je samostatnou věcí nelze usuzovat ani z toho, že byl předmětem
samostatné dohody o vydání věci schválené pozemkovým úřadem. Předmět sporu byl
součástí hospodářské usedlosti č. 40. Dále namítá, že žalobci nebyli k podání
žaloby aktivně legitimováni pro vady dohody o vydání věci ze 7. 10. 1991.
Nesouhlasí s tím, že by nedostatek právního úkonu - dohody o vydání věci, mohl
soud odstranit výkladem. Požadavek na určitost a správnost právního úkonu,
kterým má dojít k převodu vlastnictví nemovitosti, je podmíněn obligatorní
písemnou formou právního úkonu právě proto, aby byly vyloučeny pochybnosti, co
má být předmětem převodu vlastnictví. Nelze si představit, že by katastrální
úřad povolil vklad takové smlouvy do katastru nemovitostí, v níž by byl předmět
převodu popsán tak, jak se stalo v dohodě o vydání věci ze 7. 10. 1991 a že by
ji soud v soudním řízení považoval za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil.
K dovolání se žalobci vyjádřili s tím, že úvaha žalovaného, podle níž je
předmět sporu součástí jiné věci, postrádá reálný základ. Se sporným teletníkem
bylo v minulosti nakládáno samostatně a byl proto i předmětem samostatné dohody
o vydání věci. K tomu odkazují i na zprávu odboru výstavby Městského úřadu
v L. z 23. 5. 1997. Jde o samostatnou budovu, která není ničím vázána na budovy
další. Je pravda, že v dohodě ze 7. 10. 1991 je nesprávně uvedeno číslo jedné z
parcel, předmět dohody je ale naprosto určitý a nezaměnitelný. Pro věc není
podstatné, zda by takový nedostatek vedl k odmítnutí zápisu vlastnictví v
katastru nemovitostí. Rozhodující byly předpisy platné v době uzavření dohody
o vydání věci a její schválení pozemkovým úřadem. Dohoda byla pozemkovým úřadem
schválena a je na místě postupovat podle § 135 odst. 2 věta druhá OSŘ.
Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k
31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že
dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 238 odst.
1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm.
c), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí
přezkoumal, dovolání však neshledal důvodným.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ).
Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že v případě právních
úkonů o převodu nemovitostí převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických
práv, která působí absolutně (\"proti všem\"), nad zájmem účastníků
právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace
nemovitosti v písemném právním úkonu provedena natolik určitým způsobem, aby
bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou jeho předmětem.
Toho lze u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí (resp. dříve v evidenci
nemovitostí) dosáhnout jen uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního
území, v němž nemovitosti leží. V dané věci však nešlo o budovy zapsané v
tehdejší evidenci nemovitostí; tyto budovy byly v dohodě o jejich vydání
popsány natolik určitě, že i třetím osobám muselo být zřejmé, o jaké budovy
jde. Na pozemku p. č. 117 naopak žádná budova v době uzavření dohody o vydání
nemovitostí nebyla. Ke správné identifikaci budov nutně přispěla i okolnost, že
v dohodě byl nesprávně uveden jen jeden ze dvou pozemků, na kterém se
nemovitosti nacházely; vůle účastníků dohody tak byla objektivně poznatelná i
třetím osobám. Proto, i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 31.
března 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, který při výkladu právních úkonů učiněných
ke zmírnění křivd klade důraz na účel a smysl těchto úkonů, je výklad obsahu
dohody o vydání nemovitosti v této konkrétní věci správný.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou,
zda teletník a přístavby mohly být samostatným předmětem právních vztahů.
Odvolací soud řádně odůvodnil, proč nešlo o součást jiné věci, ale o samostatné
stavby (viz též popisnou část tohoto rozsudku), a tím také, byť snad nikoliv
výslovně, vyjádřil, že šlo o samostatný předmět právních vztahů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán.
Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud
přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta před
středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný
nebyl úspěšný (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Podle části
dvanácté, hlavy I, odst. 10 zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování
advokátem v řízení v jednom stupni, které bylo zahájeno přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše
nákladů, které je povinen žalovaný žalobcům nahradit, vyplývá z ustanovení § 7,
§ 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí 950,- Kč.
Představuje mimosoudní odměnu advokáta za jejich zastoupení při jednom
společném úkonu právní služby - vyjádření k dovolání - a dvě paušální částky
náhrady hotových výdajů, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání
uvedena a je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 1istopadu 2001
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu