22 Cdo 1249/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věc žalobců: A) J. F. a B) M. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému A.
v. z. Z. S. ČR, základní organizaci Z., zastoupené advokátem, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 246/94, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
22. února 2000, č. j. 19 Co 267/2000-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně nerozdílně na nákladech
řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr.
K. H.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
z 12. 11. 1999 uložil žalované, aby vyklidila dům čp. 10 na stavební parcele č.
25/3 a parc. č. 35 v kat. území Ž. a vyklizený jej předala žalobcům do 15 dnů
od právní moci rozsudku, a rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně z 18.
12. 1992, č. j. 2 C 106/92-41, bylo žalované uloženo, aby uzavřela s M. B.
dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a to domu čp. 10 se stav. parc. č. 25 a ostatní plochu parc. č.
135. Vklad vlastnického práva pro M. B. byl povolen s účinky ke dni 24. 9.
1993. M. B. kupní smlouvou z 30. 12. 1994 prodala vydané nemovitosti žalobci B)
a J. F. v rozsahu jedné čtvrtiny a T. V. v rozsahu jedné poloviny. Ten prodal
svůj spoluvlastnický podíl kupní smlouvou z 25. 8. 1996 žalobci A) a jeho
manželce H. F. Žalovaná předala 2. 10. 1993 M. B. dům čp. 10 s výjimkou
kuchyně, WC a garáže. Ze znaleckých posudků Ing. Z. S., Ing. R. K., listiny -
znaleckého posudku Ing. J. N., vypracovaného ve věci sp. zn. 2 C 106/92,
fotografií a videozáznamu soud prvního stupně zjistil, že k domu čp. 10, který
slouží jako restaurace a ubytovací zařízení, žalovaná přistavěla v roce 1977
uhelnu, která má s domem společnou zeď. Dále žalovaná postavila do roku 1992 na
uhelnu navazující garáž, kuchyň a WC, které mají samostatné obvodové stěny.
Přístup do uhelny, garáže, kuchyně a WC je samostatný a na jejich střeše je
vybudována souvislá terasa, na kterou je dveřmi přístup z restaurace v domě.
Soud prvního stupně vyšel z § 120 odst. l ObčZ, který stanoví, že součástí věci
je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím
věc znehodnotila. Dospěl k závěru, že stavba garáže, kuchyně a WC je součástí
domu čp. 10, neboť jejím oddělením by došlo ke znehodnocení domu jako věci
hlavní, a to i funkčnímu, když by se snížila kapacita terasy, která slouží pro
hosty restaurace v domě. Jako součást věci - domu čp. 10 sdílí přístavba osud
věci hlavní, která je ve spoluvlastnictví žalobců a kterým přísluší ochrana
jejich práv vůči žalované.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem z 22. 2. 2000,
č.j. 19 Co 267/2000-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (odvoláním
nebyl dotčen výrok o povinnosti žalobce A) zaplatit soudní poplatek), rozhodl o
nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh, aby proti svému rozsudku připustil
dovolání s odůvodněním, že přípustnost dovolání vyplývá ze zákona - § 238 odst.
l písm. b) OSŘ. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
z polohy obou staveb, jejich propojení dveřmi na společnou terasu, vytvořenou
na střechách skladu uhlí a sporné stavby, lze soudit na charakter této stavby
jako součásti domu, o čemž svědčí i to, že ve sporné stavbě je hlavní uzávěr
vody i pro dům čp. 10, resp. objekty jsou spojeny nejen rozvodem vody ale i
dalšími inženýrskými sítěmi (elektroinstalacemi), jak vyplývá ze znaleckého
posudku Ing. S. a z toho, co uvedla i žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu nesprávný právní závěr, že stavba kuchyně, garáže a WC je součástí domu
čp. 10. Žalovaná namítá, že jde o stavbu samostatnou, která měla sloužit
návštěvníkům autokempinku, proto také přístup do této stavby byl zajištěn
zvenku, nikoli přes dům čp. 10. Tato stavba má samostatné obvodové stěny,
základy a sousedí s přístavbou, na kterou jsou vybudovány dveře z domu čp. 10.
Dům čp. 10 má také vlastní sociální zařízení a může i po oddělení této
samostatné stavby plnit svoje funkce. Rovněž z estetického hlediska nedojde k
žádné změně, neboť stavba jako taková zůstane na místě samém. Žalovaná navrhla,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobci považují závěr odvolacího soudu, že stavba garáže, kuchyně a WC je
součástí domu čp. 10 za správný, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud podle části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.
provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000,
tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení a
je podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu § 242 odst, 1 a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ ani jiné vady řízení, které by měly
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Závěr soudů obou stupňů, že stavba garáže, kuchyně a WC je ve smyslu § 120 ObčZ
součástí domu čp. 10, je správný. Námitky žalované, že tato stavba má
samostatné obvodové zdi a přístup mimo původní dům čp. 10, nic nemění na
dalších rozhodujících skutečnostech: byla vybudována v těsné návaznosti na
původní dům čp. 10, s nímž byla i fyzicky propojena prostřednictvím dveří
vedoucích na terasu, zřízenou na střeše přistavěného objektu, stejně jako
společnými sítěmi vodovodními a elektrickými. Soud prvního stupně také poukázal
na funkční propojení dané tím, že terasa je určená k provozu restaurace. Podle
povahy tedy stavba garáže, kuchyně a WC slouží k rozšíření služeb původního
restauračního a ubytovacího objektu v rekreační oblasti a jejím oddělením by
došlo ke znehodnocení domu v tom smyslu, že by plnil svůj účel na nižší úrovni.
Znehodnocení věci ve smyslu § 120 odst. l ObčZ nelze totiž chápat jen jako
zničení nebo poškození věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v
Praze sp. zn. 3 Cz 39/91).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z pohledu dovolatelkou uplatněné
námitky správné a dovolání bylo proto podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná
nebyla úspěšná a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I,
zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v
jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou
povinna žalobci nahradit žalovaným, vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1
písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů
(advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání,
která činí 800,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši
150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu