22 Cdo 1273/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobců: A/ V. K. a B/ A. K., zastoupených advokátem, proti žalované F.,
společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 84/98, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna
2000, čj. 9 Co 1058/99-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna
2000, čj. 9 Co 1058/99-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku
(dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. září 1999, čj.16 C 84/98-33, ve výroku
I, kterým bylo určeno, že „navrhovatelé jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na
LV č. 334, u Katastrálního úřadu ve F., pracoviště T., a to parc. č. 75/13 -
zastavěná plocha s rodinným domem č. 618 a parc. č. 75/5 - zahrada, pro k. ú.
L. a obec T.“ a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení.
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a zamítl návrh žalované na
vyslovení přípustnosti dovolání.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a jejich syn Z. K.
uzavřeli 6. 6. 1997 „zastavárenskou smlouvu s ručitelským závazkem“, na základě
níž byla Z. K. žalovanou poskytnuta půjčka 250.000,- Kč v hotovosti. Dlužník se
zavázal, že půjčku vrátí podle splátkového kalendáře včetně zastavárenského
poplatku 87.500,- Kč; dále byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení při
splácení dluhu a sjednáno, že pohledávka žalované se zajišťuje samostatnou
smlouvou o zástavě nemovitosti. Téhož dne Z. K. podepsal „uznání dluhu“
představovaného půjčkou a „zastavárenským poplatkem“. Toto uznání dluhu
podepsali i žalobci s prohlášením, že s ním souhlasí. Žalobci stejného dne s
žalovanou uzavřeli „zástavní smlouvou k nemovitosti“, z jejíhož čl. III plyne,
že k zajištění pohledávky specifikované v „zastavárenské smlouvě s ručitelským
závazkem“ zastavují parcely č. 75/13 a75/5 s objektem bydlení čp. 618 v
katastrálním území L. se sankcí smluvní pokuty 1,000.000,- Kč v případě
porušení kteréhokoliv ze sjednaných závazků. Stejného dne žalobci s žalovanou
uzavřeli „kupní smlouvu“, jejímž předmětem byly shora specifikované
nemovitosti, z níž kromě dalšího plyne, že nemovitosti byly žalobci žalované
prodány za sjednanou kupní cenu 337.500,- Kč, přičemž tato kupní cena bude moci
být případně uhrazena zápočtem pohledávky představované shora uvedenou zástavní
půjčkou ve výši 250.000,- Kč a zastavárenského poplatku 87.500,- Kč. Podle
znaleckého posudku z 25. 3. 1997 činila cena uvedených nemovitostí 1,252.080,-
Kč. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že všechny shora uvedené dohody
byly uzavřeny za situace, kdy syn žalobců Z. K. u žalované usiloval o úvěr ve
výši 750.000,- Kč na financování svých podnikatelských aktivit a tento úvěr mu
byl posléze poskytnut ve výši toliko 250.000,- Kč. Žalobci před podpisem dohod
nevěděli, že bude uzavírána i kupní smlouva týkající se jejich nemovitostí.
Žalovaná rovněž neměla v úmyslu získat rodinný dům žalobců, neboť z její strany
šlo toliko o způsob zajištění vrácení peněž půjčených synovi žalobců. Protože
úvěr nebyl řádně splácen, požádala žalovaná o povolení vkladu kupní smlouvy do
příslušného katastru nemovitostí; účinky vkladu nastaly 7. 8. 1997.
Soud prvního stupně konstatoval, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle §
37 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť nebyla uzavřena
svobodně a vážně. Kupní smlouva je neplatná i ve smyslu § 39 ObčZ, neboť
ačkoliv žalovaná měla úvěr poskytnutý synovi žalobců zajištěný jiným způsobem,
využila jeho neuspokojivé finanční situace k tomu, že žalobci podepsali i kupní
smlouvu ohledně svých nemovitostí, navíc za kupní cenu stanovenou výrazně pod
jejich hodnotou.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za zásadně mylnou označil
konstrukci žalované, dovozující, že předmětná kupní smlouva byla smlouvou o
zajištění závazku převodem vlastnického práva (analogicky podle § 553 ObčZ), a
uvedl, že předmětem zajišťovacího převodu práva může být jen právo dlužníka,
nikoliv právo třetí osoby. Návrh žalované na připuštění dovolání pro řešení
otázky „posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska vážnosti vůle jednajících
osob za situace, kdy věcně právní účinky smlouvy měly být naplněny až za
splnění dalších podmínek“, jako otázky - podle žalované - zásadně právně
významné, odvolací soud zamítl s konstatováním, že v daném řízení nebyla řešena
žádná otázka po právně stránce zásadně významná, nadto odlišně od stávající
judikatury.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do
účinnosti novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, pokud odmítl argumentace žalované, že kupní smlouva byla
uzavřena na základě skutečné a vážné vůle jednajících osob. Namítá, že kupní
smlouvu není možno vykládat odtrženě, ale v kontextu s ostatními současně
uzavíranými listinami, zejména zastavárenskou smlouvou, která v čl. VIII hovoří
o podmínkách založení věcněprávních účinků kupní smlouvy, a také ve smyslu § 35
odst. 2 ObčZ v kontextu vůle jednajících osob. Je přesvědčena, že kupní smlouva
byla uzavřena vážně, s úmyslem, že nemovitosti nepřejdou do jejího vlastnictví
hned, ale na základě vkladu při splnění předem sjednaných podmínek a není tedy
správný závěr soudu o neplatnosti smlouvy ve smyslu § 37 odst. l ObčZ. Za
nesprávné považuje názor odvolacího soudu že smlouvu nelze posoudit analogicky
jako smlouvu podle § 553 odst. l ObčZ a podrobně zdůvodňuje, že s přihlédnutím
k § 853, případně § 51 ObčZ je možné uzavřít takovou smlouvu o zajištění
závazku převodem práva, jejímž předmětem bude právo třetí osoby, odlišné od
osoby dlužníka. Upozorňuje, že pojem dlužník, chápáno z širšího pohledu, je
osoba, která je povinna vůči věřiteli plnit, a takovou osobou jsou i žalobci
jako ručitelé za původního dlužníka. Uzavírá, že vůle všech účastníků předmětné
kupní smlouvy směřovala k převodu vlastnického práva za splnění určitých
podmínek a z tohoto pohledu byla vážnost vůle všech účastníků včetně žalobců
jednoznačně dána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění před
novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může být
připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí
zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce
zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro
rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů.
Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací
praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu,
nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí.
Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn.
21 Cdo 2204/99, publikovaném v Soudní judikatuře č. 12/2000, ve kterém šlo z
právního hlediska o stejný případ. V tomto rozhodnutí se uvádí, že kupní
smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího
zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ ...
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč.
zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení
své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným
smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního
věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem
zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona
neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná
také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka
kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde
vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1
ObčZ může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch
věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy,
jestliže dlužník převede na věřitele své právo například vlastnické právo) s
rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem
práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v
osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V daném případě zjevně nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu uvedeném
shora.
Je zřejmé, že právní názor o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený soudy v
nalézacím řízení, je v souladu s uvedeným rozsudkem. Rozhodnutí odvolacího
soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání podle § 239 odst.
2 OSŘ přípustné není, přičemž přípustnost není dána ani podle jiného ustanovení
OSŘ.
Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ dovoláním namítány nejsou a nebyly
obsahu spisu zjištěny.
Dovolání žalované proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218
odst. l písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná
nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům žádné prokazatelné náklady
nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2001
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc., v.r.
předseda senátu