22 Cdo 1283/2001

22 Cdo 1283/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci

žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované R. P., zastoupené

advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u

Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1069/96, o dovolání žalované proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2000, č. j. 31 Co

113/2000-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j.

31 Co 113/2000-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30.

března 2000, č. j. 5 C 1069/96-71, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví

účastníků k hotelu H., domu čp. 35/III se stavební parcelou č. 2011 v

katastrálním území a obci P., nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví

žalobce, tomu uloženo zaplatit žalované na vyrovnání částku 4.900.000,- Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud

změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o soudním poplatku, dále

rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku

nepřipustil.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou

podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu jedné

ideální poloviny. Účastnící nabyli spoluvlastnické podíly darem, a to žalobce

darovací smlouvou uzavřenou s manželkou I. K. 13. 2. 1993 a žalovaná darovací

smlouvu uzavřenou s M. Š. 19. 11. 1992. Žalobce začal už v roce 1990 na základě

smlouvy uzavřené s právními předchůdci účastníků v hotelu H. podnikat. Část

nemovitosti, zejména hotelové služby a pivnici, provozuje od té doby sám a

zbývající část pronajímá k podnikání dalším osobám. Mezi účastníky proto

dochází k neshodám při správě společného majetku a žalovaná vede se žalobcem

spor o zaplacení částky 1.500.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které

měl získat tím, že nemovitost sám užíval a pronajímal. Žalobce vynaložil na

údržbu a opravy nemovitosti (např. rekonstrukce kotelny, baru, zčásti fasády)

značné částky – celkem asi 2.700.000 Kč, zatímco žalovaná vynaložila jen

200.000 Kč na fasádu. Podnikání žalobce v hotelu je prosperující a služby

hotelu jsou veřejností hodnoceny kladně, jak vyplývá z dopisů obchodních

společností a fyzických osob, i z dopisu starosty města P. ze 14. 2. 2000.

Žalobce vlastní v P. ještě další nemovitosti – pozemky a klub Inferno. Žalovaná

vlastní další hotel v P., který je pronajat. Obvyklá cena společných

nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem Ing. V. V. z 15. 1. 2000 částkou

9.800.000,- Kč s tím, že k možnosti reálného dělení se znalec vyslovil

negativně. Toto stanovisko bylo potvrzeno i sdělením Městského úřadu v P.,

odboru výstavby z března 2000. Podle potvrzení Č. s. a. s., pobočka v P., z

30. 3. 2000 činil zůstatek na vkladovém účtu žalobce 4.900.000,- Kč. Odvolací

soud provedl důkaz podnikatelským záměrem (finančním projektem), zpracovaným

neuvedeným zhotovitelem na objednávku žalované, z něhož zjistil, že podle

tohoto projektu pro další úspěšný chod hotelu, jeho komplexní obměnu a

rekonstrukci je třeba v příštích šesti letech investovat částku 14.800.000,-

Kč. Tato investice umožní změnit hotel na zařízení vysoké úrovně s reálnou

ziskovostí. Návratnost vložených prostředků lze plánovat v horizontu deseti let.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba

postupovat podle § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) a podílové

spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušit. Za situace, kdy bylo

zjištěno, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné a spoluvlastnické

podíly obou účastníků jsou stejné, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že

nemovitosti budou účelněji využity, pokud se jejich výlučným vlastníkem stane

žalobce. To proto, že nemovitost - hotel od roku 1990 provozuje k účelu, k

němuž byl postaven, a převážně vlastním nákladem a vlastním úsilím ho udržuje a

opravuje. Žalovaná je výlučnou vlastnicí dalšího hotelu a může právě v něm

realizovat své podnikatelské aktivity. Žalobce také prokázal, že má dostatek

finančních prostředků na vypořádání podílů, když při určení přiměřené náhrady

v částce 4. 900.000 Kč vycházel i odvolací soud z ceny nemovitostí stanovené

znaleckým posudkem. Námitku žalované, že byla znevýhodněna postupem žalobce,

který jí neumožňoval ve společném hotelu podnikat, považoval odvolací soud za

neopodstatněnou, neboť při nabytí spoluvlastnického podílu k hotelu žalovaná

vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně. Ta uzavřela se žalobcem

nájemní smlouvu, která ji svým způsobem vyřazovala z rozhodování o využití

nemovitosti, a kterou pak byla žalovaná vázána. K další námitce žalované,

týkající se efektivnosti žalobcem vynaložených investic, odvolací soud uvedl,

že pro rozhodnutí není podstatné, zda tyto investice vedly k přímému zhodnocení

nemovitostí nebo šlo jen o investice na opravy a údržbu, ale že k investicím

vůbec došlo, neboť svědčí o skutečném zájmu žalobce na tom, aby nemovitost –

hotel mohla sloužit ke svému účelu a aby tak i v budoucnu mohla být

využívána. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že účelnějším

využitím věci by byla značně vysoká investice do nemovitosti, když nemovitost

slouží svému účelu, je provozuschopná a poskytuje služby ke spokojenosti

zákazníkům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a

uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Žalovaná

považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nemovitosti byly přikázány

žalobci s tím, že mu svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí ve

smyslu § 142 odst. 1 ObčZ. Soudy obou stupňů se spokojily s konstatováním, že

žalobce provozuje nemovitosti k účelu, k němuž byly postaveny. Nemovitost –

hotel je však ve skutečnosti využívána minimálně, hotelová a restaurační část

je po většinu roku poloprázdná. Budova hotelu chátrá a vyžaduje elementární

rekonstrukci, kterou je žalovaná schopna zabezpečit. Žalobce dosud provedl jen

nutné opravy vyvolané havarijním stavem některých elementů stavby a drobné

investice do provozní části budovy. Konstatování soudů o financování těchto

kosmetických úprav abstrahuje od faktu, že žalobce po celou dobu

spoluvlastnického vztahu žalované nehradí dlužné nájemné, které již činí cca 5

miliónů korun. Výše částek, žalobcem údajně investovaných do nemovitosti, je

nepatrná ve vztahu k výši nájemného, které žalobce dluží žalované. Odvolací

soud prováděl k posouzení hlediska účelného využití věci jen důkazy nabízené

žalobcem, zatímco důkazy nabízené žalovanou nepřipustil. Sice konstatoval

existenci důkazu předloženého žalovanou – podnikatelský záměr, ale tento důkaz

neprovedl a ani v odůvodnění rozsudku se s ním nevypořádal. Rozhodnutí

odvolacího soudu proto vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné

části oporu v provedeném či spíše neprovedeném dokazování. Při posouzení otázky

účelného využití věci také odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná

vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně v tom smyslu, že byla

ve vztahu k žalobci vázána nájemní smlouvou, kterou žalobce s její právní

předchůdkyní uzavřel. Žalovaná už v roce 1995 podala proti žalobci žalobu (věc

je vedena u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 841/95), kterou se domáhá na

žalobci dlužných částek, a v tomto řízení jako otázku předběžnou bude soud

řešit vztah účastníků, daný tím, že žalobce žalované podnikání ve společném

nemovitosti nikdy neumožnil. Za nesprávnou aplikaci § 142 odst. 1 ObčZ považuje

žalovaná také to, že soudy obou stupňů zdůraznily, že žalobce provozuje hotel

za účelem seberealizace a obživy (přičemž žalobce vlastní v P. ještě několik

obchodů a bar) a žalovaná další hotel, který vlastní, sama neprovozuje, ale

pronajímá. Tato úvaha přes lehce socialistický syndrom „každému stejně“

neodpovídá kriteriu, stanovenému v § 142 odst. 1 ObčZ, kterým je účelné

využití věci, a nikoli účelné využití osob. Kdyby žalovaná měla deset hotelů a

žalovaný žádný, pak rozhodující by mělo být jen účelné využití hotelu

společného.

Žalobce přitom nabízí jen zakonzervování stávajícího stavu, při

kterém je hotel minimálně využíván (snad ke spokojenosti menšího počtu hostů),

zatímco žalovaná nabízí využití účelnější – část k provozování hotelových a

restauračních služeb a dále služeb pro lázeňské město potřebných, a má k tomu i

potřebné finanční prostředky. Žalovaná také u odvolacího soudu navrhla výslech

svědka A. K., rusky mluvícího člověka, který ji oslovil v srpnu 1999, a

informoval ji, že mu žalobce dluží značnou částku peněz. Nabídl žalované, aby

dobrovolně převedla svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem na žalobce, který

pak svůj dluh uhradí převodem hotelu. Odvolací soud navrhovaný důkaz neprovedl,

ani se s ním v odůvodnění nevypořádal. Žalovaná také v průběhu řízení

zdůraznila, že má k nemovitostem emocionální vztah, neboť v nich jako dcera

bývalé spoluvlastnice trávila značnou část svého dětství, s hotelem jsou

spojeny její vzpomínky na rodiče a její blízké. I tento aspekt svědčí o

reálnosti účelnějšího využití nemovitostí žalovanou z důvodu silnějšího

citového pouta k nemovitostem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek

soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných

ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po

zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými

účastníky řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o

dovolání přípustné.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů

uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v § 237

odst. 2 OSŘ, o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §

237 odst. 1 OSŘ žalovaná nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci

přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a/ OSŘ) nebo podle § 239 odst. 1 OSŘ.

Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a

odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení

přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením

potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ je závěr

dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba

považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v

judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při

jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního

právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném

rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Dovolání opřené o § 239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li

dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání

nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek

odvolacího soudu podle dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle § 241

odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v

provedeném dokazování. V daném věci to znamená, že z přezkumu dovolacího soudu

jsou vyloučeny dovolací námitky žalované ohledně toho, že hotel při podnikání

žalobce neprosperuje a že investice žalobce do hotelu byly jen kosmetickými

úpravami. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, že žalobce provozuje

hotel úspěšně ke spokojenosti spotřebitelské veřejnosti a že do úprav a údržby

hotelu investoval značnou částku.

Potvrzující rozsudek odvolacího soudu může být dovolacím soudem přezkoumán jen

na základě dovolacího důvodu uplatněného podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj.

že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Je-li dovolání shledáno přípustným, pak dovolací soud podle § 242 odst. 3 OSŘ

zkoumá, zda v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

V dané věci žalovaná navrhla před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu

připuštění dovolání, aniž konkretizovala právní otázku, pro kterou by

rozhodnutí odvolacího soudu mělo být rozhodnutím zásadního významu. V dovolání

pak považuje za otázku po právní stránce zásadního významu interpretaci

hlediska účelného využití věci ve smyslu § 142 odst. l ObčZ, která podle

žalované není v judikatuře soudů řešena.

Podle § 142 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

„nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh

některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému

využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za

přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,

aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí

soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů“.

Stanovisko, publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

se týkalo rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, a to i

výkladu pojmu účelné využití věci ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ ve znění před

novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Ten rovněž stanovil, že při

zrušení podílového spoluvlastnictví k věci, kdy vypořádání není možné provést

jejím rozdělením, je třeba pro přikázání věci jednomu nebo více

spoluvlastníkům za náhradu přihlížet k účelnému využití věci. Ve zmíněném

stanovisku se uvádí, že soudy „u obytných domů zkoumají bytovou potřebu

spoluvlastníků, přihlížejí k tomu, kdo dosud dům obýval, kdo ho udržoval,

opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho

řádnou údržbu…“ Tento výklad je přiměřeně nadále použitelný i nyní pro výklad

pojmu účelné využití nemovitosti, která slouží k podnikání, tj., že při

posouzení otázky účelného využití takové nemovitosti se přihlíží k tomu, který

ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do

ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Těmito aspekty se

soudy obou stupňů zabývaly, když přihlédly k tomu, že žalobce přímo ve společné

nemovitosti podnikal, resp. ji s kladným hodnocením veřejnosti provozoval, z

větší části ji udržoval a opravoval, a lze důvodně předpokládat, že nemovitost

i nadále takto využije. Žalované lze sice přisvědčit, že jakmile se účastníci

stali spoluvlastníky nemovitostí, nelze ve vztahu mezi nimi o žádných nájemních

vztazích uvažovat, ale nelze přehlédnout přímé osobní úsilí žalobce v

provozování nemovitosti, jak je soudy obou stupňů také zdůraznily, zatímco

žalovaná provozuje svůj další hotel prostřednictvím nájemce. Z tohoto hlediska

je třeba také hodnotit postup žalovaného, který vedl k neshodám účastníků o

užívání společné věci a v její správě. Odvolací soud se také po provedení

důkazu podnikatelským záměrem, který žalovaná předložila, vypořádal s tímto

důkazem při posouzení hlediska účelného využití věci, když uvedl, že

nemovitost je i při dosud učiněných investicích provozuschopná a účelné využití

věci nemusí být proto spojeno s vysokými investicemi do budoucna.

Odvolací soud vyložil tedy pojem účelného využití věci ve smyslu § 142 odst. 1

ObčZ v platném znění v souladu s existující judikaturou a rozsudek odvolacího

soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu ve

smyslu § 239 odst. 2 OSŘ. K námitce žalované, týkající se neúplně zjištěného

skutkového stavu, je třeba uvést, že neprovedení účastníkem navrženého důkazu

by mohlo být vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ OSŘ), jen kdyby soud v

rozporu s § 120 OSŘ vůbec nezjišťoval okolnosti pro posouzení věci. Přezkumem

rozsudku odvolacího soudu podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ se může dovolací

soud ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné a proto bylo

odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná nebyla v

řízení úspěšná a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, §

151 odst. l a § l42 odst. l OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2003

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu