22 Cdo 1274/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) P. K., a B) E. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) I.
B., a 2) I. B., zastoupeným advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 454/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2002, č. j. 28 Co
327/2002-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech
dovolacího řízení částku 2.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám JUDr. J. P.
Žalobci se domáhali zřízení věcného břemene za náhradu, a to práva
chůze a jízdy ke svým garážím po pozemku žalovaných. Uváděli, že přístup ke
garážím je možný pouze po tomto pozemku, konkrétně uzavřeným dvorkem a
průjezdem v domě. Garáže postavili právní předchůdci žalobců v souladu s
právními předpisy v prostoru dvora domu čp. 80 na stavební parcele č. 4 v k. ú.
K. poté, co předmětný pozemek přešel na stát. Žalovaní uvedený dům a pozemek
získali do spoluvlastnictví v rámci restitučního řízení. Garáže a jimi
zastavěné pozemky jsou ve vlastnictví žalobců.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
dubna 2002, č. j. 13 C 454/2001-72, výrokem pod bodem I. zřídil „věcné břemeno
práva chůze a jízdy přes pozemek st. p. č. 4 v katastrálním území a obci K.,
zapsaného na LV č. 5567 u KÚ v K. v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č.
1282-273/92, a to pro každého vlastníka garáže na st. p. č. 6422, zapsaného na
LV č. 6230 pro katastrální území a obec K. u KÚ v K. a garáže na st. p. č.
6423, zapsaného na LV č. 6231 pro katastrální území a obec K. u KÚ v K., a to
za jednorázovou náhradu 13.000,- Kč“. Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům
povinnost zaplatit žalovaným jednorázovou náhradu v částce 13.000,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců
vybudovali dvě garáže situované na dvoře domu č. 80 nacházejícího se ve správě
Městského bytového podniku K. Stavba byla v roce 1973 povolena a v roce 1975
kolaudována. Garáže posléze získali do vlastnictví žalobci na základě kupní
smlouvy, resp. v dědickém řízení. Z parcely č. 4 byly pro garáže geometricky
odděleny parcely č. 6422 a č. 6423. Vjezd do garáží z veřejné komunikace, resp.
výjezd, je možný jen domovním průjezdem a přes dvůr domu ve vlastnictví
žalovaných. Žalovaným byl dům čp. 80 se stavební parcelou č. 4 vydán v roce
1991 na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale bez
garáží a bez pozemkových parcel zastavěných garážemi. Soud uzavřel, že jsou
dány podmínky pro rozhodnutí v souladu s § 151o odst. 3 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“), přičemž hodnotu věcného břemene stanovil částkou 13.000,-
Kč
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října
2002, č. j. 28 Co 327/2002-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na zřízení věcného břemene, jak je shora specifikováno a rozhodl
o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale
neztotožnil se s jeho právním názorem, že přilehlým pozemkem ve smyslu § 151o
odst. 3 ObčZ je i pozemek zastavěný obytným domem a že právo cesty lze zřídit i
tímto obytným domem, resp. domovním průjezdem. Uvedl, že institut „zřízení
nezbytné cesty“ v našem právním řádu chyběl od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2002,
předtím byl upraven zákonem č. 140/1896 ř. z., o používání cest nezbytných. Od
1. 1. 2001 může soud podle novely ObčZ provedené zákonem č. 367/2000 Sb.,
rozhodovat o zřízení nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 ObčZ, přičemž právo
cesty lze zřídit pouze vlastníkovi stavby. Dospěl k závěru, že nelze zřídit
právo cesty obytným domem, rodinným domem nebo chatou, tedy objektem určeným k
bydlení – dříve stavením, a uzavřeným dvorem ležícím při takovém objektu a
zřízeným za tím účelem, aby bylo zabráněno přístupu cizích osob na dvůr a do
objektu bydlení. Pojem „přilehlý pozemek“ lze vykládat i nyní jen tímto
způsobem. Právo cesty lze zřídit jen po „volném pozemku“ resp. po části pozemku
nezastavěné objektem bydlení a uzavřeným dvorem. Uzavřel, že v daném případě
může být řešením pouze dohoda o zřízení věcného břemene průjezdu a průchodu
domem a dvorem žalovaných.
Žalobci podávají proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a namítají,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávný považují názor, že právo cesty nelze zřídit obytným domem – objektem
určeným k bydlení a uzavřeným dvorem ležícím při takovém objektu. Tento závěr
soud opírá o § 4 zákona č. 140/1896 ř. z., o používání cest nezbytných, který
pozbyl platnosti k 1. 1. 1951, a aplikuje tak na daný případ zákon, jehož
účinnost zanikla dávno před vybudováním garáží. Soud má vycházet z platného
právního řádu, který neomezuje možnost zřízení práva cesty přes přilehlý
pozemek. Namítají, že odvolací soud odhlíží od skutečnosti, že požadují zřídit
právo cesty přes průjezd v domě, který je takto již užíván, když se na dvoře
domu nacházejí kromě jejich i dvě další garáže, předmětný dům slouží k
podnikatelským účelům, je v něm lékařská ordinace, do níž docházejí pacienti a
tamní lékař má se žalovanými uzavřenou smlouvu o průjezdu domem do garáže. Do
objektu dochází řada osob odlišných od vlastníků i od osob majících nájemní
právo k prostorům v domě. Odvolací soud, který staví žalobce zkresleně do role
osob, hodlajících neoprávněně využívat vlastnictví žalovaných a rušit jejich
soukromí, svým rozhodnutím znemožnil výkon vlastnického práva žalobců.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní uvádějí, že ustanovení § 151o odst. 3
ObčZ nutno vykládat tak, jak je zákonodárce definoval. Věcné břemeno je zde
formulováno jako „právo cesty přes přilehlý pozemek“; cesta tedy nemůže vést
přes cizí stavbu. Rozšiřující aplikace tohoto ustanovení by byla protiprávním
zvýhodněním vlastníků garáží. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců
zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1
OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a
přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh
vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby
spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 ObčZ).
V dané věci jsou žalobci spoluvlastníky garáží a zastavěného pozemku.
Žalovaní jim odepřeli volný příjezd ke garážím; proto se žalobci domáhali
zřízení práva cesty. Podle § 151o odst. 3 ObčZ lze zřídit jen právo cesty přes
pozemek, nikoliv přes budovu (tj. tak, že by cesta využívala budovu, vedla by
přes její součást). To je patrné i ze srovnání § 151o odst. 3 ObčZ, který se o
právu ke stavbě nezmiňuje, s § 108 zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon), ve
znění pozdějších předpisů, podle kterého „pozemky, stavby a práva k nim,
potřebné pro uskutečnění staveb nebo opatření ve veřejném zájmu, uvedených v
odstavci 2, lze vyvlastnit nebo vlastnická práva k pozemkům a stavbám lze
omezit rozhodnutím stavebního úřadu“ (k tomu viz např. rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 30 Ca 228/97, publikovaný v Soudní
judikatuře ve věcech správních č. 13/1998). V dané věci však jde o průjezd
budovou, přes chodbu, která je součástí domu. V tomto případě nelze právo
věcného břemene podle § 151o odst. 3 ObčZ zřídit; v úvahu tak připadá jen
postup podle § 108 stavebního zákona (pochopitelně jsou-li splněny zákonné
podmínky), o kterém ovšem soud nemůže pro nedostatek pravomoci rozhodnout.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaní na jejich náhradu mají právo (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu za jeden úkon
právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 10 odst. 3, § 7 písm. f) a §
18 odst. l vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 2.500,- Kč a dále paušální náhradu
hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2.650,-
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou
žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v..
předseda senátu